Radko Sáblík: Jak přistupovat ke studentům?

"Vzdělávání dětí i středoškoláků si zachovává svou tradiční podobu již v řádech staletí, a přitom se okolí do sebe zahleděného systému školství výrazně mění a bude se v následujících letech měnit ještě dynamičtěji. Vysoká naplněnost tříd už sama o sobě brání přistupovat ke studentům individuálně a vede k tomu, že se „učí na průměr“. Snaha „dokopat“ většinu studentů k ukončení ročníku a k maturitě ústí bohužel také do potlačování individuality u schopnějších a talentovanějších žáků. Mnozí studenti jsou přitom „podprůměr“ v některých předmětech a naopak velmi talentovaní na jiné. Většinu doby, kdy se učí, však věnují úsilí, aby zvládli předměty, které jim nejdou, a proto nemají čas rozvíjet se v oblastech, na které mají talent a které je budou později živit," píše ředitel Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblík v časopise Řízení školy.

Radko Sáblík (ssps.cz)

Dalším problémem je, že se studenti berou jen jako objekt vzdělávání a jsou dopředu vylučováni z možnosti stát se součástí vzdělávacího procesu. Pokud se někdo snaží s tím něco udělat, jeví se značné části pedagogické i rodičovské veřejnosti podezřele. Mohu ale na desítkách příkladů doložit, že přístup a motivace studentů ke vzdělávání se významně mění ve chvíli, kdy je jim dána zodpovědnost, kdy jsou pověřeni konkrétními úkoly. Ve chvílích, kdy je pověřím zastupováním školy, jednáním se sociálními partnery, když dostávají zodpovědnost za konkrétní projekt apod., se mohou „přetrhnout“, aby mou důvěru nezklamali. Vystupují naprosto jinak, než jak jsme u nich byli doposud zvyklí. Najednou působí překvapivě „dospěle“.

U nás ve škole se již delší čas vedou legitimní debaty o tom, zda různé aktivity školy vlastně nebrání studentům v jejich vzdělávání. Na stejné téma se diskutuje i celostátně a nejspíš i mezinárodně. Střetávají se zde dva názory, které jdou zjednodušeně a ne zcela přesně formulovat do dvou tezí: První teze zní, že student má sedět v hodinách a poslouchat výklad, aby ho mohl následně při písemkách a zkoušeních interpretovat. Jakékoli vytrhávání studentů z výuky je pro ně škodlivé. Druhá teze potom tvrdí, že pro studenty je třeba připravovat co nejvíc akcí, při nichž se setkávají s praxí, nejlépe v kolektivu totiž vytvářejí různé projekty, poznávají zahraničí, mají kontakt se svými vrstevníky z jiných škol, včetně kontaktů mezinárodních, a přijímají zodpovědnost za konkrétní úkoly. Takto nabyté zkušenosti jsou k nezaplacení pro jejich další profesní uplatnění.

Jsem přesvědčen, že je velkou chybou přistupovat ke studentům jako k jednolité šedé mase. Schopnosti a talent jsou naprosto rozdílné u každého z nich, odlišný je i jejich přístup a zájem o vlastní vzdělávání. U mnohých studentů je tento zájem probuzen právě ve chvíli, kdy se nadstandardní aktivity dotýkají jejich silných stránek, kdy se mohou sami projevit, kdy dostanou zodpovědnost za konkrétní úkoly. Současně by měl každý student zvážit, nakolik je schopný zvládnout učivo, které zamešká při účasti na těchto aktivitách, či zda je v jeho silách zvládnout při větší absenci komisionální přezkoušení. Pokud ano, je pro něj přínosem zapojovat se ve větší míře do mimoškolních akcí, pracovat na částečný úvazek ve firmách či pro školu apod.


Celý text naleznete v aktuálním vydání časopisu Řízení školy (Řízení školy 3/2017)