"Aby žáci měli šanci na trvalý úspěch ve studiu, je nezbytné zapojit do dění ve školách i jejich rodiče," říká Monique Fletcher, která popisuje svoje zkušenosti z vytváření komunitní školy ve vyloučených lokalitách v Jižním Bronxu. Se souhlasem autorky přinášíme celý text.
 |
| Monique Fletcher (facebook.com) |
Náš starší brácha
Důležitou částí celého projektu zapojování rodičů do života škol byla důkladná příprava. Základem byla prověřená praxe v severní newyorské čtvrti Washington Heights. Společnost pro pomoc dětem (Children's Aid Society, jež od roku 1992 spolupracuje s Odborem školství města New York, New York City Department of Education) tam přes dvacet let pracuje s modelem komunitní školy, který podporuje jakkoliv znevýhodněné žáky a mezi jejich rodiči umožňuje najít činorodé, uznávané a následováníhodné osobnosti.
Naše činnost byla umožněna tím, že Společnost roku 2014 získala federální grant Investování do inovací (Investing in Innovation; i3) a mohla svůj rodičovský program rozšířit do čtyř škol různých stupňů (od mateřské po střední) na jihu Bronxu. Já jsem se stala vedoucí projektu. Do Týmu pro zapojování rodin (Family Success Network) jsme vybrali čtyři koordinátory rodičů. Dali jsme přednost lidem, kteří vyrostli nebo žili v místní komunitě a mají děti, což skýtalo naději na dobrou komunikaci a pochopení stanoviska rodičů. Tři z nich jsou bilingvní. Léto 2014 jsme strávili přípravami na následující školní rok. Měli jsme nabitý program: kurzy, studium literatury, osobnostní rozvoj. Mnoho času jsme strávili četbou o fungování komunitních škol, o pozitivních i negativních zkušenostech při vytváření a udržování partnerských vztahů mezi školou a rodinami. Seznámili jsme se s prostředím, připravili se na setkání s partnery a na potenciální nástrahy. Naším základním úkolem bylo stát se součástí nové komunity a nalézt a vzdělat lídry mezi rodiči. Zkrátka zrealizovat naše moto „společná práce plní sny“.
Společnost pro pomoc dětem při zapojování rodičů do života škol využívá čtyři základní prvky: vzdělávání rodičů, kurzy vedení, rodičovská centra a koordinátory. Už při našem našem průzkumu ve Washington Heights jsme si však uvědomili, že musíme zajistit mnohem víc: sdílené rozhodování, uvědomování si vlastního kulturního zázemí u žáků i rodičů, a hlavně důvěru všech zúčastněných. Nic snadného.
Škola začíná
Od prvního dne školního roku jsme se snažili zapojovat rodiče do školních záležitostí a zároveň jsme vysvětlovali svou roli učitelům i administrativním pracovníkům. Když rodiče přiváděli a vyzvedávali děti, rozdávali jsme jim letáky o akcích celého roku. Šlo o činnosti, při nichž by se vytvářela a utužovala komunita, většinou zábavné akce, kde se rodiče setkají s lidmi ze školy, například filmové večery, dílny, odpoledne plné her, prázdninová večeře… Plány nebyly direktivní, cílem bylo navázat kontakt, otevřít pohled do budoucna, ohledat možnosti.
Naši koordinátoři, sami členové bronxské komunity a rodiče, dbali na to, aby se všechny dovednosti a nadání jednotlivých aktivních rodičů využily a rozvíjely. Začínali sami u sebe. Jedna naše koordinátorka má například talent na vytváření prezentací k workshopům; dokáže poutavě vizuálně zpracovat základní informace, což nám pomohlo při debatách o chystaných workshopech i při propagaci našeho programu. Její příklad pak na škole skutečně „táhl“. Neustále jsme se učili komunikovat. Pátrali jsme, čím může být škola rodičům užitečná, v čem by se chtěli vzdělat či zdokonalit. Ukázalo se, že mnoho z nich má zájem o nástavbu s maturitou GED (General Educational Development1), o lekce angličtiny, ale i zdravého vaření. To nás nadchlo, kurzy pro dospělé pomáhají rodičům získat sebedůvěru a ta se pak projeví i na jejich ovlivňování života školy.
