Na prezenčním doktorském studiu je v Česku okolo 12 tisíc lidí. Už roky sice mají stipendia, ale jeho částka se pohybuje pod hranicí chudoby. „Chceme, aby doktorandi přestali být neviditelná a levná pracovní síla,“ říká v rozhovoru pro server iDNES.cz předsedkyně České asociace doktorandů a doktorandek Kateřina Cidlinská s tím, že i kvůli těmto podmínkám více než polovina doktorandů studium nedokončí.
V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:
Plno kritiků říká, že si u studia můžete vydělávat stejně jako to dělají bakalářští či magisterští studenti.
 |
| Kateřina Cidlinská (genderstudies.cz) |
Takže říct doktorandovi, ať si jde při studiu přivydělat, je podobné, jako byste někomu radila, aby si při práci našel práci. Vždyť proto také dostávají prezenční doktorandi stipendium, zatímco prezenční bakalářští a magisterští studenti nikoliv. Původní myšlenka je taková, že stipendium nahrazuje ušlý plat, který byste měla, kdybyste místo dělání doktorátu chodila do zaměstnání.
Zároveň jen ze stipendia prostě nevyžijete. Pokud nemáte velký grant, nejste rentiér nebo vás neživí partner, musíte stejně pracovat jinde. Ovšem pak nastává ten problém, že když se věda dělá jen volnočasově, vypadá podle toho.
U mnoha oborů určitě je možné si najít práci alespoň na poloviční úvazek.
Však taky většina doktorandů pracuje. Ale doktorát je v té chvíli prostě na druhé koleji, když u toho musíte pracovat jinde. Znám i případ, kdy fakulta řekne prezenčním doktorandům, že musí strávit 40 hodin týdně na pracovišti, tedy plný pracovní úvazek, ale jen za to stipendium. A to je v prvním roce třeba jen 6 500 korun. Kdy u toho máte pracovat? Po nocích?
Celý text naleznete zde
3 komentářů:
No, když jsem já byl mladý, tak spousta lidí kolem volila DSP právě proto, aby mohli v souběžném zaměstnání využívat výhody studenta... Ale pravda, nebyla devítka a erasmy, takže to se to na dva tři roky vyplatilo.
Nějaká systémová chyba ale asi trvá. Asi by pomohlo grantové financování a zastřešení nějakým nadškolním orgánem typu francouzské Ecole doctorale. Otázka je, jak by se k tomu postavili zástupci doktorandů, zvlášť ti humanitní. A jak VŠ...
Vždyť přece vzdělanost a tak dál...
Doktorandy v jejich snaze podporuji.
Opravdu se z nich mnohde, ale ne všude, stala levná pracovní síla.
Nemohu si ale odpustit pár poznámek a srovnání:
Disertací přispíváte k tomu, aby vysoká škola či ústav Akademie věd měl publikační činnost a výzkumné výsledky.
No a o to tady jde především. Při počtu našich vysokých a "takyvysokých" škol je nepravděpodobné, že by těch cca pár procent nadaných a k vědecké práci motivovaných mladých lidí dokázalo stačit pokrýt "potřeby" všech škol.
Tudíž se musí sáhnout i po ne tak úplně chytrých, ale ochotných nechat na sobě dříví štípat a za to jim slíbit titul.
Některé zvěsti o "doktorandském" studiu působí tak strašně, až se mi nechce věřit.
Ale protože jsem pár doktorandských prací četl, věřit začínám.
Je to jako kdybyste nastoupila do práce a tam vás zaškolili, akorát doktorát je delší, protože akademická a výzkumná činnost jsou velmi náročné.
Přičemž po dobu zácviku se většinou plný plat nepobírá.
Takže říct doktorandovi, ať si jde při studiu přivydělat, je podobné, jako byste někomu radila, aby si při práci našel práci.
Hm. Z mužů - učitelů, kteří se nacházejí v mém okolí mají nějakou formu přivýdělku všichni, kromě dvou. Jeden má ještě malé děti a druhý manželku lékařku.
Vždyť proto také dostávají prezenční doktorandi stipendium, zatímco prezenční bakalářští a magisterští studenti nikoliv.
No ještě aby. Platit studentům za to, že jsou vůbec ochotní se vzdělávat, už jen to by chybělo. :-)
Původní myšlenka je taková, že stipendium nahrazuje ušlý plat, který byste měla, kdybyste místo dělání doktorátu chodila do zaměstnání.
Tak je tedy to "dělání doktorátu" zaměstnání, nebo ne?
Protože pokud je doktorand zaměstnancem, pak si zaslouží důstojnou mzdu.
Ale refundovat někomu jeho "ušlý zisk", to mi přijde, jako bych chtěl coby ajťák po svém zaměstnavateli - škole, aby mi dorovnával plat na průměr v mém sektoru průmyslu obvyklý.
Závěr:
1.Jsem pro to, aby rozhodnutí pokračovat ve studiu neznamenalo pro doktorandy automatický pád pod hranici chudoby.
2. Ale to rozhodně neznamená, že každý kdo se rozhodne stát doktorandem má mít automaticky státem zajištěnou péči. Vysoké školy dostávají své prostředky a je na jejich rozhodnutí, jak je utratí. Mají svou nezávislost.
3. Jímá mne hrůza při představě, že mám ze svých daní sponzorovat doktoranda studujícího genderová studia na soukromé "univerzitě" v nejbližším okresním městě jen proto, aby příslušná fakulta neztratila akreditaci.
4. Běžně ve světě stát financuje část podobných studií, ale všichni ostatní si musí prostředky sehnat jinde, obvykle v soukromém sektoru. Financování výzkumu, nebo prosté mecenášství se u nás zatím moc nenosí. Je třeba se ptát, proč?
Jen pro upřesnění:
2. "Vysoké školy dostávají své prostředky a je na jejich rozhodnutí, jak je utratí. Mají svou nezávislost."
VŠ dostávají prostředky (na doktorandy) podle jejich počtu. Školí jich proto tolik, na kolik jim MŠMT dá peníze. A to zatím dává víceméně na všechny, bez nějaké systematické kontroly. Takže jejich nezávislost je asi taková jako svoboda feťáka, jestli si dá další dávku... Bylo by jim hůř, kdyby v tom nejely maximálně.
Zaplaťpánbůh, soukromé VŠ DSP vesměs akreditovány nemají a možnost školit je spíš důsledkem udělené akreditace než jejím předpokladem. Takže jde "jen" o problém dvaceti veřejných škol a struktury jejích studijních programů a zájmu o ně...
Okomentovat