Stanislav Štech: V čí hlavě je třeba uklidit. Polemika s Oldřichem Botlíkem

Stanislav Štech reaguje na text Oldřicha Botlíka k povinné maturitě z matematiky. Polemiku vyvolal článek Tomáše Feřteka Tři otázky pro zastánce povinné maturity z matematiky. „O. Botlík ignoruje – jako řada amatérů v psychologii – že poznávací činnost má svou „architekturu“. Tvoří ji základní operace, osvojované tvrdým nácvikem, které teprve umožňují řešit modelové úlohy a teprve po jejich zvládnutí přichází řešení problémů, např. těch spojených s tzv. každodenním životem. Všechny vyžadují nějakou motivaci (vnější i vnitřní). Jen zkrátka nelze začínat nebo prosazovat jen ty nerutinní, jak velí reformistická idea žáků jako „tvůrčích géniů“,“ píše Stanislav Štech.

Štech pokračuje:

Stanislav Štech (twitter.com)

A pokud jde o poznatky z psychologie motivace, je mi líto, ale i tady je to trochu jinak, než O. Botlík píše. Není pravda, že vnější motivace funguje jen u rutinních činností (a ona vzývaná „vnitřní“ tedy zřejmě hlavně u těch tvůrčích). Pominu-li, že by bylo nejprve třeba všechny tyto pojmy zpřesnit, pak hlavně platí, že klíčový je proces přeměny motivace vnější v tzv. vnitřní, že existuje něco jako funkční autonomie motivů: lidé jsou vrženi do různých činností, k některým jsou vedeni, k jiným donucováni (v tom spočívá kultura – záleží samozřejmě na formě „donucování“) a postupně vznikne u některých jedinců silná vnitřní potřeba se k nim vracet, přijít věcem na kloub atd. Výzkumy nepotvrdily, že vnitřní motivace „tryská“ z jedinců nikým nevedených, resp. jen tak facilitovaných a nijak „neomezovaných“.

Botlíkovy reakce se vlastně skoro vůbec netýkají ani povinného charakteru maturity, ani zkoušek jako školního žánru a vlastně jen okrajově matematiky. (Téměř) věcné polemice s mými odpověďmi byly věnovány pouhé dva odstavce. Zbytek je věnován jakési laické diagnóze mé osoby, která vyznívá dost patologicky. Pamětliv starého římského „orel much nelapá“ je proto nebudu komentovat. Důležité je, že se touto reakcí ukázal dlouholetý spor mezi tzv. experty (často „reformisty“ za každou cenu), a lidmi, kteří se snažili desetiletí v oboru vzdělávat a dělat výzkum, v jehož rámci tráví mnoho dní s učiteli ve školách. A pak to všechno taky obhajovat doma i v zahraničí na učitelských i vědeckých odborných fórech, nikoli na setkání příznivců různých reformních sekt. A tím nemyslím jen sebe, ani to, že tato vědecká pozice má patent na rozum. Spíše naopak – skuteční znalci většinou vědí, co všechno nevědí, a proto nejsou ani tak mediálně zajímaví.


Celý text naleznete zde