V návaznosti na svůj předchozí příspěvek se pokusím blíže vysvětlit reflexi exaktních nauk v Máchově Máji. Znovu upozorňuji, že nabízím jen jednu z mnoha možností, jak s tímto i jinými díly nakládat.
 |
| Karel Lippmann (archiv autora) |
Reflexi těchto závažných problémů nalezneme už v renesanční literatuře. Její humanistický charakter odkrývá různé představy o roli subjektu. Tak např. Boccacciův rozum hýří nápady a vtipem, Cervantesův don Quijote už je složitější. Sancho Panza k romantickému bláznovství se doznavšímu umírajícímu pánovi promlouvá: „Největším bláznovstvím, kterého se může člověk dopustit, je takto skonávat, …“ A Shakespearův Hamlet je ke svému subjektu nemilosrdný: „Proč se tu vůbec mezi nebem a zemí mají plazit takoví chlapi jako já?“ Všimněme si: „mezi nebem a zemí“ (to je přece i Máchovo téma).
Baroko spílá pýše subjektu (viz např. B. Bridel), osvícenství znovu vyzdvihne racionalitu, která má uspořádat svět i umění (klasicismus). Cid a Chimena se sice velmi milují, ale jednou provždy dané mravní normy mají přednost. Filosof Martin ve Voltairově Candidovi komentuje umírání lidí (katastrofa lodi), jehož je svědkem, věcně, bez emocí. „Bůh je velký hodinář,“ praví tento filosof.
A poté přichází romantismus. Schellling prohlásí, že příroda je viditelný duch, duch pak neviditelná příroda (filosofie identity). Romantické umění je však paradoxně založeno na rozporu. Filosofie totiž ukázala, jak by svět mohl být krásný, jenže skutečnost byla zcela jiná. Krásná, na metodické rozumnosti člověka založená vize byla na hony vzdálena realitě. Člověk reagoval tím, co má k dispozici – city. A tak Faust si dokonce zadá s ďáblem (Mefistem), jehož největší devizou je čirá technologie moci (manipulace), a Mácha, na rozdíl od Fausta prost jakéhokoli velikášství, do důsledku zkoumá a prožívá vztah člověka-subjektu k přírodě (a vesmíru). Může k ní skutečně přistupovat jako k fungujícímu stroji, může být jejím pánem? Vlastní ji, nebo naopak ona vlastní jeho? Anebo se vlastní vzájemně? Co všechno má či nemá smysl, je-li člověk smrtelný? Vždyť smrt je „to, co se nic nazývá“. Jak s tímto vědomím naložit? Máchova oxymóra (zborcené harfy tón, strhané strůny zvuk…“) podstatně problematizují iluzi o mechanické přírodě, která je plně k dispozici metodickému rozumu. Faust i Vilém (Mácha) se svým smrtelným osudem smlouvají až do konce, každý však se zcela jiným výsledkem. Faust: „Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den“. Mácha: „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Máchovy i Goethovy verše jsou reflexí evropské kultury (v tom spočívá mimochodem Máchova výjimečnost v době NO), založené na renesančním obratu k subjektu a jeho zjednodušujících karteziánských výkladech. S tímto problémem se následně vyrovnává evropské umění až do postmoderny. Tu, zdá se, už většinou přestal zajímat.
Vzdělání a odbornost jsou dvojčata, jenže ne jednobuněčná. Vzdělávání ve škole začíná tam, kde učitel překročí rámec své specializace k problémům, které jeho obor předkládá k řešení všem lidem a jejichž kladné či záporné dopady se všech lidí týkají.
