Tematická zpráva ČŠI: Některá zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy aplikuji takovou filozofii v přístupu k dětem, která je spíše odrazem minulosti a dřívějších zvyklostí

„Ve většině případů děti přicházejí do jednotlivých zařízení ve věku 15–18 let, což znamená, že k umístění dítěte do zařízení dochází až tehdy, kdy jsou patologické změny v jeho chování již velmi rozsáhlé a negativní vzorce chování silně zakořeněné,“ uvádí Česká školní inspekce ve své tematické zprávě mezi „slabými stránkami“. Přinášíme závěry tematické zprávy, přehled silných a slabých stránek.

Závěry

Z provedené inspekční činnosti v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy zřizovaných MŠMT vyplývá, že ne všechna zařízení plní stanovené úkoly vyplývající ze školského zákona, zřizovacích listin i věcného vymezení institucionální výchovy v potřebné kvalitě. Některá zařízení dlouhodobě aplikuji takovou filozofii v přístupu k dětem, která je spíše odrazem minulosti a dřívějších zvyklostí, dostatečně nereagují na změny v poptávkách služeb, nepřizpůsobují se aktuálním potřebám dětí v daných regionech. Jako klíčové se jeví snížit kapacity jednotlivých zařízení tak, aby tato zařízení splnila kritéria rodinného prostředí.

Česká školní inspekce identifikovala v průběhu prezenční inspekční činnosti řadu pozitivních i negativních zjištění, z nichž ta zásadní formulovala jako silné a slabé stránky těchto zařízení, podmínek pro jejich činnost, vlastní činnosti a jejích výsledků, i systému institucionální výchovy jako celku.

Na tomto místě je ovšem třeba poznamenat, že oblast institucionální výchovy zasahuje do gesce více rezortů (kromě rezortu školství jde o významný vliv rezortu práce a sociálních věcí, rezortu spravedlnosti a rezortu zdravotnictví). Je tedy zřejmé, že níže uvedené silné a zejména slabé stránky institucionální výchovy jsou důsledkem působení všech účastníků, nikoliv pouze rezortu školství. V tomto kontextu a s ohledem na informace podávané v této tematické zprávě Česká školní inspekce konstatuje, že diskutovaná možnost přesunu zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy do gesce Ministerstva práce a sociálních věcí se nejeví jako vhodná, účelná a efektivní, a naopak jako zcela klíčová se jeví nutnost významně zvýšit součinnost všech ostatních dotčených rezortů s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy při řešení slabých míst systému institucionální výchovy.

Silné stránky 

Informovanost dětí, osob odpovědných za výchovu, zaměstnanců a odborné veřejnosti o poskytované péči, jejích cílech, zásadách a dostupnosti.  Spolupráce odborných pracovníků zařízení s pracovníky OSPOD a rodinou dítěte, navázání, budování, podpora a udržení komunikace mezi dítětem a rodinou. 

Úzká spolupráce se všemi příslušnými zúčastněnými při přijímání dítěte, podpora společného umístění sourozenců, vytváření podmínek pro navázání, rozvíjení a udržení sociální interakce uvnitř zařízení. 

Poskytování předchozí formy podpory nejčastěji prostřednictvím školského poradenského zařízení, střediska výchovné péče a pedopsychiatrického vyšetření, včetně případného pobytu v dětské psychiatrické nemocnic  Aktivní zapojení do výměnných programů nebo společných projektů a efektivní využívání výsledků spolupráce ke zkvalitňování činnosti zařízení. 
Poskytování individuální péče a odpovídající vzdělávání s ohledem na specifické vzdělávací potřeby dětí (individuální prací s dětmi se zvyšuje jejich dovednost řešit problémy, předcházet jim a budovat zodpovědné postoje). 

Pedagogičtí pracovníci realizují pestrou škálu činností a aktivit s cílem smysluplně vyplnit volný čas dětí v rámci jejich socializačního nebo resocializačního procesu, které mají příznivý vliv zejména na rozvoj sociálních interakcí, komunikace, sebevyjádření, motivace, zvládání strachu a stresu a zvýšení celkové kvality života. 

Podpora dětí v jejich osobních zájmech hledáním vhodných externích kroužků, spoluprací s domy dětí a mládeže, docházkou dětí do externích a mimoškolních kroužků a sportovních klubů, akcent na pozitivní změny v psychologickém, tělesném, kognitivním a sociálním fungování. 

Podpora individuálních potřeb dětí při prezentaci zařízení navenek a účasti v soutěžích. 

Zájem většiny pedagogických pracovníků o získávání nových poznatků v pedagogické práci. 

Pozitivní trend začleňování dětí do běžné společnosti v rámci jejich vzdělávání v externích školách.

Slabé stránky 

Nedostatečná profilace a specializace jednotlivých zařízení, absence diferencované struktury zařízení dle diagnóz, prognózy a specializovaného přístupu. 

