„Hodně lidí si pod pojmem autismus stále ještě představí nejtěžší formu postižení. Většina lidí s autismem se ale nachází na škále středně či vysocefunkčního autismu, porucha u nich na první pohled není patrná. Okolí si pak těžko uvědomí, že zvláštní projevy v chování dítěte nemusí být způsobené výchovou, ale že se jedná o projev poruchy autistického spektra,“ říká speciální pedagožka Alena Siváková v rozhovoru pro server iDNES.cz.
Siváková pokračuje:
 |
| Alena Siváková (autismusprocit.cz) |
Pro rodiče dětí s lehčí formou poruchy je třeba náročné vysvětlovat, že například za záchvat v obchodním centru nemůže nevychovanost dítěte, ale přemíra smyslových podnětů, které jsou pro dítě náročné. Pro člověka, který nepřišel do styku s dítětem s autismem, je pak jeho chování těžko pochopitelné.
Celý rozhovor naleznete zde
3 komentářů:
Milí novináři, psychologové a jiní odborníci. Že má dítě nějaký problém, pozná každý rodič, který se chce o to starat. Autismus je dnes in, ale jsou i jiné poruchy. Ale co s tím? Tedy neokecávejte, ale raďte, co mají rodiče dělat. Jak postupovat. Jinak je váš článek jen zbytečné špinění papíru. Zde titulek plně vystihuje obsah článku.
M vanek - dovolím si nesouhlasit. povědomí např. o autismu nemají ani učitelé,, natož někteří rodiče. A problém je i s pediatry, kteří často ignorují některé podivné projevy dítěte se slovy: on se rozmluví, on se rozjede, kluci jsou pomalejší. Přitom raná péče o autistické děti je docela stěžejní. Velice malé povědomí o autismu (ale bohužovel o mnha dalších vadách) nemají učitelé. Autistu si často představují jako Rainmana s podivnou ohromnou pamětí. Přitom někteří autisti mohou být velmi nenápadní a až teprve delší pozorovnání a stesky rodičů mohou vést k celkové diagnoze. Žel, tuto diagnozu nejsou ochotní akceptovat ani někteří současní dětští psychiatři, a to už je na pováženou. proto bývá často Asperger zaměňován za expresivní poruchu chování a řeči nebo jiný typ autismu za mentální retardaci (některé děti nemluví). Vůbec si neumíte představit, jak šílené starosti mají rodiče některých autíků.Např. s obyčejným jídlem nebo oblékáním. A chování takových dětí může být svedeno na chování malého tyrana. Ty hranice jsou někdy strašně jemné a je třeba ,v zájmu dítěte, je rozpoznat a rodině pomoci. jinou kapitolou by bylo vzdělávání autíků, kteří nejsou mentálně postižení a v současnosti jsou donuceni chodit do běžných škol. Ty děti nesnáší ( ve velké míře) velký kolektiv, hluk apod. jenže do praktických škol už nesmí. nevím proč, když dnes je možné každému dítěti napsat IVP podle RVP Z. I velmi špatně mluvící autista se musí učit jazyk. je to děs.
Okomentovat