Rozmach inovativních škol zčásti navazuje na velký rozvoj alternativních, především lesních a Montessori školek, zčásti je reakcí na veřejné školy. „Rychlost, jakou u nás rostly v posledních letech alternativní školy, je i v rámci Evropy bezprecedentní. Za jediný rok stoupl počet soukromých škol o 25 procent, za poslední čtyři roky o polovinu,“ říká v reportáži týdeníku Euro Pavel Kraemer, zakladatel Institutu pro podporu inovativního vzdělávání.
Podle ředitele vyhlášeného pražského Gymnázia Jana Keplera a senátora Jiřího Růžičky lidé nejsou spokojeni, proto hledají alternativu. „Trochu teď šílí, je ale dobrá zpráva, že jim na vzdělávání konečně záleží. Ta špatná je, že tradiční veřejné školy jejich nárokům nedostačují,“ podotýká Růžička.
Rostoucí poptávka mířící mimo mainstream vyvolává legitimní otázky. Je zájem o alternativy selháním veřejného školství? Jaká je úroveň toho soukromého? Dostanou se jeho absolventi na střední školy a uspějí tam? Jednoznačných odpovědí se asi nyní dobereme těžko.
Každopádně soukromé školy přinášejí, nebo alespoň donedávna přinášely, o českém vzdělávacím systému nesporně pozitivní informace – umožňuje jejich koexistenci vedle těch veřejných, a dává tak výběr. Rámcové vzdělávací programy, které musí splnit každá škola zapsaná do rejstříku škol (to je podmínka, aby dostávaly dotace na žáka od státu), jsou natolik liberální, že je dokážou naplnit i školy pojímající vzdělávání úplně jinak. A nejsou svěrací kazajkou ani pro ředitele veřejných škol. Ti si mohou utvořit školu k obrazu svému, využít jiných metod učení, jako je třeba stále oblíbenější badatelská matematika podle profesora Hejného, nebo si založit waldorfské či montessoriovské třídy. A to také dělají. Pokud by tedy veřejné školství dokázalo nasát ty nejkvalitnější lidi, možná by se boom soukromých škol nekonal.
Celý text naleznete v aktuálním vydání týdeníku Euro
Nejčtenější články
Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ
Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.
Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.
Tento server dodržuje právní předpisy
ISSN 1213-6018
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.
ISSN 1213-6018
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
10 komentářů:
"Rychlost, jakou u nás rostly v posledních letech alternativní školy, je i v rámci Evropy bezprecedentní."
No oni na tom západě už měli dost času a prostoru na to zjistit, že ani ta alternativa není samospasitelná. U nás se ty alternativy rozjížděly až po sametové, přičemž boom v posledních letech je přiživený inkluzí, a teď bude nějaký čas trvat než dospějeme k témuž.
V publikaci Alternativní školy a inovace ve vzdělávání uvádí profesor Průcha zajímavý názor: "...zakládání škol na základě soukromých iniciativ vždy signalizuje mezery v nedostatečnosti ve vzdělávání poskytovaném státem..." Když už ne jiné věci, tak třeba toto mohlo (před 13 lety) lodivody českého školství trknout, že kurs je třeba poopravit více směrem k pojetí vzdělávání, které se označuje jako alternativní či inovativní.
Řada škol na inovace přistoupila, vytvořila a realizuje svůj školní vzdělávací program se znaky charakteristickými pro reformní pedagogické koncepce. Někde se to ovšem nedaří, nebo to nechtějí.
Počátkem 90. let se pro lidi s určitým způsobem myšlení používala charakteristika "přátelé starých pořádků". Mohli bychom to využít i dnes. Přátelé starých didaktických pořádků úporně hájí své názory a postoje. Marně. A ke škodě rozvoje celého vzdělávacího systému.
V roce 1946 "přátelé starých pořádků" trvali na zachování demokratických principů našeho státu. Marně.
Veřejnost byla poměrně značně manipulována k podpoře KSČ. (Alespoň v českých zemích.) Pochopitelně i v důsledku předválečných a válečných událostí.
Část veřejnosti pak "reformní" snahy KSČ a dalších levicových stran zcela vědomě podporovala s přesvědčením, že volí progresivní cestu a s naději na "lepší zítřky".
