Miloš Hoznauer, který se v pětaosmdesáti letech proslavil jedinečnou humornou knihou Stařec na čekané s nadhledem popisující úskalí podzimu života, napsal novou knížku s názvem Lodní kufr.
Legendární češtinář, který naučil milovat literaturu několik generací pražských studentů, vydal v 88 letech autobiografickou knížku Lodní kufr. Hoznauerův lodní kufr totiž celý život symbolizuje jeho touhu stát se spisovatelem, neboť do něj ukládal své texty. Na sklonku života svůj kufr otevřel a vytáhl z něj poklady vzácných vzpomínek.
 |
| Dana Emingerová (archiv autorky) |
Miloš Hoznauer se narodil 21. září 1929 v malé Polabské vesnici Drahelice v rodině pomocného dělníka. Zatímco maminka před svatbou hrála divadlo, zpívala na kúru a milovala literaturu, otec jí brzy vše zakázal. "Byl nekulturní holkař, jehož jedinou vášní byly ženské a motorky," píše Hoznauer o dětství, které se pro něj ve vzpomínkách proměnilo spíše v černou můru. Po vychození jednotřídky chodil na nymburské gymnázium, kde rozhodně nebyl premiantem. Na matematiku zanevřel už v tercii údajně proto, že špatně nesl nespravedlivý trest, když jej kantor křivě obvinil z podvodu při kompozici z geometrie. Pod kouli totiž napsal poznámku "Opsal do Jebavého", zatímco ve skutečnosti to bylo obráceně. V septimě měl dokonce málem propadl. O to absurdnější je, že se rozhodl pro pedagogickou dráhu. Prý díky žertu na maturitním večírku. Na otázku třídního profesora položenou s náležitým despektem: "To jsem zvědav, co vy budete dělat po maturitě?!", osmnáctiletý Miloš Hoznauer povzbuzen alkoholickým opojením odpověděl: "Stanu se vaším kolegou na našem gymnáziu." Pak si z recese podal přihlášku na filozofickou fakultu přesvědčen, že se na ni se svým hrozivým vysvědčením nikdy nedostane... "Mýlil jsem se," píše Hoznauer. Vítězství pracujícího lidu nad reakcí totiž změnilo kritéria přijímání nových studentů, a tak se stal syn pomocného dělníka pro Karlovu univerzitu "prolezlou buržoazními elementy" velkou výhrou.
A tak se stalo, že Hoznauer vystudoval obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí jako pražský gymnaziální profesor Na Zatlance, Nad Štolou a Na Vítězné pláni. V 60. letech na sebe upozornil svými články v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byl natočen i film Zvědavé kamery. Několik let působil na katedře literatury Filozofické fakulty. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Československý spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství Laterna pedakomika. Už nevyšla a dvacet let nesměl publikovat ani učit na vysokých školách.
"Nastoupil jsem na gymnázium Na Vítězné pláni v Praze čtyři, kam mě statečně vzal kamarád - ředitel Zdeněk Mikyška. Statečnost tehdy byla nutná."
Pohlaváři na obvodním výboru KSČ chtěli stůj co stůj dostat Hoznauera ze školy, aby "nenarušoval normalizaci", neboť se studenty probíral i zapovězené autory. Jednou dokonce přišel inspektor s udáním, že Hoznauer hanobí sovětské filmy. Zastal se ho sám plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, se kterým jsem chodila do třídy. Zavolal tehdy inspektorovi a řekl mu: „Kdybyste ty filmy viděl, tak byste se hodnocení nedivil.“ Tím vyšetřování skončilo.
V listopadu 1989, když češtinář podporoval studentské hnutí, se ředitel Mikyška vyděsil. "Už tě nebudu chránit," řekl Hoznauerovi. "Už nemusíš, Zdenku, teď budu chránit já tebe."
"I kvůli němu jsem odmítl stát se novým ředitelem, nechtěl jsem být jeho nadřízeným," vypráví v nové knize Hoznauer. "Svou degradaci na řadového kantora přijal s noblesou. A když měl dozor v jídelně, studenti ho dále oslovovali pane řediteli." Po roce 1989 přednášel Miloš Hoznauer na Pedagogické fakultě UK o exilových a samizdatových autorech a vyšly mu knihy Cesta do hlubin kantorovy duše a Dobrodružství s literaturou. Jeho loňská sbírka básniček Stařec na čekané byla ihned rozebrána. Psala jsem o ní zde.
Letos si můžete přečíst jeho Lodní kufr - rekapitulaci dlouhého života jednoho skvělého a moudrého pána.
Se souhlasem autorky převzato z jejího blogu
0 komentářů:
Okomentovat