Veronika Valíková: Čerti v mobilech aneb dobrý sluha a špatný pán

„Podívejme s na to z pohledu obyčejné češtinářky, která s elektronikou manipuluje velmi opatrně, většinou pod dozorem vlastních dětí. Je neuvěřitelné, jak mi moderní technologie v posledních letech usnadnily práci,“ píše Veronika Valíková v úvaze o dnešních žácích a studentech a místě mobilů nebo tabletů v současné škole. S autorčiným souhlasem přinášíme celý text.

Veronika Valíková (archiv autorky)

Českým školstvím obchází nové strašidlo, přenosná elektronika. Mobily, tablety, přehrávače, notebooky mají devastující vliv na mládež. Děti nečtou! Jsou roztěkané! Nekomunikují! Neposilují sociální vazby! A ďábla je třeba vymítat!

Když jsem vyrůstala, byly zahraniční knihy a filmy, které nám bolševik dovolil oficiálně, i ty, k nimž jsme se dostali neoficiálně, jediné rozptýlení a spojení se světem venku, za ostnatým drátem. K tomu přidejme desky a kazety, protože kazeťáky začínali dostávat k Vánocům moji movitější spolužáci někdy na gymnáziu. Četli jsme hodně - ale ne všichni. I na oboru čeština - dějepis FF UK se mnou studovali spolužáci, kteří otevřeli dvě beletristické knihy do roka.

Dělali jsme, stejně jako dnešní mladí, to, co nás bavilo, k čemu jsme tíhli. Někdo sportoval, někdo tančil, jiný hrál divadlo a někdo odešel za hranice. A někteří se jen tak poflakovali světem a čekali, odkud přiletí štěstíčko. Nebo pár facek.

Dnešní mladí nejsou lepší ani horší než jsme byli my. Mají jen trochu více svobody - ale je to svoboda zdánlivá a ošidná. Mohou cestovat, dostanou se k libovolným knihám, filmům, hudebním nahrávkám. Ale platí jiné daně. Například mají méně času Ten jim ukrajuje i množství nových vjemů, podnětů a možností, které s sebou přináší právě moderní elektronika.

Je to s ní stejné jako s každým novým vynálezem. Nejdříve mu lidé zcela propadnou, nadužívají ho, trochu na to doplatí. Potom si zvyknou a začnou ho používat s rozumem. Zákazy a regulace ještě nikdy nic nevyřešily. Nefungují ani u prohibice alkoholu, natož u přístrojů, které byly vynalezeny proto, aby lidskou komunikaci usnadnily, nikoli ztížily.

Že nám to v tuto chvíli tak nepřijde, je jiná věc.

Podívejme s na to z pohledu obyčejné češtinářky, která s elektronikou manipuluje velmi opatrně, většinou pod dozorem vlastních dětí. Je neuvěřitelné, jak mi moderní technologie v posledních letech usnadnily práci.

Běžná hodina gramatiky v primě či sekundě. Probíráme zájmena (já, mě/mně; naši/naší; týž/tentýž; jenž, jež, již) a všechny ty ostatní brouky. Dříve jsem si půjčovala závěsné plachty zájmen (máme jednu sadu na školu), někdy používala promítací projektor (dva na školu, hrozná obluda). Dnes mám v počítači soubor ČJL v kostce, kde jsou všechny tabulky krásně barevně vyvedeny. A studenti mají tuto učebnici také - buď v papírové podobě, nebo v tabletu, notebooku, mobilu. Nevidí-li na světelnou tabuli v čele třídy, mohou příslušnou tabulku otevřít ve svém osobním zařízení.

Nevíme, jak se píše nějaká instituce či městečko na Moravě s pěti předložkami v názvu. Klikneme na internet a dopídíme se správného pravopisu. Podobné je to s psaním s/z či i/y ve slovech vymýtIt les a vymítat ďábla. Informace může hledat učitel nebo studenti na svých přenosných čertících.

Že je pro nás velkou pomocí možnost doprovodit výklad o Hamletovi či Kupci benátském ukázkami z filmů, že můžeme rozebírat libovolné balady z Kytice či texty moderní literatury, aniž bychom byli závislí na výběrech čítanek, o tom asi netřeba psát. Veřejnost by ovšem měla vědět, že mladí mají ve svých mobilech a tabletech často také studijní materiály ze školních webů či mailů od učitelů.

Student pak o přestávce (nebo vy jste se snad o přestávkách nedrtili na testy z dějepisu a angličtiny) rozklikne příslušný text a nacpe do mozku vše, co se tam ještě vejde. Ne vždy a ne všechno si stihne vytisknout na domácí tiskárně. A volných počítačů bývá ve všech školách pořád zoufale málo...

Vím, ti lumpové na mobilech a ostatních přístrojích také hrají hry, surfují na nesmyslných webech, esemeskují či chatují s přáteli po celém světě, projíždí zprávy, novinky ze světa hudby a sportu, hledají inzeráty, brigády, možnosti ubytování u moře či na horách... No a co? To všechno patří ke všeobecnému vzdělání.

Školy by se neměly snižovat k tomu, že vytvoří prostředí "elektronické prohibice". Není to zdravé pro ně ani pro studenty. Protože prohibice vždy povede k porušování pravidel, tajnému užívání zakázaného, práskání a ještě většímu narušování mezilidských vztahů, než jaké přisuzujeme používání přenosné elektroniky.

A učitelé by neměli být hlídači a drábi v prohibičním prostředí. Jejich úkolem je především vzbuzovat zájem o vlastní předmět, přesvědčit studenty, že rozhovor o Faustově vině a vykoupení (a že se ten Mefistoteles opravdu snažil, ba dokonce sázku vyhrál) či o roli Wolanda v Bulgakovově komunistické Moskvě (velmi zvláštní ďábel, ale stejně poslušný jako ten Goethův) je mnohem zajímavější než celohodinové klikání na fb.

Jen potom může vztah učitele a studenta fungovat tak, jak má. Může být otevřeným dialogem, z něhož se učí obě strany. Potom se škola a učitel nemusí bát ani čertíků, ukrytých v přenosné elektronice, protože motivace, zájem a láska jsou slova, kterých se čerti bojí ... jako kříže.

Záleží jen na nás - a na šéfech našich škol - jaký přístup k ďáblíkům v těch malých přístrojích zvolíme.

Můžeme se jich bát a vyhnat je ze tříd a škol dveřmi. Buďme si jisti, že se vrátí oknem.

Nebo můžeme naše děti naučit s čertíky pracovat. Vysvětlit jim, že všechno dobré může být zároveň špatné. Že elektronika může být skvělý sluha a nebezpečný pán.

Tuto cestu považuji za mnohem rozumnější a důstojnou školy 21. století.


Se souhlasem autorky převzato z jejího blogu