Carla Shalaby, bývalá učitelka prvního stupně a vedoucí pedagogických programů na vysokých školách, vydala knihu Troublemakers: Lessons in Freedom from Young Children at School (Troublemakeři: Lekce svobody od malých školáků) a v rozhovoru pro The Atlantic popisuje, proč se máme od tzv. problémových dětí co učit. Na rozhovor upozorňuje server scio.cz.
 |
| Carla Shalaby (linkedin.com) |
Shalaby podporuje myšlenku svobodných škol, která je vzdálená současnému systému vzdělávání postavenému na kontrole a nucení prostřednictvím trestů a odměn, které vnímá děti spíše jako objekty než jako lidské bytosti s právem na svobodu. Ty děti, které jsou v takovém systému problémové, jsou podle Shalaby vlastně silné, nepodléhající osobnosti. Vzdor se jako vzorec chování vždy objevuje u lidí pod nátlakem – a děti jsou také lidi a dnešní třídy jsou velmi stísněné.
Celý text naleznete zde
Další informace o knize naleznete zde
7 komentářů:
V dnešních školách už dávno nevládne takový ten pořádek, kdy děti nesmí ani špitnout a sedí s rukama za zády. Učí se často skupinově,na malotřídkácha to ani jinak nejde. přesto vám podobný jedinec dokáže výuku zcela rozbourat.
Můj dojem: s něčím si mnozí neví rady, tak z toho vyrobí "teorii", A přesně takto chápu článek dotyčné paní. Tohle opravdu zavání nesmysly. Asi se to bude líbit paní Howe, o tom žádná. Jenže tvrzení, že otravné děti jsou vlastně relativně v pořádku, ale v pořádku že nejsou všichni ostatní ,je celkem divná. Já mám jiné zkušenosti. A opět bych nejraději použila kazuistiky jednotlivých dětí, což nejde, tudíž pouze naznačím.
V posledním roce se také vyskytly podobné děti. Při bližším zkoumání a rozboru jsme dospěli k těmto závěrům: žák vyššího ročníku si tímto chováním kompenzuje podivné "rodinné" vztahy, za které se nesmírně stydí a je terčem posměchu. Další dítě je silou tlačeno rodiči do výkonů ve škole, na které prostě nemá. Další dítě je přetěžováno rodiči ve sportovní oblasti mimo školu, je unavené a ve škole buď pospává nebo nesmírně zlobí.Další dítě bylo dlouho zbytečně drženo na základní škole(byť mělo již ve druhé třídě návrh na praktickou školu) a nyní ve vyšším ročníku i po přeřazení, přetrvávají výchovné problémy, které začaly na základce jako kompenzace neúspěšnosti.
Nebudu vypisovat romány, tohle pro ukázku stačí. Pokud se pečlivě učitel , nejlépe ve spolupráci s dalšími odborníky (speciální pedagog, psycholog, pediatr), zamyslí nad chováním žáka, v 99,9% vyjde problém z rodiny v narušené psychice dítěte.Bohužel, ty problémy bývají dlouhodobě latentní a tak si často neuvědomujeme jejich počátky.
Ale vystavovat tu takové "takyteorie"?
Svoboda musí jít ruku v ruce se sebekontrolou a zodpovědností, jinak to není svoboda, ale sobectví. Takováhle adorace bezbřehé svobody je naprostá pitomost.
Takže ta horda problémových jedinců ve spektru od ADHD po lidi s psychickými problémy až po úplné psychopaty je vlastně horda silných nepodléhajících osobností. Hmm ...
Kniha není návodem pro učitele, jak problém s nekonformním chováním vyřešit. Je spíš o tom, jak spolu všichni, učitelé i žáci, mohou fungovat.
Připomíná, jak je každodenní neuvěřitelně těžká práce důležitá a jak může změnit svět. Nabádá učitele, aby pojetí třídy změnili, aby nepřipravovali děti na svět, jaký teď máme, s jeho nerovnostmi a ekonomickou i sociální okluzí těch, co „dělají problémy“, ale aby děti připravovali na svět, jaký ho chceme mít. Společně mohou najít nové řešení problémů. To se nám troublemakeři snaží ukázat, i když nevhodným způsobem, a učitelé by měli poslouchat, namísto aby jejich volání utišovali. Shalaby věří, že tyto lekce o svobodě a demokracii ve školách je třeba pěstovat.
"Víra tvá tě uzdravila..."
Takže jen zase další povídání o tom, jak by to bylo krásné, kdyby všichni byli takoví, jaké si je vysníme.
Od dob utopického socialismu už tuhle literaturu nějak nemusím.
Ono je dobré mít sen a pracovat na jeho uskutečnění.
Ale člověk musí stát nohama na zemi, i když má hlavu v oblacích.
Takže já bych raději třeba historky o tom, jak se autorka dostala nějakému tomu "troublemakerovi" pod kůži. Jak řešit konkrétní situaci v hodině a podobně.
Na vznešené řečičky už tu máme autorů dost. Ba víc, než je zdrávo.
a děti jsou také lidi a dnešní třídy jsou velmi stísněné
A co je příčinou této "stísněnosti"?
Nemožnost "jít na facebook" během hodiny?
Zajímal by mne, kolegové, Váš názor. Ale nemáte dojem, že podobné "úvahy" píší a často i podporují většinou právě lidé, kteří nejsou a nebyli v dětství oněmi "silnými osobnostmi" a tak si v dospělosti získaná traumata kompenzují tím, že se z nich vylžou a vykecají?
Neumím diagnostikovat podle jednoho článku, takže nevím, zda jde o zakomplexované jedince.
Moje teorie zní: když si s něčím nevím rady, najdu takyteorii. Tedy zde přesně teorii o tom, že nevychovaní nebo postižení ADD jsou vlastně velmi cool osobnosti, které my ostatní "jenom nechápeme".
A také souhlasím ,že je dobré stát nohama na zemi, protože zatím od dob lidstva (cca
60000let kultivovanějšího lidstva) se někdo snaží podobné ideály vnést do běžné společnosti a vono to furt ne a ne jít.
"(cca 60000let kultivovanějšího lidstva)"
On je problém v tom, že mnoho těch idealistů si myslí, že tam máte jednu nulu navíc. Pak jsou všechny domluvy těžký a čteme slátaniny, je ta diskutovaná výše.
Jo "vnikla" mi tam jedna nula navíc
Okomentovat