Liberecký náměstek pro sociální oblast Ivan Langr se vzbouřil proti metodice na odhady počtu Romů v jednotlivých krajích, kterou mu poslal Úřád vlády ČR, a jako již poněkolikáté vyvolal bouřlivou diskuzi o tom, zda vůbec odhadovat počet Romů a jakou vhodnou metodu k tomu používat. Server Romea.cz přinesl názor novináře Patrika Bangy. Se souhlasem serveru publikujeme celý text.
 |
| Patrik Banga (repro ČT) |
Že je údaj notně zkreslený, to je myslím jasné téměř každému. A romské části obyvatelstva je taky celkem jasné, proč to tak je. Ono prohlásit se veřejně Romem není až taková legrace, jak by se mohlo zdát. Být Romem, pro majoritu Cikánem (negrem, cikorkou, černou hubou, hnědočechem, kofolou), a být jím veřejně rovná se zadělat si na problém. A někdy na stovky problémů. Protože třeba nenávistných příspěvků, co jsme s bráchou dostali po jeho odchodu z Českého slavíka, byly stovky. A na to prostě každý nemá koule. A upřímně řečeno, nedivím se.
A stále říkám, že bych uváděl i etnicitu třeba u pachatelů trestné činnosti, aby se konečně vyvrátil ten mýtus, že drtivou většinu kriminálních činů mají na svědomí právě Romové.
A jsme u toho. Jsme Romové, hrajeme si na gádže, protože veřejnost chce, abychom byli gádžové. Ti slušní, asimilovaní (a běda, jak budeme na veřejnosti mluvit romsky!). Takže nás tady není čtyři sta tisíc, což je můj soukromý odhad, ale tisícovek třináct. Že máme mít zástupce ve veřejných funkcích, protože jsme největší etnická menšina v Česku? A proč? Je nás tady třináct tisíc. Ukrajinců je víc, Vietnamců je víc…
Že máme mít právo na nesegregované školství? A koho vlastně segregují? Kolik z těch třinácti tisíc lidí jsou děti na školách? A mohl bych tady pokračovat do nekonečna.
Jen ať se ví, kolik Romů tady vlastně je. A ať se ví, že jsme velikou a nedílnou součástí republiky. A že jsme tady doma, ať se to někomu líbí, nebo ne. Ve finále by se totiž ukázalo, jak si tak nějak všichni stojíme. A až se konečně řekne, kolik nás tady vlastně je, třeba dosáhneme i na ty veřejné funkce a konečně nás bude někdo smysluplně zastupovat.
Řekl jsem, proč se sběrem etnických dat souhlasím. A nastává problém číslo dvě: Jak určit, že je někdo Rom. Přiznávám se, že to nevím. Metodika je obtížná. Nemůže fungovat tak, že majorita bude určovat, kdo je členem minority. V Česku není půda vhodná k tomu, aby se Romové mohli beze strachu přihlásit ke své identitě. Je podle mě spíš potřeba působit na Romy tak, aby se chtěli ke svému původu hlásit sami. Tím by se získala skutečná, reálná data. Začal bych kampaní za to, aby se Roma přestávali schovávat a hrát si nuceně na gádže a až potom bych je v rámci sčítání lidu přesvědčoval k tomu, aby se ke svému původu přihlásili. Protože dokud bude romství provázet stigma (ostatně, to je stejné stigma jako za těch nacistů), tak skutečná data nezíská nikdy nikdo.
Texty byl napsán pro server Romea.cz
3 komentářů:
"Jak určit, že je někdo Rom. Přiznávám se, že to nevím."
To neví nikdo. Většina Romů v mém okolí se integrovala již dávno. Upřímně řečeno, asimilovali se. Děti chodí do školy čisté, mají svačiny, chodí na obědy, chovají se slušně a mají slušný prospěch. Rodiče vesměs pracují a se školou spolupracují. Jsou součástí majority. Okolí je prostě "bere". Na opačném konci města je to ale úplně jiné. Romové z té naši části města se za ně hodně stydí a v podstatě s nimi nekomunikují. A ohledně sčítání? Náš pan zástupce zahrnul do romské komunity při minulém sčítání i dvě děti ze Sýrie. Nelze přece lidi členit podle barvy pleti a nějakých pochybných nacistických germanizačních antropologických znaků.
Jen ať se ví, kolik Romů tady vlastně je. A ať se ví, že jsme velikou a nedílnou součástí republiky. A že jsme tady doma, ať se to někomu líbí, nebo ne. Ve finále by se totiž ukázalo, jak si tak nějak všichni stojíme.
Naprosto souhlasím.
Jak určit, že je někdo Rom. Přiznávám se, že to nevím.
Jak určit, že je někdo Bulhar, Čech, Slovák, Moravan?
Většinou je to tak, že se někdo sám k dané národnosti hlásí.
Metodika je obtížná. Nemůže fungovat tak, že majorita bude určovat, kdo je členem minority.
Naprosto souhlasím. Přesně to bylo podstatou mé kritiky "Sčítání podle ombudsmanských pravidel".
V Česku není půda vhodná k tomu, aby se Romové mohli beze strachu přihlásit ke své identitě.
Možná mám zkreslený úhel pohledu tím, že jsem členem majority, ale "strachu"?
Totiž, jasně že může mít Rom strach ze skupiny vřískajících "holých lebek". To mám i já. Ale nemám pocit, že by při běžném kontaktu s majoritou musel mít běžný Rom pocit strachu či obav. Popravdě, platí to spíš opačně.
Je podle mě spíš potřeba působit na Romy tak, aby se chtěli ke svému původu hlásit sami. Tím by se získala skutečná, reálná data.
Jednoznačně.
Začal bych kampaní za to, aby se Roma přestávali schovávat a hrát si nuceně na gádže a až potom bych je v rámci sčítání lidu přesvědčoval k tomu, aby se ke svému původu přihlásili.
Snad.
Snad by stačilo, kdyby z toho plynula nějaká výhoda. Třeba jako pozitivní diskriminace v USA. To se občas k indiánskému etniku také hlásily i osoby s jednoznačně evropskými kořeny.
Ale otázku lze postavit i opačně.
Zeptám se tedy, jak může Čech, který není Romem, neboť se ke svému etniku nehlásí obviňovat své okolí z diskriminace?
Okomentovat