Tajný učitel: Kudy z prudy

Blíží se konec dalších prázdnin a na východní frontě klid. Nic moc se k lepšímu nezměnilo. Spíše naopak. Rezort se nadále zmítá v moci rychle se střídajících údernických, ale neinformovaných ministrů. Ti plní některé předvolební sliby i za cenu jejich evidentní nedotaženosti, ignorují sliby jiné, příliš nákladné, či jednají až pod tlakem Bruselu nebo průmyslové lobby. Není to vcelku překvapivé v zemi, kde chybí základní dlouhodobá koncepce a vyjasnění pojmů co je to vzdělání a vzdělávání, či jak vzdělávat děti tak, aby se k tomuto nejasnému cíli dospělo. Politický a finanční oportunismus, těžící z podivuhodné apatie české učitelské obce, bují.

Protestní akce proti kariérnímu řádu by mohla být první vlaštovkou nadcházejících změn v této smrtící učitelské letargii. Učitelé se dokázali zmobilizovat kvůli něčemu, co se týká jich samotných, jejich pracovního vytížení a jejich času. Konečně a díky za to. Žáci a studenti, se až na výjimky dočkali pouze ztížení své cesty ke vzdělání. Už několik let jsou čeští žáci masovou obětí mnoha negativních dopadů zpackaného experimentu s testováním u maturit a přijímaček. Už několik desetiletí jsou studenti pedagogických fakult vystaveni výuce, která je snad odborně připraví, ale k povolání nemotivuje.

Chtějí-li rodiče pro své děti jiné vzdělávání než to, které je důsledkem dlouhodobého zanedbávání skutečných potřeb žáků a učitelů, ministerstvo, zřejmě v pomýleném pudu sebezáchovy, otevření nových škol zamítá. Rodičům pak zbývá veliká oběť v podobě domácího vzdělávání, či různé kličky suplující neotevřenou školu. Z celého stavu věcí je jasné, že ministrům a jejich našeptávačům nelze věřit. Jejich nárazová opatření jsou nepromyšlená, neinformovaná a nekonzultovaná. Novela střídá novelu a na zaplacení s velikou slávou prosazených opatření nakonec nejsou peníze. Učitelů kvapem ubývá a ti, kteří zůstávají, čelí rostoucímu tlaku byrokracie a suplování za nepřicházející nové síly.

Tak tedy, kudy z prudy. Je potřeba rychle nalézt dlouhodobě určující odpovědi na několik zásadních otázek. Vzhledem k žákům, studentům a jejich potřebám je potřeba dobrat se odpovědí na otázky, co je to vzdělání a jak žáky k tomuto cíli připravovat. Z těchto základních otázek vyplývají otázky sekundární, ale neméně důležité. Proč vlastně vzděláváme děti? Vzděláváme-li je pro potřeby společnosti, jakého člověka společnost potřebuje? Jedná se o společnost českou nebo o společnost všech lidí obecně? Je blaho společnosti dáno momentálními potřebami průmyslu, ekonomickým růstem nebo něčím jiným? Je pro společnost výhodné, připraví-li škola lidi, kteří rozumí světu a jeho problémům, disponují vůlí neustále se učit, jsou geograficky, myšlenkově i profesně mobilní? Co to znamená?

Vzděláváme-li děti kvůli jim samotným, jak na to, aby byly připraveny na měnící se svět? Mají to být teoretičtí odborníci? Úzce zaměření řemeslníci s rukodělnými dovednostmi? Nebo vzdělanci v širším smyslu slova? Nebo vše najednou? Zde se dostáváme zpět k prvotní otázce teoretické podstaty vzdělání a vzdělávání. Všechny odpovědi neznám. Měly by být výsledkem odborné, široké a cílevědomé debaty. Domnívám se, že vzdělávání by mělo probíhat skrze specifické nastavení myslí žáků i učitelů ve smyslu, tohle je zajímavé, to chci znát, o tom se chci dovědět víc. Čirý objem informací, které učitel musí na žákům na všech stupních předat a následně testem jejich znalost prokázat, tento přístup přinejlepším činí obtížným, přinejhorším jej zcela hatí.