Klubovna
Rodiče, kteří se o dění ve škole začínají zajímat, v ní potřebují mít svůj bezpečný prostor. Místo, kde se mohou vzdělávat, vyměňovat si zkušenosti, společně plánovat. Vznik rodičovského centra vytváří silné vazby mezi školou a komunitou: je to důkaz odhodlání i jistý závazek obou stran, neboť ve školách nebývá prostorů nazbyt a je náročné nastolit rovnováhu mezi potřebami žáků a dospělých.
Skvělým příkladem je nové rodičovské centrum ve škole pojmenované po afroamerickém bojovníkovi za lidská práva Withneym Youngovi jr., kde je mateřská, základní i střední škola. Díky prostředkům z grantu i3, ale hlavně vstřícnosti a práci všech zúčastněných se nevyužívaná šatna proměnila v rodičovské informační centrum. Zrenovovali jsme staré skříňky, vymalovali, zapojili osvětlení, sehnali stoly, židle, pohovku, interaktivní tabuli, počítače. Nyní zde probíhají dílny a kurzy, je tu i kancelář koordinátora, který slouží jako opora rodičů a udržuje šířku škály rodičovských iniciativ. S učiteli, kouči, výchovnými poradci, týmy ročníků i vedením školy se tu plánují aktivity pro zapojení dalších lidí. Z popudu týmu učitelů druhých tříd se například s dětmi vyráběly halloweenské kostýmy – rodiny měly nápaditější a levnější alternativu ke kostýmům z obchodu, všichni se lépe poznali a užili si spoustu legrace.
Rodiče jsou centrem nadšeni. „Máme tu spoustu místa, je tu kuchyň i počítače. Je fajn, když na vás někdo myslí a dá vám k dispozici moderně vybavenou místnost,“ říká Melissa a rodičům v ostatních školách vzkazuje: „Pokuste se za takový prostor bojovat. Nemůžete se pořádně podílet na školním dění v prostoru, který vám nepatří. Musíte mít bezpečné místo.“ Rondell zase oceňuje, že se má kde scházet Asociace rodičů a učitelů a že zde komunita může pořádat dílny: „Můžeme tu poznat nové rodiče z jiných škol.“
Moje kultura
A pak přišla zlomová záležitost pro celý náš tým. V jedné škole došlo k rapidnímu nárůstu populace afrických žáků. Po několika případech šikany těchto studentů kvůli ebole si škola začala uvědomovat, že má omezené spojení s komunitou afrických rodičů, a školní psychologové s námi navázali spolupráci. Problém byl v tom, že tito rodiče nereagovali na běžné komunikační mechanismy, jako jsou letáky vyvěšené ve školách a rozdávané dětem, nedařilo se ani přímé oslovování rodin.
Prvním krokem bylo vytvoření rodičovského centra, druhým společně pořádaná akce: festival Ať žije Afrika!, oslavující různé africké kultury zastoupené ve školní komunitě. Uspořádali jsme několik sezení s rodiči v jejich centru, abychom zjistili jejich zájmy, potřeby, úhly pohledu na školu. Využili jsme kontakty školních psychologů, kteří už byli jednotlivě kontaktováni některými rodiči, a tyto lidi jsme motivovali, aby zapojili další africké rodiče, které znají. Podařilo se, mezi členy komunity panovala důvěra, pro ostatní tak bylo jednodušší se připojit.
