Tajný učitel: Spokojené a vzdělané dítě... Oxymoron?

Jsem rodič a jsem i učitel. Chci, aby mí žáci byli ve škole spokojení, učili se a naučili se. Chci, aby mé děti chodily do školy bez křečí a aby se učily a naučily jak svět funguje. Většinu toho, co vím, co dovedu, čím jsem, to jsem vyčetl z knížek, které jsem se s rodiči naučil číst ještě v předškolním věku a zbytek získal v ZUŠce, cestováním, studiem a prací v dospělém věku. Považuji můj čas strávený v lavicích základní a střední školy za čas krutě promarněný, který by býval mohl být naplněn poznáváním, objevováním a tvůrčí prací, otázkami a odpovědmi pod dohledem charismatických a laskavých lidí, znalými světa, svého řemesla a dětí. Nebyl. Přesto si myslím, že škola má mocný potenciál změnit život člověka k lepšímu a často ho mění. K horšímu. Měl bych chtít, aby mé děti prošly tou samou třináctiletou šedí, protože jsem to zvládl já? Proč?

Není málo učitelů, kteří věří, že úkolem školy není udržovat děti spokojené, nýbrž žáky učit a naučit je to, co mají dle osnov vědět, k čemuž je nutno zajistit určitou úroveň disciplíny. Tvrdí, že si nepamatují ze svého dětství, že by byli oni a jejich spolužáci ze školy nějak zvlášť nadšení a že určitý odpor či nechuť vůči škole je vlastně přirozený stav bytí školou povinného dítěte. Někteří uvádí jako příklad matematiku, která je prý ze své podstaty obtížná, vyžaduje dril a tudíž ji určité spektrum žáků nikdy nemůže mít rádo. Je slyšet názory, že dítě, které se skutečně vzdělává, nemůže být spokojené, protože učení je jednoduše dřina.

Často opakovaným postesknutím je, že současné moderní trendy ve vzdělávání prý propagují tzv "lehkožití", což je stav, kdy se žákům (nejen) školní povinnosti usnadňují, či zcela odpouštějí, kdy se jim umetají cestičky a snižují nároky do té míry, že hodnocení již nezrcadlí skutečný stav žákových vědomostí, zřejmě ve srovnání s úrovní našich vědomostí ze škol našeho mládí. Důsledkem "lehkožití" je údajný celkový pokles vzdělanosti, obecně nízká konkurence schopnost absolventů a tendence žáků vybírat si takové další studium, které vnímají jako snadné.

Vím, že pokud bych chtěl, mohu třicet let "učit", aniž bych cokoli kohokoli naučil. Snadno. Chytří se naučí sami, méně chytří se naučí také sami, pod hrozbou t(r)estu a ti ostatní dostanou čtyřku z milosti. Chci se však v penzi podívat zpět na svůj život s pocitem, že nebyl promarněný. Učitelé vědí, že podaří-li se jim nějakým positivním způsobem získat zájem žáků o předmět, mají z poloviny hotovo. Proces pěstování dlouhodobého zájmu žáků o předmět, neznamená redukci učiva na jeho zábavné prvky a učitele na baviče a umetače chodníčků. Tato mylná představa je u kořene nepochopení "moderních" metod. Sama modernost či inovativnost těchto metod je diskutabilní. Je přizpůsobení metody a obsahu výuky tomu, co děti v určitém věku v určité třídě potřebují, na co reagují nejlépe a jak se nejlépe učí, moderní či inovativní? Nikoli. Je to selský rozum, cesta nejmenšího odporu, informovaný pragmatismus a zároveň vysoká profesionalita.

Proces učení ve škole probíhá mezi učitelem a žákem, nikoli mezi žákem a obsahem osnov, tudíž je vztah mezi těmito dvěma aktéry, s podporou rodičů, nejdůležitějším prvkem úspěchu. Abychom mohli učit za co nejmenšího odporu a s co nejlepšími výsledky, musíme přestat uvažovat o žákovi jako o koni, kterého musíme za každou cenu, po dobrém či po zlém, donutit aby se napil. Děcko, které není týrané, netrpí hladem či jiným nedostatkem, má při nástupu do školy v sobě výraznou touhu poznávat a učit se. Je naší odpovědností a povinností, abychom tuto touhu dítěte ve škole nepotlačili tím, že začneme žáky od prvního dne ve škole přizpůsobovat tereziánskému konceptu výuky. Tohoto lze dosáhnout pouze, pěstuje-li učitel od počátku vztah mezi sebou a dětmi, který se do jisté míry podobá dobrému vztahu mezi dětmi a jejich rodiči.

Je to vztah založený na důvěře, pochopení dětských vzdělávacích a výchovných potřeb a potenciálu a zároveň úctě k přirozené autoritě dospělého. Rozumím tomu, že se někteří lidé při čtení těchto slov osypávají. Praví, že toto jsou klišé "expertů" na školství a privatizantů vzdělávání a kde bychom měli najít učitele, kteří by toto zvládli, když je ve školách už teď o učitele nouze. Odpovědí je, že nevím, ale klišé to nejsou. Respekt, přirozená autorita a znalost potřeb dětí, jsou konstanty, se kterými se musí pracovat, chceme-li, aby naše práce za něco stála, a to navzdory málo penězům, byrokracii, inkluzi a obecné kyselosti, která dnes na mnoha českých školách panuje.

Nevím odkud vzít dobré učitele. Vím, že pokud stát nevytvoří podmínky, aby byli děti vzdělávané tak, jak si zaslouží, podle toho, co potřebují, nezbude některým rodičům jiná volba, než zakládat školy vlastní a hledat do nich vlastní učitele, ať už se štepmlem, či nikoli, protože chtějí, aby jejich děti byly vzdělané a spokojené. A to je dobře.


Bez souhlasu autora a bez znalosti jeho identity převzato z jeho blogu