„Myslím, že klíčoví jsou v tomto ředitelé. Ti mají tu moc i odpovědnost nastavovat priority, cíle a vize školy. Ve chvíli, kdy je pro ředitele tím nejpodstatnějším úspěch žáka v soutěži, či skvěle odehrané divadelní představení, chudák učitel s tím mnoho dělat nemůže. Školy tak často fungují spíše jako výkladní skříně pro ty nejnadanější, v horším případě jako umělecké agentury. Má drobná obava o základní umělecké vzdělávání spočívá v tom, že kolem sebe vidím až příliš mnoho takových ředitelů – snaživců,“ říká v rozhovoru pro server cosiv.cz ředitel Základní umělecké školy Hostivař Jiří Stárek.
V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:
 |
| Jiří Stárek (ceskomluvi.cz) |
To je celkem jednoduché a je to úkol pro ředitele. Pomoci nastavit ve škole pravidla vzájemných vztahů mezi učiteli, rodiči a žáky. Spravedlivé prostředí, které nestojí na osobních sympatiích, ale na pravidlech, která si všichni zúčastnění nastavují ve škole sami. Strašně málo důvěřujeme dětem, že mají schopnost být odpovědné a poctivé. Dá-li se jim důvěra, která je z naší strany myšlena opravdu vážně, například při nastavování zásad vzájemného soužití v orchestru, či tanečním souboru, žáci si společná pravidla nastaví daleko lépe, než by to udělali učitelé. Ti jsou pak od toho, aby ukázali, že pravidla platí a byli důslední v jejich dodržování. Teprve takové prostředí děti vnímají jako svoje a spravedlivé. Děti totiž snesou mnohé, ale co neunesou, je nespravedlnost. To ostatně platí i pro učitele.
Základní umělecké školy by měly mít na základě novely školského zákona možnost získat prostředky na podpůrná opatření pro žáky se SVP, např. asistenta pedagoga. Považujete tuto formu podpory pro základní umělecké školy za přínosnou?
Určitě ano, možná to ještě bude mít spoustu počátečních problémů, ale zavádění inkluze obecně není rovněž Boží dílo a budeme se setkávat se spoustou problémů. Na začátku roku jsem navštívil velice zajímavý kongres v Německu v Passau, kde se řešila problematika inkluze v uměleckém vzdělávání. Situace ve spolkových zemích je ale poněkud jiná. Tam se neřeší ty elementární otázky typu „proč“, ale spíše „jak“. V mediálním prostoru se nezdržují vyvracením názorů nejrůznějších rádoby školských expertů typu Václava Klause mladšího nebo postkomunistickými postoji, které k nám doléhají z hradu. Ten dopad historického vývoje je ale patrný i tam. V zemích bývalého NDR mají s implementací inkluze neskonale větší problémy, než např. v Bavorsku.
Celý rozhovor naleznete zde
3 komentářů:
"Ve chvíli, kdy je pro ředitele tím nejpodstatnějším úspěch žáka v soutěži, či skvěle odehrané divadelní představení, chudák učitel s tím mnoho dělat nemůže. Školy tak často fungují spíše jako výkladní skříně pro ty nejnadanější,..."
Nu což u ZUŠ by se to ještě dalo snést, ale ono to bohužel platí i pro běžné základky a střední školy. Na webových stránkách se prezentuje celá řada mimoškolních aktivit, úspěchů v soutěžích, EU projektů, Comeniů apod., ale o výuce se toho moc nedočtete, ta také valnou část ředitelů ani moc nezajímá.
Když se škola chlubí tím, že při ní funguje třeba dramatický kroužek a žáci pod vedením nadšené češtinářky hrají divadlo, je to naprosto v pořádku.
Když se škola chlubí tím, že její žák vyhrál krajské kolo matematické olympiády, obvykle na tom má svůj podíl i matikář, ale ve skutečnosti nám taková škola sděluje, jaké měla štěstí, že zrovna na ni talentovaný žák podal přihlášku.
Jenže peníze za žáka jsou holt peníze za žáka.
Strašně málo důvěřujeme dětem, že mají schopnost být odpovědné a poctivé. Dá-li se jim důvěra, která je z naší strany myšlena opravdu vážně, například při nastavování zásad vzájemného soužití v orchestru, či tanečním souboru, žáci si společná pravidla nastaví daleko lépe, než by to udělali učitelé.
Při vší úctě, jde o téměř ukázkové nepřípadné zobecnění zkušeností z vlastní sociální bubliny. Pan ředitel poněkud zapomněl, že v ZUŠ se vyskytují právě ty poctivé a zodpovědné děti, většinou poctivých a zodpovědných rodičů. On totiž základní cyklus ZUŠ ještě pořád trvá 7 let a to se dost dobře bez poctivosti a zodpovědnosti zvládnout nedá.
Ale pokud si uvědomíme, že článek byl napsán jako rozhovor pro ČOSIV, mnohé souvislosti do sebe lépe zapadnou. :-(
Mnohým jsem důvěřoval. A dopadlo to katastrofálně. U mnohých to bylo naopak. To je život.
Okomentovat