Romský vysokoškolák Martin Dudi: Rom musí všem neustále dokazovat, že je jiný než ostatní

„Spolužáci na vysoké škole pocházejí z rodin inženýrů, doktorů a architektů. Moje maminka přišla ve čtrnácti letech ze Slovenska, neuměla ani slovo česky a dodělala tady jen devátou třídu. V šestnácti letech otěhotněla a v situaci, kdy neměla práci ani peníze – vlastně vůbec nic –, jsem se jí narodil já... Doma jsme mluvili jen romsky a když jsem ve třech letech přišel poprvé do školky, za hodinu mamince volali, ať si mě přijde vyzvednout, že mi nikdo nerozumí. Ani později to ve škole nebylo zrovna nejlehčí. Někdy nebylo ani na svačinu, tak jsem prostě nešel do školy,“ říká student filosofie a religionistiky Martin Dudi v rozhovoru pro server e15.cz.

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:

Martin Dudi (facebook.com)

První den ve školce musel být pořádný šok… V současné době romské děti tvoří skoro třetinu všech dětí, které jsou na základních školách vzdělávány podle rámcových vzdělávacích programů pro lehce mentálně postižené. Je to vedle různých předsudků způsobeno i tím, že nemají v prostředí rodiny šanci se na školu pořádně připravit?

Romské děti jsou strašně vázány na své rodiče, kteří jim svou lásku dávají najevo tak, že je od sebe neradi pouští. Když nechodí do školky, neosvojí si základní návyky, nenaučí se pořádně česky, nezapadnou mezi kolektiv a neuvědomí si, že vedle světa, ve kterém vyrostly, existuje ještě svět jiný. První třída je pro ně potom obrovský šok, často to nezvládnou.

Proč se stále nedaří tak velkému množství Romů se ze své kritické životní situace dostat?

Romové mívají první děti často už v patnácti nebo šestnácti letech, kdy nejsou dobře vychovaní ani vzdělaní. Nemají tak šanci pořádně vychovat své děti – po generace jsou v tom zacyklení – chybí jim životní zkušenosti a vzdělání. Není divu, že se nacházejí ve finanční tísni. Jejich snaha se z té situace dostat pak kolabuje na neznalosti zákonů a neschopnosti mít nad sebou samotnými kontrolu. To je však jen jedna strana problému.

Stále tu totiž existuje diskriminace na trhu práce, při hledání bydlení, ve zdravotnictví i ve školství. Když někam přijde Rom, všichni na něho nahlíží na základě nějaké předchozí špatné zkušenosti. Jako Rom je nejdříve úplně odsouzen a potom musí všem neustále dokazovat, že je jiný než ostatní.

Neztrácejí v důsledku toho Romové motivaci snažit se něco v životě dokázat?

Existují dva tábory: jedni mají chuť a jsou schopni udělat cokoliv, aby v této společnosti něco změnili – takových znám spoustu a v podstatě se pohybuji jen mezi nimi. Ale pak je tady druhý tábor, který v životě úplně rezignoval. Byli zklamáni už tolikrát, že nemají sílu ani odvahu někoho pořád dokola přesvědčovat o tom, že v nich něco je.

A co na vysoké škole? Najdou se rasisté i mezi vysokoškoláky?

Po nějaké době přišla se spolužáky řeč na to, co jsem zač. Mysleli si, že jsem Španěl nebo Ital, a když jsem jim řekl, že jsem Rom, divili se: „Rom na vysoké škole?“ Prý se neoblékám jako Rom, nemluvím tak… Na první zkoušce z psychologie na mě paní doktorka začala mluvit anglicky a ptala se, odkud jsem přijel na Erasmus. Řekl jsem jí, že jsem Rom a že na mě může mluvit česky. Na univerzitě učí dvacet let a byl jsem první Rom, který u ní v kanceláři seděl na zkoušce.


Celý text naleznete zde