16 komentářů:
Myslím, pane Lippmanne, že rozumím tomu, co se snažíte celou dobu sdělit. Odráží se to téměř v každém vašem textu, včetně toho publikovaného. Jste jistě sečtělý, zajímáte se o vědění a vzdělávání. Jen jste prostě příliš jednostranný. Možná podobně jako já, akorát tak nějak (řečeno humanitně-beletristickou terminologií) s opačným znaménkem. Vy máte, zřejmě, dojem, že já míjím vaši odbornost, a já mám tentýž pocit u vás. To, co píšete v textu, je pohádka, která se nijak nevymyká vašemu oboru. Ani vzděleně nelze hovořit o nějaké reflexi přírodních věd a matematiky. Je to metodicky stále čistě v oblasti humanitních věd. Je tam prostě jakési nepochopení, možná na obou stranách. A proto já rozhodně nemohu jít učit na SŠ literaturu a vy rozhodně nemůžete jít dělat predikční statistické modely, nebo informatika do IT firmy. Nemáte na to aparát a ani nechápete, v čem spočívá a jaká jsou metodologická paradigmata exaktních oborů. Rozdíl mezi námi je pouze v tom, že vy se cítíte jaksi nadřazen a neustále vykládáte cosi o technicistní odbornosti všeho, čemu nerozumíte a zároveň o tom, kterak vy jste univerzální vzdělanec, když tak nějak ten svět chápete v kontextu a ne jen v omezené působnosti svého oboru. A já vám opakovaně sděluji, že to není pravda. Nechápete. Nejste o nic univerzálnější vzdělanec, než já. Spíše já a se mnou exaktně vzdělaní kolegové, máme výhodu, že dokážeme exaktně myslet a tím pádem řešit složitější abstraktní problémy, kterých je svět plný, a které je třeba řešit, protože je po tom poptávka. Z mého pohledu, je vaše odbornost velice zajímavá, ale pouze kratochvíle. Taková, jak já říkám, odbornost na důchod. Na důchod plánuji detailnější studium historie, religionistiky a filosofie, na které mi nyní nezbývá čas.
oprava: vzděleně = vzdáleně
Nadřazen se rozhodně necítím, o výhodě svého zaměření hovoříte Vy.
Cituji Wikipedii: "Termín exaktní znamená absolutně přesný. Nemůže se tedy vztahovat na reálný svět. Důvodem je, že jakékoli měření entit reálného světa vždy poskytuje výsledky s konečnou přesností, i nejpřesnější technologie nejsou schopny vytvořit absolutně přesné výrobky, ale pouze v jistých nenulových tolerancích. S reálným světem nejsme schopni pracovat, tedy přetvářet ho, ani měřit exaktně. Termín exaktní se vztahuje pouze na lidské abstraktní konstrukce, můžeme zde mluvit o (umělém) exaktním světě (matematika, formální logiky, geometrie, exaktní stroje, exaktní hry ……… )."
Proto je důležité vzdělání: bere s plnou vážností povahu reálného světa a usiluje o co největší dosažitelnou míru přesnosti v uvažování a konání člověka ("Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně"). Reálný svět musí reflektovat ten nereálný, jinak se dostaneme do pasti, ve které stáli na jedné straně eleaté (Dožene Achilles želvu?), na straně druhé Hérakleitos (doxa versus epistémé). Vzdělání a exaktní myšlení nejsou v rozporu, jsou stejně důležité, mezi nimi existuje synergie. Škola by to měla brát vážně, jakákoli jednostrannost škodí.
Nikdy jsem netvrdil nic jiného, nicméně matematika, jako exaktní obor zabývající se toliko abstraktními strukturami, má zatraceně přínosné reálné aplikace. Totéž se ovšem o mnoha jiných oborech říci nedá. Z některých oborů se stal jen soubor citace citací otců zakladatelů, kteří měli kdysi vnuknutí shůry a absolventi těchto oborů žijí v představě, že vědou je kompilace tvrzení několika takových otců doplněná vlastním názorem. Nebudu jemnovat, ale něco o tom vědí v EDUINském myšlenkovém pelechu (moderně se tomu říká Think Tank EDUIN a pod tímto popiskem pak výtvory vychází v celonárodních novinách).
Zastavil bych se ale u toho Zenona a Hérakleita. Proč se domníváte, že se z nich někdo dostal do pasti? To mě opravdu zajímá, protože ani jednoho jsem v pasti nezaznamenal.
S tím, co jste nyní napsal, souhlasím a právě proti tomu se ve škole snažím něco dělat. To, že nesouhlasím s podobou maturity ještě neznamená, že jsem ve všem s EDUINem na jedné lodi.
Ta past byla nastražena gnoseologii: měla udělat radikální volbu mezi rozumem (epistémé) a smyslovou zkušeností (doxa). To se opakovalo znovu, např. ve sporu mezi empiriky (Locke, Hume) a racionalisty (Descartes) a snažil se to jako první řešit Kant (rozum čistý a praktický), pak třeba Hegel a Marx (dialektika), nejnověji u nás Patočka (negativní platonismus) či Kosík (dialektika konkrétního).
Ano, ale já u Zenona (a ani Hérakleita), žádnou potřebu volby mezi rozumem a smyslovou zkušeností nevidím.
