Jana Straková: Novela školského zákona pro zvýšení spravedlivosti vzdělávacího systému nestačí

„Diferenciace vzdělávacího systému je ponechána víceméně živelnému vývoji a zdá se, že v posledních letech dochází k její akceleraci. Hrozí, že tento vývoj povede k situaci, kdy rodiny, kterým záleží na vzdělávání dětí a jsou dostatečně movité, budou posílat své děti do soukromých škol, ostatní rodiny, které chtějí pro své děti kvalitní vzdělání, budou volit školy státní výběrové, ve kterých si budou připlácet za nadstandardní vzdělávací služby. Běžné veřejné školy budou určeny pro děti, o jejichž vzdělání se rodiče nejsou schopni postarat. Tímto způsobem funguje řada rozvojových zemí. Pro vyspělou zemi, jako je Česká republika, je to však velice smutná vyhlídka,“ píše Jana Straková v aktuálním vydání časopisu Řízení školy.

Straková pokračuje:

Jana Straková (uvrv.cz)

Tento vývoj je mimo jiné motivován tím, že kvalita školy je u nás jaksi implicitně posuzována podle toho, do jaké míry je schopna oslovit motivované a vzdělané rodiče. Pedagogové se nesnaží demonstrovat svoje mistrovství tím, že prokáží, že jsou schopni efektivně vzdělávat všechny děti. Tvůrci vzdělávacích politik nedeklarují, že usilují o to, aby všechny školy poskytovaly srovnatelně kvalitní vzdělání, ale naopak posilují rodiče v přesvědčení, že je důležité umět vybrat pro své dítě dobrou školu, a přicházejí s rozmanitými radami, jak toho docílit (navštívit školu, promluvit si s ředitelem, navštívit výuku v první třídě a podobně). Možnost výběru školy v primárním vzdělávání je v českém vzdělávacím systému považována za nezpochybnitelné právo rodičů a jakákoli snaha výběr regulovat je považována za zvůli systému. Je naprosto nemyslitelné, že by u nás fungoval například skandinávský model, v němž stát financuje soukromé školy, ale ty nesmějí vybírat školné ani si volit žáky, aby byly všem dětem stejně dostupné.

Tato situace však zároveň vede k tomu, že vzdělaní a motivovaní rodiče nepůsobí jako motor pro zlepšování veřejného školství jako celku. Lze se domnívat, že v případě, že by se jim v rámci veřejných škol nedostávalo speciálního zacházení, by možná někteří z rodičů volili soukromé školy, ale většina z nich by vykonávala tlak na zlepšování veřejného školství. Zřizovatelé škol ani tvůrci vzdělávací politiky nebudou aktivně usilovat o zlepšování veřejného školství jako celku, nebudou-li k tomu tlačeni voliči, tedy rodiči. Nyní je k iniciativě na tomto poli nic nemotivuje. Motivovaní rodiče dostávají speciální služby a rodiče, kteří se ve vzdělávacím systému méně orientují, mlčí. Buď posílají dítě do nejbližší školy, nebo provádějí výběr, jak nejlépe mohou, ale nejsou zpravidla ani dost poučení, ani dost sebevědomí na to, aby byli schopni vymáhat pro své děti kvalitnější služby.

Tvůrci vzdělávací politiky by měli této skutečnosti věnovat zvýšenou pozornost. Diferenciace, ke které dochází v české primární škole, je v mezinárodním srovnání zcela nebývalá a pro společnost potenciálně velmi nebezpečná, neboť k ní dochází velice záhy.



Celý text naleznete v aktuálním vydání časopisu Řízení školy (nakladatelství Wolters Kluwer) zde