„Jak odpovědět na otázku jedné paní učitelky: Proč něco neuděláte s tím, že podstatná část veřejnosti, učitelů i dalších odborníků byla proti postupu inkluze u nás, a přesto se nic nestalo? Analogicky se však učitelé ptají i v mnoha jiných souvislostech, dokonce i na stránkách časopisů pro učitele se opakovaně setkáváme s podobnou otázkou. Zeptal se mě rovněž rodič, co mohou udělat oni, aby se situace ve školství zlepšila, a dotaz, jak to všechno dopadne, mi položila vážená poradenská pracovnice. Jsou to přetěžké otázky,“ píše psycholog Václav Mertin v časopise Řízení školy.
Mertin v textu mimo jiné píše:
 |
| Václav Mertin (repro ČT) |
Jenže ministerstvo je svébytný orgán, s vlastními normami, způsoby práce, styly projednávání, hierarchie. Zřejmě ani rozhodování zde nejsou prvotně postavena na odborných základech. Když si dost vysoký nadřízený umane, radové/referenti mají jen malou šanci modifikovat i značně scestný požadavek. Je totiž vymahatelný velmi jednoduše - příkazem. Sám jsem zde byl přímým svědkem jak korektního a v rámci možností velmi slušného, naslouchajícího, tak i jednoznačně „zupáckého“ jednání ministerských nadřízených vůči zaměstnancům. Diskuse se však převážně nepřipouštěla.
Nechme stranou, že ani v demokratickém systému není vhodné převálcovat menšinu jen tak beze všeho (v případě inkluze je to pravděpodobně většina). Podrývá to samu podstatu demokracie. Důvěra „postižené“ části populace v to, že může ovlivnit budoucnost, výrazně klesá. Fakt, že proti inkluzi se zvedla výrazná vlna odporu, signalizuje, že je něco v nepořádku. Jestli následně přijde někdo, kdo všechna opatření zruší, budou škody ještě větší.
Dnes se už o inkluzi nemluví, ale na učitele dopadá její ne vždy dobře zajištěná podpora. To, co je naplánované na papíře, funguje dobře v podání paní ministryně, v řadě případů však výrazně pokulhává v praxi. Proto je třeba i dnes věnovat se inkluzi intenzivně, přestože už jsou v popředí zájmu zase jiná, aktuálnější témata a my se tváříme, že inkluze je tak nějak vyřešená.
Celý text naleznete v časopise Řízení školy 4/17 (nakladatelství Wolters Kluwer)
3 komentářů:
Panu Mertinovi velmi děkuji.
Mohu jen zopakovat už mnohokrát vyslovené.
Nikdo si nepřeje FUNKČNÍ a dobře připravenou inkluzi víc, nežli sami učitelé.
Naprostá většina z nich šla vykonávat tuto profesi proto, aby pomáhala dětem poznávat svět a jeho zákonitosti. Ti, kteří navzdory všemu zůstávají, dělají tak povětšinou proto, že je baví a těší učit. (V Lídlu by si vydělali stejně, nebo víc.)
Jestliže tito lidé říkají, že kvůli "inkluzi po česku" nemohou svou práci dělat dobře, jestliže kvůli tomu jakým násilným způsobem je tato pseudoinkluze prosazována, někteří začínají zvažovat svůj odchod ze školství, tak je asi, krucinál, něco špatně.
"někteří začínají zvažovat svůj odchod ze školství, tak je asi, krucinál, něco špatně."
Je to tím, že inkluze po českém způsobu je totální nesmysl. Základní školy nejsou připraveny personálně ani materiálně na práci s žáky se SVP. Nemá cenu to ani zastírat. V matematice potřebujete mít jistou část hodiny naprosto v poklidu, žáci řeší problémové úlohy, dělají výpočty, formulují hypotézy, přemýšlí nad obsahem. Do toho vám žák s mentálním postižením začne hajlovat a asistent s učitelem jsou naprosto bezmocní. Kdo zažil asistenta ve třídě, tak ví své. A jako konečné řešení pak paní Kateřina zavede přijímací zkoušky na SŠ. Žáci veřejných škol se stávají rukojmími ambiciózních politiků, kteří nemají o veřejném základním školství ani tucha. A navíc mají tu drzost kandidovat ve volbách a tvářit se jako zachránci českého školství.
Okomentovat