Společné sezení vedli rodiče. Vyšlo najevo, že se jim líbí zážitky jejich dětí ze školy a že by ocenili kurzy, kde by se naučili, jak své ratolesti podpořit v úspěšném studiu. Mluvili i o svých kulturách a co by rádi na festivalu viděli. Zhostili se vedoucích rolí na přípravách, rozhodovali o jídle, hudbě, zvali další rodiče. Centrum vyzdobili africkými vlajkami a děti pak na slavnosti s pomocí rodičů ukazovaly na mapě, odkud pocházejí. Prvního ročníku slavností se zúčastnilo 33 rodin; celkem přišlo přes 150 lidí. V rodičovském centru to vřelo nadšením; voněla africká jídla, lidé měli tradiční oblečení, rodiče, učitelé i děti jedli, smáli se a užívali si slavnostní atmosféru. Dozvěděli jsme se, že většina rodin je ze západní Afriky, mnoho z Guineje a z Mali. Dva otcové hráli na bubny, matky tančily, všichni byli hrdí, že mohou ukázat, jak si váží školy a své kultury. Rodiny z jednotlivých zemí se seznámily a začaly se navštěvovat. Před očima nám rostla nová komunita, byl to opravdu přelomový zážitek.
Zapojení rodičů, odborníků na svou kulturu, do plánování a příprav, uskutečnění jejich rozhodnutí a reakce na jejich vyslovené potřeby přinesly měřitelné výsledky. Mnohem víc rodičů z africké komunity se začalo podílet na kurzech, dílnách a dobrovolnických akcích. Festival byl jedním z kroků při osvojování si čtyř složek kulturní kompetence: znát vlastní kulturu, mít povědomí o různých kulturách a světonázorech, umět zacházet s kulturními rozdíly a osvojit si mezikulturní dovednosti (Martin & Vaughn 2010), a to pro celou školu v širokém slova smyslu.
Bojovníci
Aktivní rodiče se v komunitě uplatnili i díky dobrovolnické práci a prosazování práv. V našem programu pro výuku ambasadorů pro pomoc dětem se mladiství i dospělí učí strategie, jak práva prosazovat. Trénink těchto dovedností (zajišťuje ho oddělení marketingu, komunikací a veřejné politiky Společnosti pro pomoc dítěti) obsahuje například tato témata: orientace v místních, státních a federálních pravidlech, efektivní podávání zpráv a sdílení vlastních zkušeností. Ambasadoři jsou pak připraveni vystupovat jako tiskoví mluvčí nebo volení funkcionáři, šířit své zkušenosti a poukazovat na problémy, které se v komunitě musejí řešit. Je nesmírně důležité mít k dispozici struktury a podpůrné prostředky, jimiž lze rodičům připravit cestu, aby mohli hájit svá práva a jejich hlasy byly vyslyšeny.
Na jaře 2015 bylo v programu pro ambasadory vyškoleno více než 30 rodičů. Jednou z nich byla Nancy Maxwell, aktivní matka ze školy Whitney Young Jr. Několik týdnů po školení starosta New Yorku zveřejnil rozpočet, v němž bylo značně sníženo slíbené financování letních programů pro žáky druhého stupně základních škol: po celém městě by tak přes 35 000 dětí strávilo léto bez pobytu na táboře a dalších aktivit. Společnost kontaktovala Nancy a ta se s dalšími rodiči a členy koalice organizací pro mládež zúčastnila protestního shromáždění před radnicí. Vystoupila na pódiu a naléhala na starostu, aby chybu v rozpočtu ihned opravil. Ještě toho večera starosta škrtnutou položku vrátil.
Díky tomuto silnému zážitku rodiče neztrácejí nadšení a naději, že v jejich komunitě je možné něco změnit. Jedna z nich sehrála klíčovou roli při prosazování změny, všichni rodiče viděli, jakou mají jejich hlasy váhu.
Být zranitelný
Výše popsané prvky (prostor, kulturní kompetenci, společné rozhodování a prosazování práv) můžeme vnímat jako opěrné pilíře, základem úspěšného zapojení rodičů je však důvěra, která se zakládá na ochotě být zranitelný a vychází z přesvědčení, že druhá strana má dobré úmysly, je spolehlivá, kompetentní, upřímná a otevřená (Tschannen-Moran & Hoy 2000).
