Bořivoj Brdička: Digitální pedagogika a distribuované poznávání. Vliv technologií na pedagogiku

Již celou řadu let mluvíme o tom, že digitální technologie významným způsobem mění podmínky, za nichž se uskutečňují vzdělávací aktivity. Snažíme se tuto skutečnost sdělovat každému, koho by měla zajímat – pedagogům zvláště. Přitom soustavně narážíme na značný odpor vyvolaný nesprávným chápáním této problematiky, které ovlivňuje mediálně vděčné katastrofické vidění nesoucí se v duchu „digitální demence“. Důsledkem je převládající odmítání technologií u učitelů (a v důsledku toho i u vedoucích činitelů našeho školství), nízká úroveň příslušných oborů studia na vysokých školách, nedostatečné financování tematicky orientovaných vědeckých projektů, malá použitelnosti existujících odborných publikací atd.

Bořivoj Brdička (youtube.com)

Odevšad k nám dorážejí informace svědčící o rostoucím významu technologií v mnoha různých oborech lidské činnosti – nejen technických (průmysl 4.0), ekonomických (sdílená ekonomika) či politických (online propaganda), ale i společenskovědních (online spojení). V poslední době se již zcela otevřeně hovoří o nutnosti modifikovat v důsledku vývoje technologií dokonce i základní didaktické koncepce.


Distribuované poznávání (Distributed cognition)

Teorie distribuovaného poznávání vychází z kognitivní vědy, která se zabývá lidskou myslí, a proto přesahuje do více různých oborů – do psychologie, filosofie, neurovědy i do informatiky. Má značně dlouhou historii. V pedagogice se kognitivismus objevuje přibližně od 50. let minulého století ve spojení s prací profesora Harvardu Jerome Brunera. Je docela logické propojovat pedagogiku se studiem toho, co se v mozku během poznávání děje. Věda se v této oblasti posouvá stále dále, takže dnes již je hodně nepřesné si (jako v 50. letech) pod kognitivismem představovat jen budování znalostí vkládáním informací do příslušných přihrádek v dlouhodobé paměti každého jedince.

Již v 60 letech vytvořil profesor Stanfordu Albert Bandura teorii sociálního kognitivismu (viz příklad z Illinois výše), která se zabývá vlivem okolí při poznávání (Smysl osobního vzdělávacího prostředí). Stejný záměr později vedl Siemense s Downesem k formulaci koncepce konektivismu, jenže místo psychologie vyšli z teorie fungování (nejen počítačových) sítí.

Po velmi podobné cestě se v polovině 80. let vydal profesor Edwin Hutchins (University of California San Diego). V teorii distribuovaného poznávání definoval kognitivní systém propojující lidi s prostředím a dalšími objekty, které umocňují poznávání (například vhodnými nástroji). Nedílnou součástí takto chápané výuky je dnes samozřejmě využití digitálních technologií, které posilují interakci lidí (Andersonův teorém interakční ekvivalence), rozšiřují vzdělávací prostředí (nad rámec školy či třídy) směrem k neformálnímu a dovolují používat mnoho různých výukových digitálních nástrojů (drilování, simulace, hry ad.).

Distribuované poznávání můžeme identifikovat téměř ve všech výukových aktivitách. Najdeme ho u skupinově orientované výuky (např. projektové), u kombinovaných forem (Kombinované formy vzdělávání vítězí) i u čistě online kurzů (MOOC). Dennis Frezzo v jeho duchu koncipuje své kurzy na Cisco Networking Academy. Vyskytuje se jistě i v aktivitách náhodně realizovaných též v informálním vzdělávacím prostředí (Model 70:20:10).

Rámec našim úvahám o distribuovaném poznávání dává pochopení důsledků zásadní změny podmínek fungování lidské společnosti. Nemám teď na mysli taktéž důležitou umělou inteligenci, ale nově získanou možnost každého člověka na Zemi publikovat cokoli tak, aby to všichni ostatní mohli číst (slyšet, vidět). Pro vzdělávání to má zásadní význam. Člověk při zjišťování fakt již není odkázán na lidi bezprostředně mu blízké, ani na učitele a učebnice, ba dokonce ani na tradiční média (noviny, rozhlas, televize). Dostáváme se do situace, kdy může vlastně každý ovlivňovat každého.

Mark Pesce nazývá stav, ke kterému se propracováváme, hyper-napodobováním (Pesceho hypermimesis). Z pohledu pedagogiky hrozí riziko, že může převládat jen výchova v duchu behaviorismu, kdy výsledek ovlivňují hlavně vjemy, v našem případě přicházející prostřednictvím digitálních přístrojů z míst, kde nelze obsah sdělení kontrolovat a ovlivňovat. To znamená, že vychovatelé ztrácejí vliv na to, co žáci vnímají.

Říkáte-li si na tomto místě, že to je právě ten hlavní důvod, proč je třeba technologie ve školách zakázat, děláte velkou chybu. Vybavování lidí chytrými přístroji bude jistě pokračovat nejen proto, že je to velký byznys. Ukazuje se bohužel, že jejich prostřednictvím lze lidi sofistikovanými metodami ovlivňovat ještě mnohem lépe než pomocí tradičních médií (Co bychom měli vědět o botech). Pevně věřím, že nechceme výchovu tomuto vlivu přenechat.


Celý text naleznete zde