Umělecký šéf činohry Moravského divadla Olomouc Roman Vencl: Vyjádření k maturitní slohové práci studentky Very

Paní učitelkou Lenkou Dohnalovou jsem byl požádán o vyjádření se k výše uvedené maturitní slohové práci, která byla centrálními hodnotiteli ohodnocena trojkou. Aby nezávislí čtenáři pochopili, proč jsem byl osloven právě já, dovoluji si připojit své stručné CV mapující výhradně mou literární činnost:

Roman Vencl (moravskedivadlo,cz)

Roman Vencl (23.10. 1986) se narodil v Pardubicích a je absolventem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor činoherní herectví. Je hercem, režisérem a autorem divadelních her, především pak komedií, kterých napsal (společně s Michaelou Doleželovou) více jak čtrnáct. Jejich komedie uvádí nejen české divadelní scény (Moravské divadlo Olomouc, Městské divadlo Zlín, Slezské divadlo Opava, Divadlo v Rytířské Praha), ale také bratislavské Štúdio Lasica-Satinský, nebo bratislavské Divadlo v podpalubí. Jejich nejúspěšnějším autorským počinem je komedie Když se zhasne, která se v roce 2012 stala nejuváděnější hrou v České republice, když se během jedné sezóny dočkala uvedení hned v pěti divadlech a byla přeložena do čtyř jazyků. V současné době se chystá její uvedení v bulharské Sofii. Právě jejich autorské počiny společně s pedagogickými zkušenostmi jim vynesly účast na prestižním literárním sympoziu Svaté slovo v bulharském Burgasu, kam byli pozváni jako čestní hosté a vedli zde i několik hereckých a literárních seminářů. Podobné pocty se dostalo zatím pouze Václavu Havlovi a Petru Zelenkovi.

Několikrát jsem si přečetl hodnocenou práci a seznámil se s jejím zadáním i s kritérii, dle kterých se posléze stanovuje výsledná známka. Chtěl bych zdůraznit, že nejsem pedagog ani lingvista, ale člověk, pro kterého je literární činnost zdrojem obživy.

Vyjádření

Na úvod považuji za důležité zdůraznit, že sci-fi je uměleckým žánrem, takže důraz by měl být kladen na osobitost a jistou originálnost, se kterou je příběh zpracován. Nejde o stížnost, žádost, článek ani reportáž, které by měly být vždy trochu odosobněné a bez výrazného a vyhraněného autorského rukopisu.

O tom, že studentka ve své práci dodržela pravidla a charakteristiku žánru, nemůže být pochyb. Z práce je evidentní, že její autorka vědomě pracuje s napětím, atmosférou i rytmem a že ovládá stavbu a gradaci příběhu, který se jí daří dovést až k překvapivé, hořkosladké pointě. Samozřejmě, že výsledný tvar má drobné nedostatky a rezervy, ale musíme si představit situaci, v jaké bere autorka pero do ruky – jedná se o maturitní zkoušku s časovým limitem 90 minut, během kterého si musíte zvolit téma, vymyslet pro něj nosný příběh a ten následně zpracovat a v ideálním případě si výsledný tvar ještě dvakrát, třikrát projít a odhalit v něm případné stylistické a pravopisné nedostatky. Vezmeme-li v úvahu všechny tyto okolnosti společně s faktem, že autorce je osmnáct a nemá za sebou žádné literární zkušenosti, pak se díváme na práci, která je mimořádně vydařená a nelze jí po formální stránce nic vytknout.

Pokud se v rámci maturitních zkoušek zadávají ke zpracování umělecké literární žánry, musí mít hodnotitelé na paměti, že tyto útvary nelze hodnotit na základě standardizovaných tabulek nebo osobního vkusu. Autor má naprostou svobodu projevu, takže pokud to považuje za nutné a dokáže si to v rámci příběhu obhájit, může od žánru odbočit a zase se do něj vrátit, může si vymýšlet neexistující slova nebo psát záměrně „y“ místo „i“ a naopak. To vše záleží pouze na jeho představivosti a tvůrčích schopnostech. V takovýchto případech se pak naráží na „sterilní“ hodnoticí postupy, protože ty jsou pro tyto druhy prací nepoužitelné. Nikdo nemá právo autorce vytýkat slovní spojení jako: podzemí metra, neslyšně mávne rukou apod. To je totiž autorská licence, kterou nelze jen tak označit za nesmyslnou nebo nevhodnou. Je třeba si uvědomit, že pokud čtenář příběh nepochopí, nebo se v něm hůře orientuje, neznamená to, že je to chyba autora, který by se měl čtenáři přizpůsobit. Nejsou to čtenáři, kdo formuje literární umění – to literární umění formuje své čtenáře!

Ostatně samotné zadání práce je natolik prvoplánové, mainstreamové a nenápadité, že si přímo říká o klasické hollywoodské zpracování ve stylu nebohé rodiny, která se snaží vymanit se ze spárů zla, a i když to tak do poslední chvíle nevypadá, tak se jí to nakonec podaří. Například mně osobně přijde samotné zadání tak bezduché, že bych zvolil formu parodie a do rolí děsivých monster obsadil agresivní zmutovaná kuřátka, která už jsou tak nadopovaná růstovými hormony, že se jim podařilo dostat se ven z drůbežích farem, a jediní lidé, které nechali naživu, jsou vegetariáni a propagátoři biologického zemědělství. Vzhledem k nastavenému systému hodnocení bych však asi neprošel…

Podle mého je v rámci uměleckých literárních žánrů možný pouze jediný způsob hodnocení – pokud je žánr autorem dodržen a naplněn, pokud je příběh stylisticky správně vystavěn a pokud je evidentní, že autor projevil při psaní samostatný úsudek a jistou dávku kreativity, pak zbývá jen spočítat případné gramatické chyby a na základě jejich počtu snížit známku o jeden, dva či více stupňů. Pokud je takováto práce ohodnocena trojkou, stává se pak škola cenzorem rodících se uměleckých talentů, kteří doplácí na touhu našeho státu po všeobecné národní uniformitě a průměrnosti bez výrazných elit, ze kterých mají a měli všichni politici ve všech dobách tak trochu strach.