„Stále častější stížnosti na to, že děti (ale ani dospělí) už dnes nečtou, protože propadly kouzlu všudypřítomného, lehce dosažitelného digitálního obrazu, jsou motivovány zvláštním strachem.
Bojíme se o celek literární kultury, o "kulturu knihy", která jako artefakt a svět sám pro sebe určovala vývoj naší civilizace, přičemž předpokládáme, že text či kniha jsou kulturně jaksi přirozeně výš než obraz a že propadnutí imagomanii je regresivní, nikoliv progresivní pohyb, zmírání civilizace, nikoliv její vzmach,“ píše Petr Fischer v komentáři pro Hospodářské noviny.
Fischer pokračuje:
 |
| Petr Fischer (vltava.rozhlas.cz) |
Struktura knihy jakožto postupné artikulace věcí (příběhu, zápletky, postav atd.) určuje i pojetí času, jeho rozvíjení v následnosti, což vytváří mezeru, kterou do chápání či výkladu textu vniká fantazie. Právě o ni se také při masovém útěku k obrazu bojíme nejvíce.
Obraz se pak vyjevuje ve své doslovnosti, je v něm vše najednou, proto se v nadměrném množství zdá být plochý, vyčerpaný a paradoxně i jednorozměrný, jak je nejlépe vidět na zoufale nudných 3D projekcích.
To vše ale ještě neznamená, že obraz je horší pomocník než text, nebo že je dokonce bytostně na nižší úrovni. Výše popsané, to byla jen projekce kultury knihy do světa otevřeného obrazem.
Problém není v obraze samotném, nýbrž v tom, jak s ním obecně pracujeme a jak snadno podléháme jeho zdánlivé plochosti a doslovnosti, jež nás fascinuje a strhává, přičemž by nás tato snadnost podlehnutí měla spíše děsit než slastně unášet.
Celý text naleznete zde
1 komentářů:
Tenhle článek opravdu stojí za přečtení, a to jistě až do konce... Kromě toho, že stále pracuji s dospělými i dětskými čtenáři, dost často potkávám taky dospělé, kteří prostě nečtou. Nemají čas, chápu, je to pomalé (to už chápu méně, jsou i knihy, kde radost pramení právě z pomalosti - pamatujete na Fuksovu Vévodkyni a kuchařku? Nebo Poláčkovo Okresní město?). Taky si čtení verbálního textu žádá více úsilí mentálního a to právě je důležitá stránka čtení, na kterou P. Fischer upozorňuje. Čtením vizuálních sdělení se mozek taky může zabývat do hloubky, ale jednak ho k tomu musíme vědomě přivést (vizuální vjem má tendenci nám naskočit jaksi vcelku a jen po povrchu významů), a jednak je potřebné k tomu mozek od dětství trénovat. Nezůstat u "kouknutí", ale dívat se za povrch. To je u slovesného textu podobné, jenomže jsme přece jen dosud zvyklí, že číst literaturu jen doslovně je málo a je to dost hloupé. Ale že je podobně nevzdělané koukat na obrázky a nepřemýšlet o jejich významech, to myslím dosud není kulturní norma. Spíše se mi zdá, že "čučet" je běžný návyk, který však nikoho nevzdělává.
Okomentovat