Ve většině případů děti přicházejí do jednotlivých zařízení ve věku 15–18 let, což znamená, že k umístění dítěte do zařízení dochází až tehdy, kdy jsou patologické změny v jeho chování již velmi rozsáhlé a negativní vzorce chování silně zakořeněné. Zde je ovšem třeba znovu připomenout, že děti jsou do jednotlivých zařízení umisťovány na základě soudního rozhodnutí, tedy odpovědnost tady směřuje k rezortu spravedlnosti. 

Absence účinného, promyšleného a navazujícího systému péče o děti vyžadující výchovně léčebný režim, absence metodiky výchovně léčebné péče. 

Neefektivní způsob řízení při větším počtu detašovaných pracovišť u jednoho zařízení. 

Standardy kvality jsou naplňovány pouze částečně, chybí účinná podpora začínajících pedagogů, není masověji prosazen adaptační program ani pro začínající pedagogické pracovníky, ani pro začínající ředitele. 

Nedostatečné využívání nástrojů ke sledování a vyhodnocování klimatu mezi dětmi, nedostatečné rozvíjení pozitivních vztahů mezi dětmi a jejich vzájemné spolupráce, posilování sociálních a personálních dovedností a nácviku komunikačních dovedností. 

Vysoká fluktuace pedagogických pracovníků, vyšší věkový průměr pedagogických sborů. 

Vysoký počet dětí na jednotlivé specialisty, a tím i nedostatečná interakce specialisty s dítětem. 

Nedostatečné zajištění podmínek pro bezpečnost dětí v nočních hodinách vzhledem k provozním podmínkám a zároveň nedostatečná ochrana zaměstnanců zařízení. 

Absence pravidelné a účinné kontroly zaměstnanců ze strany vedení zařízení, zjištěné nedostatky nejsou operativně řešeny s přijetím opatření k jejich neprodlenému odstranění, procesy řízení a vyhodnocování jsou prováděny jen částečně, chybí funkční autoevaluační systém, chybí metodická podpora, výměna zkušeností a informací, chybí supervize. 

Nedostatek specialistů, např. se zaměřením na děti se sluchovým či zrakovým postižením. 

Nedostatečná psychiatrická spolupráce, velmi malá účast individuální psychoterapie. 

Nedostatečné vytváření podmínek pro speciální postupy pedagogické práce (např. využití znalostí psychoterapie), nedostatečné využívání odborné péče psychologa, přestože v zařízeních jsou umístěny děti ve výchovně léčebných odděleních. 

Nedostatečné nastavení kontrolních mechanismů práce jednotlivých složek výchovné a resocializační práce. 

Vzhled ubytovacích prostor nenaplňuje filozofii rodinného prostředí. 

Výchovně-vzdělávací činnost je málo podnětná, nerespektuje dostatečně individualitu umístěných dětí, některé skupinové aktivity vykazují nezdravé prvky soutěžení a mohou vést k ostrakizaci (systém tzv. skupinového ručení, volba vůdců skupin). 

Absence cíleného zařazování pracovních činností směřujících k přípravě na úspěšný osobní a pracovní život, které by vytvářely požadované kompetence potřebné při nástupu do života (např. sociální a komunikační dovednosti, finanční gramotnost), nedostatečné pedagogické vedení dětí k sebeobslužným činnostem, nedostatečná příprava dětí na reálný život po odchodu ze zařízení. 

Absence efektivní následné péče, zejména na úrovni systémového řešení. 

Časté přemisťování dětí mezi ústavy, které znemožňuje vytvoření stabilnějšího prostředí, stálejších vzorů, vazeb a důvěry. 

Nedostatečně efektivní výměna informací mezi jednotlivými institucemi i jednotlivými specialisty (kazuistické konference). 

Nedostatečné využívání moderních a standardizovaných diagnostických nástrojů zaměřených na komplexní posouzení osobnosti, úrovně kognitivních procesů, strukturu osobnosti, detekci psychopatie a extrémních poruch chování, absence účelné práce s dětmi v rámci diagnostiky, reedukace, resocializace a terapie a psychoterapie. 

Minimální program primární prevence je často formální, preventivní programy jednotlivých zařízení jsou obsahově velmi podobné, účinnost těchto programů není systematicky vyhodnocována, nepromítá se do nich cílená sekundární intervence zaměřená na rizikové chování, které se v zařízeních vyskytuje, mnohdy nedostatečná propojenost jednotlivých pracovišť školského zařízení, která má na úspěšnost celkové prevence rizikových jevů významný vliv. 

Délka pobytu v diagnostických ústavech překračuje často doporučenou dobu 8 týdnů (někdy až rok i více). 

Nedostatečně detailní znalost jednotlivých spádových zařízení ze strany diagnostických ústavů.


Tematická zpráva ČŠI je ke stažení zde