Budování důvěry je náročný proces, v němž hraje důležitou roli školní kultura. V některých školách, i v těch, kde se rodiče silně podílejí na vedení, se zdaleka ne všichni cítí bezpečně. Otec Reggie k tomu říká: „Rodiče mají strach, že řeknou něco špatně a že úřady udělají všechno pro to, aby jim děti sebraly. Mnoho z nás se bojí přijít do školy pro pomoc, kterou potřebují. Ale už jsme s koordinátorem navázali vztah, věříme si. Můžu se uvolnit. Nemusím si dávat pozor, co přesně říkám.“ Pochopitelnou rodičovskou ostražitost výstižně popisuje i matka Arelis: „Když jde o děti, jste zranitelní. Někteří lidi ze školy si myslí, že sociální služby jsou využívané proti rodičům. Učitelé rodiče obviňují. První otázka, která by neměla být položena, zní: Co se děje doma?. To v rodiči automaticky vyvolá pocit nedůvěry. Cítí se potom, jako by se učitelé snažili všechny problémy připíchnout na vrub rodině.“
Jedním z nejnáročnějších úkolů našeho týmu je pomoci budovat partnerský vztah mezi učiteli a rodiči. V jedné škole ředitel zařídil před první rodičovskou schůzkou školení pro veškeré pracovníky školy o komunikaci s rodiči. Pomohlo nám to uvědomit si, jak těžké může být porozumět některým termínům, které ve škole používáme (například funkční gramotnost či klíčové kompetence) pro rodiče, jejichž mateřským jazykem není angličtina. Úkolem bylo objasnit řadu termínů a frází, aby jim rodiče dobře rozuměli. Mnoha učitelům tato zkušenost otevřela oči a někteří z nich změnili části svých prezentací.
A naše družstvo?
Pro náš tým je pěstování důvěry také náročným a nekonečným procesem. Víme, že je zapotřebí navazovat transparentní vztahy, jejichž hlavním cílem je zlepšení školních výsledků „našich“ dětí. Má-li například fungovat sdílené vedení, musejí všichni členové skupiny věřit, že jsou vítaní a vážení.
Abychom mohli připravovat rodičovské lídry, museli jsme sami ukázat, jak společné rozhodování funguje. Vždycky se najdou lidé, kteří jsou ze zapojení rodičů nervózní nebo jsou k roli rodičů jako důležitých partnerů ve školním prostředí skeptičtí. V každém případě pomáhá, když všichni, hlavně rodiče, mají před očima dobrý model, aby viděli, že lze spolupracovat v atmosféře nadšení a důvěry, a nebáli se být při vyslovování svých očekávání a hodnot konkrétní.
Od samého počátku jsme všichni trénovali schopnost ocenit konstruktivní kritiku a přijímat různé názory. Ověřovali jsme si v náročných situacích, že kritika je příležitost ke zlepšení, k porozumění potřebám a zájmům druhého. Když někdy rodiče příkře posuzovali školu a naši práci, nebáli jsme se jim položit důležitou otázku: „Co myslíte, že by pomohlo?“ Zakrnět nám nedalo také navazování partnerských vztahů s novými rodiči. Jsme zranitelní a nikdy nejsme na konci svého snažení.
***
Ukázalo se, že úspěch podobných iniciativ, především u krátkodobých grantů, jako je i3, výrazně závisí na dovednostech koordinátorů a na míře zapojení pracovníků škol. Během prvního školního roku se nám podařilo zapojit 878 rodičů (z celkového počtu 3 381) ve workshopech, kurzech a dobrovolnických aktivitách. Celková účast rodičů na našich čtyřech školách byla rozdílná, od 27 do 83 procent, všechny školy však mají kvalitní základ. Vytvořili jsme platformu pro úspěšné zapojování rodičů do života škol jejich dětí založenou na principech sdíleného vedení, bezpečného prostoru, uvědomování si vlastní kultury, prosazování práv a důvěry. Doufáme, že dalšího samostatného života schopnou.
Překlad Jana Horalová, redakční úpravy Libuše Bělunková
Publikováno se souhlasem autorky, originální text naleznete zde
Monique Fletcher uspořádala minulý týden několik přednášek a seminářů v ČR. Českou republiku navštívila na pozváni Nadace Open Society Fund Praha
Rozhovor s Monique Fletcher přinesl server Aktuálně.cz
0 komentářů:
Okomentovat