Jak velmi se spletli, ukázal až čas.
Osobní zkušenosti s předrevolučním školstvím byly v mnoha případech také negativní a atmosféra vedoucí k uvolnění režimu a vzniku alternativ, do té doby nemožných, je vcelku logická.
O systematické a dlouhodobé manipulaci veřejnosti vytvářením negativního obrazu českého veřejného školství můžeme mluvit také. Společnost EDUin si dala do vínku už při svém vzniku "změnit spokojenost" české veřejnosti se školstvím.
Není divu, že mnoho lidí dnes vidí v "alternativním" školství novou, progresívní variantu...
Tento příměr vcelku pochopitelně kulhá.
Jen jsem chtěl naznačit, že ne vždy to "nové, inovativní a alternativní" znamená také změnu k zlepšení.
A srovnání novodobých "alternativců" s komunisty je přinejmenším stejně nechutné a nevhodné, jako mluvit o "přátelích starých pořádků" ve školství a těch porevolučních pořádků ve společnosti.
Možná by bylo dobré, pane Václavíku, kdybyste si uvědomil, že k vybudování "nového školství" budou, alespoň po nějaký čas, potřební také "staří učitelé".
Pokud tedy nechcete čekat, dokud nevyhynou a chcete je získat pro "inovativní myšlenky", možná byste je pro začátek mohl přestat urážet.
Nemyslím si, že by kdokoliv mohl Vámi učiněný příměr vnímat jako lichotku.
Když se bavíme o "inovativních" trendech, je vhodné rozdělit je do tří skupin.
1. Reálné a realistické.
Charakterizují je kontinuálně probíhající změny vzdělávacího procesu. Obvykle nebývají "revolučního charakteru". Na konkrétních školách ale může k "malé revoluci" občas docházet, většinou v souvislosti se změnami ve vedení či u zřizovatele školy.
Uskutečňují se ve veřejném i alternativním školství. V soukromém sektoru snad jen s větší dynamikou.
Jejich podpora a propagace, obzvláště pokud se týká veřejných škol je minimální.
Často jsou naopak označovány za příklad oněch zastaralých a neprogresívních škol. Nejspíš proto, že podle "alternativců" změny v nich neprobíhají "dostatečně rychle".
2. Marketingové "alternativy".
Většinou vytvářené za mohutného PR a striktně se vymezující vůči "zatuchlému školství, které se nezměnilo od dob Marie Terezie".
Jejich primárním cílem je přilákat "zákazníky". K tomu se vcelku logicky hodí nálepka "modernosti, inovativnosti, alternativnosti". (Těžko přilákáte zákazníky na slogan: "Děláme vše postaru". I když, jak ukazuje zkušenost ze zahraničí, i na tento styl jednou dojde.)
Bohužel právě tomuto sektoru je dopřáváno největší mediální pozornosti.
3. Skleníkové projekty.
Vytvářené často na základě nějaké ideje či ideologie, typu "výchova nevýchovou", "antroposofickém principu" apod. Sdružují obvykle rodiče sdílející tuto ideologii a v rámci této komunity i vcelku fungují.
Bohužel se většinou vyznačují výraznou "neinkluzívností" - ať už selekcí žáků, vysokým školným, vyčleněním rodičů, nesdílejících "principy školy", atd.
Reálná uplatnitelnost jejich konceptů mimo prostředí komunity je však obvykle problematická. Spíše je možné využít některé myšlenky a postupy, což se v rámci škol skupiny 1. také ve větší či menší míře děje.
Vyznavači "nových" didaktických pořádků obvykle nejsou schopni mezi těmito skupinami rozlišovat. Přesto úporně prosazují své názory a postoje, bez ohledu na jejich praktickou realizovatelnost.
Bohužel.
Zhusta svými argumenty a bezohlednou, často nekorektní kritikou veřejného školství pomáhají především "marketingovým" projektům.
Ke škodě skutečného rozvoje celého vzdělávacího systému.
Je zájem o alternativy selháním veřejného školství? Jaká je úroveň toho soukromého? Dostanou se jeho absolventi na střední školy a uspějí tam? Jednoznačných odpovědí se asi nyní dobereme těžko.
