Předsudky vyvrátí romské či nevidomé panenky. Používají je desítky kantorů

Některé z nich vyrůstají s dvěma tatínky, jiné mají tmavě hnědou pleť. Některé se pohybují na vozíčku, jiné mají nadváhu. Každá má nějaké znevýhodnění. Panenky Persona Dolls v Česku používá téměř šest desítek učitelů ve školkách a na prvních stupních základních škol. Metoda, při níž si děti s panenkami povídají, má podporovat kritické myšlení vůči rozličným předsudkům. Reportáž přináší server iDNES.cz.

Alena Felcmanová (varianty.cz)

„Tohle je Tonda. Ale říká, že je nejraději, když se mu říká Tony, protože mu tak říká starší brácha. Takže vás prosí, abyste mu kdyžtak říkali Tony,“ představuje Alena Felcmanová z Člověka v tísni panenku, kterou chová na klíně. Látkový kluk má snědou kůži, černé vlasy a postupně se o něm dozvídáme, že je mu pět let, má dva bratrance, rád skáče z palandy a mluví česky a romsky. Svůj příběh nevypráví sám – učitelka k jeho ústům přikládá ucho a následně ostatním „tlumočí“, co panenka říká.

„Každá panenka nese nějaký znak, který ve společnosti vede k diskriminaci. Cílem je dosáhnout toho, aby se děti uměly vcítit do příběhu někoho jiného. Proto panenka nejdřív sdílí svůj příběh a pak se ptá dětí, jak to mají ony – co zažily, co je baví, co je trápí. Předchází se tak diskriminaci a vyčleňování některých dětí z kolektivu,“ vysvětluje Felcmanová. Jde podle ní o to ukázat, že každý má svůj životní příběh, který by ostatní měli respektovat. Například, že rodiny jsou různé – pokud někdo žije „jen“ s maminkou nebo ve střídavé péči, neznamená to, že má horší rodinu než děti, které žijí s oběma rodiči. Cílem výuky s panenkami je naopak podporovat všechny děti v uvědomění si hodnoty sebe samých a svých blízkých.


Celý text naleznete zde