Monika Tannenbergerová: Od dojmů k pojmům - mýty o inkluzi

„Není mnoho témat, která za poslední roky vzbudila v rezortu školství tolik vášní jako téma inkluze a inkluzivního vzdělávání (tyto dva pojmy budu v článku používat synonymně a budu se dnes zabývat pouze úrovní základního školství). Některé laické, ale bohužel i odborné debaty jsou však stále opředeny polopravdami a fámami, které kolem inkluze panují,“ píše Monika Tannenbergerová v časopise Řízení školy.

Monika Tannenbergerová (llp.cz)

Mýty, které více vypovídají o myšlenkových stereotypech nežli o pochopení konceptu inkluzivního vzdělávání, zabraňují nacházet efektivní cesty ke kvalitnímu vzdělávání na současných základních školách. Nejde o to, souhlasit či nesouhlasit s inkluzí, nicméně pokud o ní chceme smysluplně diskutovat, měli bychom si být vědomi, co tento koncept znamená a co nikoliv. Na následujících řádcích shrnuji mýty, se kterými se nejčastěji setkávám ať už při setkáních s laiky, či odborníky, a pokusím se alespoň ve stručnosti o jejich vyjasnění.

JEDNÁ SE O AFIRMATIVNÍ OPATŘENÍ (O TZV. POZITIVNÍ DISKRIMINACI)

Jeden z nejsilnějších mýtů panuje o tom, koho se inkluze vlastně týká. Často se v souvislosti s inkluzí mluví o skupině žáků s postižením, žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, žáků s odlišným mateřským jazykem apod. Pokud však chceme hovořit opravdu o konceptu inkluze, skloňovat jakoukoliv skupinu žáků a jejich začleňování je chyba, jelikož pak nemluvíme o inkluzi, ale o integraci. Inkluze se netýká žádné z těchto skupin ani žádné jiné skupiny, protože se týká všech. Prakticky to lze ilustrovat například takto: Za současné (integrativní) situace ve školách je individualizovaný plán rozvoje (např. IVP) vytvářen pro žáky, kteří mají nějakou potřebu, nějaký „problém“. V inkluzivním pojetí má takovýto individualizovaný plán rozvoje každý žák na běžné ZŠ, tedy i žák tzv. intaktní, laicky řečeno normální. Inkluze v pravém slova smyslu je proto snaha o doručení individualizovaného přístupu každému dítěti, nejen žákům s nějakým „problémem“. Snaží se tím o maximalizaci rozvoje každého žáka s ohledem na jeho osobní specifika.

JEDNÁ SE O DIKTÁT Z BRUSELU ČI MŠMT

Jako společnost míváme často pocit, že právě naše generace je jakýmsi vrcholem dosavadního vývoje, že situace, ve které se nacházíme, je právě ta, kterou bychom měli vzhledem k její vyspělosti zakonzervovat. Hůře už se nám přemýšlí o tom, co může přinést další vývoj společnosti, a ještě hůře o tom, jaké změny bychom měli udělat k udržitelné a sounáležité společnosti zítřka. I kvůli tomu je přemýšlení o inkluzi složité, představuje právě takovéto dilema, které nabourává zažité a „ověřené“ pravdy, které chceme zakonzervovat, nese v sobě však vizi, jak pomoci generaci budoucí naučit se společně žít, komunikovat a efektivně fungovat. A jelikož podobná dilemata přirozeně způsobují nejistoty, diskomfort, mnohdy i hněv a vztek, za který chceme někoho obvinit, je nabíledni, že nám k tomuto účelu slouží představitelé byrokratických aparátů.


Další mýty o inkluzi autorka popisuje v časopise Řízení školy 4/17 (nakladatelství Wolters Kluwer)