Jednoznačné odpovědi na tu poslední otázku se dobereme velmi snadno. Stačí posbírat data o absolventech alternativních základních a středních škol. Vzhledem k tomu, že už jsou v systému, by to neměl být až takový problém.
poste.restante, vaše povídačky o neinkluzivnosti či neuplatnitelnosti principů alternativních škol se nezakládají na pravdě. Zapomínáte, že ne všechny alternativy jsou soukromé, přičemž ty, které nejsou, podléhají naprosto stejným pravidlům o spádovosti, inkluzi apod., jako školy kterékoli státní a nealternativní. Mnoho principů z alternativních škol prosakuje do hlavního proudu a to nejen skrze dobrou praxi, nýbrž i skrze některé učitele učitelů na ped. fakultách.
Možná byste měl pro začátek přestat urážet Vy. Nebo alespoň přestat vodu kázat a víno pít.
Když už jsme u těch ideologií a levných paralel, řekl byste, že fašizmus byl inovací, nebo snahou o návrat starých dobrých pořádků a velikostí národů, což je ostatně i nynější Trumpova snaha učinit Ameriku znovu velkou.
Problém je, že tradiční škola, alespoň na malém a středním městě, vnímá alternativu přinejlepším jako něco nepochopitelného, cizího, hrajícího si na exkluzivitu a přinejhorším jako existenční hrozbu. Proto je rétorika značně vyostřená a bohužel musím konstatovat, že "...bezohlednou, často nekorektní kritikou..." alternativních škol se profiluje spíše personál místních základek spolu s tetkami a strýci na lavičkách v parku. Bohužel, místy je jejich kritika oprávněná, stejně jako je místy oprávněná kritika škol hlavního proudu. Každá škola je jen tak dobrá jako její vedení a její učitelé, alternativní nebo ne.
Vychladněte Tajný.
A až se zklidníte, tak si přečtěte, že jsem to nebyl já, kdo použil srovnání mezi "milovníky starých pořádků" ve školství a "milovníky starých pořádků" v porevolučním Československu.
Pak se znovu vydýchejte a můžete přečíst můj text ještě jednou. Třeba zjistíte, že přesně to, co mi tady předhazujete, jsem já napsal také a už před Vámi.
A až si to dočtete, můžete "ze systému" dodat data o počtech romských žáků, žáků mentálně, senzoricky a sociálně hendikepovaných, kteří prošli, nebo se toho času nacházejí v soukromých, či "alternativních" školách a porovnat je se školami "mariotereziánského typu". Pokud tedy takové najdete.
Ono to chce číst bez afektu.
Bohužel, data o počtu romských dětí na alternativních školách sehnat nelze, neb je to rasizmus. To ostatní by asi šlo.
"Jednoznačné odpovědi na tu poslední otázku se dobereme velmi snadno. Stačí posbírat data o absolventech alternativních základních a středních škol. Vzhledem k tomu, že už jsou v systému, by to neměl být až takový problém."
Tajnej a nezapomeňte taky změřit velikosti domů v nichž žijí. A uvidíme, jestli nějaký ten údajný úspěch je známkou návštěvy alternativních škol, ať už to tedy znamená cokoliv, nebo zda je známkou velikosti domu rodičů.
Zpracovával jsem výsledky účastníků Sondy Maturant 1999. Pro ty, kdo nevědí -- cosi jako didaktické testy státní maturity. Po očištění od typu oboru, pohlaví, vzdělání rodičů, velikosti sídla školy a možná ještě dalších sociodemografických charakteristik (to už přesně nevím) se ukázalo, že průměrný výsledek žáků soukromých škol je ve všech předmětech významně horší než u žáků veřejných škol. Byl jsem tím tehdy překvapen, protože jsem si taky myslel, že soukromé školy jsou obecně lepší, ale z tvrdých dat vyšlo, že je to naopak.
Ano, je to dávno. Bylo by zajímavé udělat stejnou analýzu dnes. Potíž je v tom, že v datech získaných od CERMATu asi citlivé údaje jako vzdělání rodičů nebudou.
Možná by byl rozdíl mezi středními a základními školami. Takže to srovnání by muselo být po/v deváté třídě.
Okomentovat