Jediné, co mě napadá jako něco,kde je smyslová zkušenost pozadu, je kvantová mechanika. Řekl bych to tak, že rozum už se dostal tak daleko před smyslovou zkušenost, že mu tato prostě nestačí a velká řada zásadních objevů je nejprve odvozena rozumem a teprve mnoho let, i desítek let později potvrzena pozorováním (Higgsův boson, černé díry, apod.).
U Zenona a jeho aporií se nejdnalo o nic jiného, než o chybu v úsudku, neboť nebyl znám infinitezimální počet a skutečnost, že nekonečný součet může být konečný. Žádná dichotomie mezi rozumem a zkušeností ve skutečnosti nevznikla.
"Co dřív v svatých zdrojích znělo …
kam se dělo? Oněmělo,
bez tajemství náš je svět!
Však ty tóny sladkých bájí,
v nichž spí símě lidských tuh,
v básníka se píseň tají,
teď jen v písni mluví Bůh."
(J. Vrchlický)
Neřekl jsem, že oni měli potřebu této volby, ale že toto volbu musela řešit gnoseologie. Aporii vyřešil teprve Cantor: reálná čísla nelze bezezbytku seřadit do nekonečné posloupnosti."
"...velká řada zásadních objevů je nejprve odvozena rozumem a teprve mnoho let, i desítek let později potvrzena pozorováním (Higgsův boson, černé díry, apod.)."
Jistě, to ale nepopírá roli smyslové zkušenosti. Smysly zkrátka máme a využíváme, i když jsou nedokonalé. Znovu se musím vrátit k reálnému světu. To, co píšete, je zcela v souladu s pojetím exaktnosti, které jsem uvedl výše. Smysly jsou nedokonalé, exaktnost je abstraktní a v reálném světě neexistuje. Musíme se s tím vypořádat a nelze to udělat tak, že jednu část této dvojice začneme ignorovat. Pak bychom se museli přestěhovat to abstraktního světa. Nevím jak.
To, že nesouhlasím s podobou maturity, ještě neznamená...
Pozor.
"reálná čísla nelze bezezbytku seřadit do nekonečné posloupnosti." nemá se Zenonovými aporiemi moc společného.
Cantor dokázal, že nelze reálná čísla spočítat! Tedy neexistuje jednoznačné přiřazení mezi přirozenými čísly(1,2,3,...) a reálnými čísly(číselná osa). Tedy reálných čísel je víc.
Zermelova věta dokonce tvrdí, že každou množinu lze dobře uspořádat.
Dalo by se polemizovat o vyřešení třetí krize matematiky(antinomie). To jsou složité problémy na hranici matematiky a filosofie. A k tomu potřebujete aspoň trochu rozumět teorii množin a logice.
Zenonovy aporie vyřešil spíše infinitezimální počet tedy Newton a Leibnitz. A definitivne jako druhou krizi matematiky asi Weierstrass.
Jinak hezká diskuze. Z pohledu mé praxe učitele dám za pravdu panu Doleželovi. Vážím si pana Lippmanna za jeho znalosti z oblasti filosofie a literatury. Ale nejsem natolik filosificky kován, abych se mohl pouštět do polemik na toto téma.
Jakmile se člověk vyjadřuje k něčemu, čemu dostatečně dobře nerozumí nebo s čím nemá přímou zkušenost, vždy hrozí velké nebezpečí omylů.
Fakta jsou fakta a názor je názor. Vždy je třeba hledat správnou míru.
Nejsem vystudovaný matematik, proto se za případná pochybení či nepřesnosti omlouvám. G. Cantor se zabýval teorií nekonečna a byl Weierstrassovým žákem, proto jsem ho uvedl. Řešení paradoxu souvisí zřejmě s nekonečným součtem: S = 10 + 1 + 1/10 + 1/100 + 1/1000 atd.
Přiznám se, že bych nerad pokračoval v expertní debatě na půdě, kde nejsem doma. Nikdo není doma všude. Pustil jsem se do ní jenom proto, abych ukázal, že mezi vzděláním a odborností musíme rozlišovat. Vzdělaný člověk nemusí a nemůže všechno umět, ale měl by rozumět a snažit se porozumět, když neví. Podle Sókrata: To, co vím, vím, že vím, to, co nevím, vím, že nevím. A trápím se tím.
Odbornost a vzdělání jsou na jedné lodi a nemá smysl se malicherně přít, co je důležitější. Jedno bez druhého nemůže existovat, jedno posiluje druhé. To platí i o vztahu názoru a faktu. Např. Mikuláš Kusánský vyslovil kdysi dávno názor, že vesmír vznikl smrštěním nekonečna...
