„Není mnoho témat, která za poslední roky vzbudila v rezortu školství tolik vášní jako téma inkluze a inkluzivního vzdělávání (tyto dva pojmy budu v článku používat synonymně a budu se dnes zabývat pouze úrovní základního školství). Některé laické, ale bohužel i odborné debaty jsou však stále opředeny polopravdami a fámami, které kolem inkluze panují,“ píše Monika Tannenbergerová v časopise Řízení školy.
Monika Tannenbergerová (llp.cz) |
JEDNÁ SE O AFIRMATIVNÍ OPATŘENÍ (O TZV. POZITIVNÍ DISKRIMINACI)
Jeden z nejsilnějších mýtů panuje o tom, koho se inkluze vlastně týká. Často se v souvislosti s inkluzí mluví o skupině žáků s postižením, žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, žáků s odlišným mateřským jazykem apod. Pokud však chceme hovořit opravdu o konceptu inkluze, skloňovat jakoukoliv skupinu žáků a jejich začleňování je chyba, jelikož pak nemluvíme o inkluzi, ale o integraci. Inkluze se netýká žádné z těchto skupin ani žádné jiné skupiny, protože se týká všech. Prakticky to lze ilustrovat například takto: Za současné (integrativní) situace ve školách je individualizovaný plán rozvoje (např. IVP) vytvářen pro žáky, kteří mají nějakou potřebu, nějaký „problém“. V inkluzivním pojetí má takovýto individualizovaný plán rozvoje každý žák na běžné ZŠ, tedy i žák tzv. intaktní, laicky řečeno normální. Inkluze v pravém slova smyslu je proto snaha o doručení individualizovaného přístupu každému dítěti, nejen žákům s nějakým „problémem“. Snaží se tím o maximalizaci rozvoje každého žáka s ohledem na jeho osobní specifika.
JEDNÁ SE O DIKTÁT Z BRUSELU ČI MŠMT
Jako společnost míváme často pocit, že právě naše generace je jakýmsi vrcholem dosavadního vývoje, že situace, ve které se nacházíme, je právě ta, kterou bychom měli vzhledem k její vyspělosti zakonzervovat. Hůře už se nám přemýšlí o tom, co může přinést další vývoj společnosti, a ještě hůře o tom, jaké změny bychom měli udělat k udržitelné a sounáležité společnosti zítřka. I kvůli tomu je přemýšlení o inkluzi složité, představuje právě takovéto dilema, které nabourává zažité a „ověřené“ pravdy, které chceme zakonzervovat, nese v sobě však vizi, jak pomoci generaci budoucí naučit se společně žít, komunikovat a efektivně fungovat. A jelikož podobná dilemata přirozeně způsobují nejistoty, diskomfort, mnohdy i hněv a vztek, za který chceme někoho obvinit, je nabíledni, že nám k tomuto účelu slouží představitelé byrokratických aparátů.
Další mýty o inkluzi autorka popisuje v časopise Řízení školy 4/17 (nakladatelství Wolters Kluwer)
16 komentářů:
Strawmeni jako vyšití. Zakládám nový blicí koutek, ten předešlý už je poněkud přeplněný.
Prvním inkluzivním mýtem je, že podstatou její kritiky jsou nějaké mýty.
Anonymní z 21:30
Nikoli. Chápu, že se vám ten text nelíbí, ale, jak jsme se shodli v jiné diskusi - nejsme v kabinetě nebo ve sborovně, nýbrž ve veřejném prostoru. Můžete si to tedy představit tak, že jsou přítomni i vaši žáci, studenti... Hezký den!
Jste pokrytec pane Komárku.
Nechápu příspěvek M. Komárka - proč by žáci a studenti neměli vědět o tom, co se ve sborovnách a kabinetech povídá?
Nechápete, pane Paláte, protože jste nečetl smazaný příspěvek. Ten obsahoval vulgarismus, který zbytečně debatu ruší. A předpokládám, že učitelé se takto před svými žáky nebaví... Děkuji! Hezký den!
Knihu od paní Tannebergerové - "Průvodce školní inkluzí" jsem četl. S některými závěry lze souhlasit a s jinými polemizovat. Představy autorů jako paní Tannenbergerová jsou dosti hodně odlišné od tzv. inkluze po českém způsobu. Pan Tajný Učitel tady před časem konstatoval, že jde o kompromis. Nejde, protože se žádná inkluze v ČR od 1.9. 2016 nestala. I nadále tady funguje dvoukolejnost víceletá gymnázia X ZŠ. V rámci nepodařené inkluze dochází pouze k přesunu žáků ze škol praktických do běžných ZŠ. Výsledek? Školy hlavního vzdělávacího proudu se velmi rychle přeměňují na nový typ škol praktických. Jedná se tedy o nepřipravený, neodzkoušený experiment na české populaci, který se v případě politických změn a zastavení "české inkluze" bude napravovat desetiletí.
"I nadále tady funguje dvoukolejnost víceletá gymnázia X ZŠ. V rámci nepodařené inkluze dochází pouze k přesunu žáků ze škol praktických do běžných ZŠ." ANO
Já ten komentář četla, a naprosto s ním souhlasím. Včetně formy vyjádření, protože to byl veskrze funkční vulgarismus.
Jestli jsem to správně pochopil, správná inkluze znamená IVP pro každé z 30 dětí ve třídě. Myšlenka je to jistě dobrá, autor by nám mohl předvést její aplikaci v praxi vesnické školy.
Kolegové, zejména ředitelé s praktickými zkušenostmi s inkluzí, napište článek a pošlete ho do Řízení školy. To je účinnější než zakládání blicích koutků.
Vážený pane Hučíne,
já jsem ty články psala. Nebyla jsem sama.
Dělo se prd. Nikoho z kompetentních to nezajímalo. Takže od teď by je to k něčemu přimělo?
Přesto budu psát dál.
V posledním dílu dánského seriálu vláda (ČT2, každé úterý večer) bylo lze spatřit několik děsivých paralel. Inkluze je tam otevřeně nazvána podvodem na voličích, kdy stát šetří prostředky na odborně vedené vzdělávání potřebných a okolo toho vyfabuluje story, jak vlastně dětem pomáhá, i když jim škodí. Ve stranickém týmu hlavní hrdinky se pak ukáže pověřenkyně pro oblast školství nejslabším článkem, když donáší vše, co se upeče, opozici. Doporučuji 28. díl znovu shlédnout.
VLÁDA
Okomentovat