Cesta ke vzdělání vede od zájmu, přes inspiraci, k práci na prohloubení a zdokonalení. Ne naopak. Je nesnadné pro učitele vzbudit v dětech zájem o předmět skrze měřitelné, předepsané a v učebnicích předžvýkané fragmenty učiva. Spíše by tyto fragmenty měly být probírány jako nutné a potřebné součásti pochopení základního konceptu podobně, jako když se při čtení povídky v cizím jazyce setkáme s neznámými gramatickými a lexikálními jevy. Některé potřebujeme pochopit, jelikož na tom závisí pochopení celé povídky, jiné odvodíme z kontextu a ještě jiné jsou marginální a nedůležité. Co a jak bychom učili, kdybychom nebyli vázáni vzdělávacími plány, katalogy požadavků, tematickými plány a časovými limity?

Nostalgici tvrdí, že některé nudné věci se děti prostě musí nadrtit. Ale, jsou ty věci samy o sobě nudné, nebo je nudný způsob jejich prezentace? Lze i nudné věci učinit zajímavými? Nejsou ty věci nudné, protože jsou učeny příliš brzy? Lze vyextrahovat z masy poznatků klíčové nebo nosné koncepty v každém předmětu tak, abychom nevzdělávali děti, které znají ostnokožce, ale neví, jak se jmenuje ten černý pták se žlutým zobákem na zahradě; děti, které znají Ohmův zákon, ale nesestrojí jednoduchý elektromotor; děti, které stráví celé prázdniny u počítače, ale nechápou, jak funguje, nebo děti, které znají přísudek jmenný se sponou, ale nepřečetly jedinou knížku? Proč nenechat nepotřebnou abstraktní odbornost školám, které vzdělávají odborníky?

V případě, že k zodpovězení těchto otázek a vytvoření dlouhodobě konsistentní koncepce nedojde, což je velmi pravděpodobné, je zcela zásadní, aby učitelé přestali slepě poslouchat bezduché pokyny shora a začali používat vlastní selský rozum, vlastní talent, vlastní materiály, vlastní kreativitu a vlastní výzkum. Neustále se měnící RVP/ŠVP ani chystané osnovy už nelze brát vážně, jelikož nestojí na pevných filosofických základech a tudíž jsou produktem momentálního těkavého sentimentu nebo politického tlaku. Zajímavých podnětů je dnes dostupných mnoho. Inspirativních myšlenek také. Jen je potřeba vědět, kam za nimi. Existují různé vyhlášené školy nebo alternativy, které lze navštívit. Stačí otevřít oči a přestat věřit, že ti nahoře vědí, co dělají. Zkušenost ukazuje, že nevědí. Král je, jak jinak, nahý.

Je jasné, že učitelům ani žákům nikdo shora nepomůže, pokud si nepomůžou sami. Proto je důležité formovat studentské parlamenty, aktivizovat učitele a studenty učitelství, aby znovu nalezli svou identitu jako svobodní a tvůrčí lidé, nikoli poslušní úředníci a nedůvěryhodné loutky systému. Jako takoví budou moci vyjít do ulic a žádat více peněz, protestovat vůči nesmyslům a bude jim nasloucháno. Budou moci odmítnout nesmyslné testy, zbytečné IT cetky, hloupé byrokratické předpisy a splácané paskvily z dílny politických oportunistů a prospěchářů.

Učitel nedluží státu nic. Opak je pravdou. Stát pouze učitelům nešikovně přerozděluje peníze daňových poplatníků. Učitel je skutečně odpovědný pouze sám sobě, svým žákům a jejich rodičům, nikoli úředníkům, či kontrolním orgánům. Povolání učitele je povoláním svobodným a nesmírně důležitým. Čím dříve si toto čeští učitelé, učitelé učitelů a úředníci uvědomí a začnou se podle toho chovat, tím dříve se české školy ozdraví.


Bez souhlasu autora a bez znalosti jeho identity převzato z jeho blogu