Souhlasím s panem Vaňkem. První Zenonova aporie není otázkou nespočetnosti reálných čísel, ale toho, co jsem psal, tj. konečného součtu nekonečné posloupnosti. V tomto případě nikoliv 10+1+1/10+1/100+..., nýbrž alespoň podle mě známé verze této aporie jde o součet řady 1+1/2+1/4+1/8+1/16+... Není asi takový problém nahlédnout, že součet takové nekonečné řady je roven 2.
"Jistě, to ale nepopírá roli smyslové zkušenosti. Smysly zkrátka máme a využíváme, i když jsou nedokonalé. Znovu se musím vrátit k reálnému světu. To, co píšete, je zcela v souladu s pojetím exaktnosti, které jsem uvedl výše. Smysly jsou nedokonalé, exaktnost je abstraktní a v reálném světě neexistuje. Musíme se s tím vypořádat a nelze to udělat tak, že jednu část této dvojice začneme ignorovat. Pak bychom se museli přestěhovat to abstraktního světa. Nevím jak."
Mně ta diskuse připadá praštěná. My, tedy zastánci exaktního myšlení, chcete-li pozitivistivé, či zastánci rozumu, vám opakovaně sdělujeme, že čistě abstraktní produkty čistého myšlení mají dalekosáhlé aplikace v reálném životě. Nebudu vypisovat jednotlivé aplikace matematiky v dnešním světě, ale je na každém kroku, i tam, kde jí běžný humanitně vzdělaný člověk nevnímá. Exaktní myšlení považujeme za zásadního pomocníka jak v orientaci ve světě, tak v možnostech, jak jej ovlivňovat žádoucím směrem. A vy neustále zpochybňujete něco, co nikdo netvrdí, abyste odůvodnil existenci nějakých jiných přístupů ke vnímání světa. Že vnímaný svět je nedokonalý z pohledu jakékoliv formalizované abstrakce, je jasné a že není plně popsatelný víme s jistotou už přes osmdesát let. Víme dokonce i to, že není plně formalizovatelný ani ten svět abstraktní. Ani jedno ale nic nemění na tom, že abstraktní struktury a exaktní myšlení jsou ve zkoumání světa nejen užitečné, ale i nenahraditelné. Pozorování, či jiné vnímání, pochopitelně nikdo ignorovat nenavrhuje. Obávám se, že tvorba falešných dichotomií je projevem jisté hysterie některých zdejších humanitních přispěvatelů.
oprava: podle mně známé...
"Že vnímaný svět je nedokonalý z pohledu jakékoliv formalizované abstrakce, je jasné, a že není plně popsatelný, víme s jistotou už přes osmdesát let. Víme dokonce i to, že není plně formalizovatelný ani ten svět abstraktní. Ani jedno ale nic nemění na tom, že abstraktní struktury a exaktní myšlení jsou ve zkoumání světa nejen užitečné, ale i nenahraditelné. Pozorování, či jiné vnímání, pochopitelně nikdo ignorovat nenavrhuje."
Ale já přece nic jiného netvrdím! Jen mi vadí, že právě tohle škola nerespektuje. Obávám se, že falešné dichotomie často tvoří naopak "pozitivističtí" přispěvatelé (nevím, zda je to u nich projevem jisté hysterie), kteří v praxi to, co je uvedeno výše v citátu, nerespektují. Proč, to nevím. Stejně tak nevím, proč je mi opakovaně vkládáno do úst něco, co jsem neřekl a co si nemyslím. Já naopak vždy hovořím o jednotě, neoddělitelnosti a synergii faktů a názorů, empirie a racionality, světa abstraktního a konkrétního atd. Lákavá nabídka jednostrannosti, je onou "pastí", o které jsem se v článku zmínil. A současná maturita z češtiny, tak jak ji chápou závazné dokumenty, se takovou jednostranností vyznačuje. Už mnohokrát jsem psal o důležitosti matematiky, jenže tradiční výuka naopak její váhu v očích žáků devalvuje, což mě velice mrzí. Totéž platí pro češtinu a další předměty. Tím neříkám, že nejsou učitelé, kteří se s tím snaží vypořádat. Ale činí tak navzdory systému, který stále více utahuje šrouby a zejména pro nastupující učitelskou generaci se jeví jako samozřejmý.
Okomentovat