Ondřej Šteffl upravil a rozšířil svůj komentář pro Českou školu: De gustibus non disputandum est

„V Londýně už řadu let funguje škola Michaela, prý nejpřísnější v celé Británii. Žák tam zůstane po škole například za to, že přijde o minutu později, neudělá domácí úkol, za nedbalou práci, za to, že nemá pero nebo pravítko, nevhodně reaguje na učitelovy pokyny nesouhlasným mlaskáním či obracením očí v sloup, a dokonce za neustálé otáčení se přes zákaz učitele,“ píše Ondřej Šteffl v komentáři pro deník Právo, který rozšířil a upravil pro Českou školu. Přinášíme jeho úplnou novou verzi.

Ondřej Šteffl (facebook.com)

Žákovské toalety nemají zrcadla a make-up je zakázaný. K pravidlům školy patří tiché chodby. Děti se přemisťují mezi učebnami bez mluvení, v jedné řadě, rychle. Atd. Někteří odborníci na vzdělávání však nejsou příliš nadšení, a téměř každý večer se tak na sociálních sítích odehrávají potyčky mezi příznivci a odpůrci školy. Ředitelka školy říká, že největší výzvou není udržet žákovskou disciplínu, ale vyrovnat se s kritikou zvenčí.

Šok

Je to pro mě šokující zjištění. Tedy nikoli to, že taková škola existuje a funguje. To naopak pokládám za správné a žádoucí. Šokující je pro mě zjištění, že lidé označování za odborníky na vzdělávání mají s touto školou problém.

Tato škola očividně má svoji vizi, hodnoty, nastavené procesy, kritéria hodnocení a s ohledem na své cíle zřejmě i skvělé výsledky. Nijak mě proto neudivuje, když ředitelka školy říká: „Děti to tady milují, protože vědí, že v porovnání s jejich základní školou nebo školou, ve které byly předtím, se tady hodně naučí, je tu klid a nejsou šikanovány.“ Můj šálek čaje ovšem taková škola není, neposlal bych do ní svoje děti. ScioŠkoly, které budujeme, jsou v mnohém jiné, založené na jiných principech, vycházejí z jiných hodnot, sledují jiné cíle. Přesto pokládám za hloupé a nebezpečné takovou školu kritizovat jen proto, že moje gusto to není.

Pseudoodborníci

Nemůže být odborníkem na vzdělávání nikdo, kdo nepochopil, že volba cílů vzdělávání a od nich se odvíjejících metod, organizace, kritérií hodnocení atd. závisí především na hodnotovém rámci jednoho každého člověka, rodiče, jedné každé školy. A hodnotové rámce nejsou vědeckým poznatkem, nemohou být správné, nebo nesprávné, nelze je vyargumentovat. U nás říkáme proti gustu žádný dišputát. Podobně asi nebudeme za odborníka na náboženství pokládat někoho, kdo nám bude vykládat, že protestanti jsou špatní a katolíci dobří či naopak. Ano, o takové věci se válčilo. Jedni vnucovali svůj názor druhým. Silou. Jednou se válčilo třicet let. Dnes jsme ale dospěli k toleranci a máme ekumenické bohoslužby, respektujeme jiný názor, učíme se od sebe.

Také hudební kritik, který bude tvrdit, že klasická hudba je dobrá, zatímco rokenrol, punk či dechovka od základů špatné, asi není člověkem na svém místě. V každém hudebním stylu se nakonec ukáže, že některá hudba je kvalitní a dobrá a jiná nekvalitní a špatná.

Ano, většina lidí si vybere to své a to poslouchá. To jsou fanoušci. A pak se mezi nimi i najde pár takových, kteří fanouškům jiných stylů nadávají. To jsou fanatici. Rozhodně ne hudební odborníci.

A chce-li se někdo odborně vyjadřovat k tomu, zda je škola dobrá a kvalitní, neměl by se nenechat spoutat či dokonce zaslepit svojí preferencí podoby školy, do které třeba sám chodil nebo by od ní chtěl poslat svoje děti.

Pluralitní společnost, pluralitní školství

Přesně to vystihl děkan pedagogické fakulty v Brně Jiří Němec: „Kvalitní škola je ta, která umí dobře popsat své vize, hodnoty, procesy apod., které jsou ve vzdělávání klíčové, a v praxi se snaží je naplnit. Jsem rád, že žijeme v pluralitní společnosti a nemáme jen ‚jednu kvalitu‘.“

Pluralitní ovšem neznamená je možné všechno. Ani v politice, ani ve školství. Politické strany prosazující extrémistické názory nejsou povoleny. Ve vzdělávání máme rámcové vzdělávací programy, do kterých se musí každá škola vejít, a kurikulární dokumenty mají i v Anglii. Jistě také není možné porušovat další zákony, asi by třeba nabylo možné, aby ve škole Michaela používali fyzické tresty.

Fanatici, kteří věří, že jen to jejich pojetí vzdělávání je to správné, a chtějí ho pro všechny, škodí. Jsou ovšem na obou stranách pomyslné škály. Konzervativní filozof Roger Scruton prý říká, že škola Michaela by měla být vzorem, „který by měly všechny naše školy následovat“. Představa, že pro školy, celé školství existuje jedno správné řešení a to je třeba prosadit, je stále velice rozšířená. A zdá se, že nejen u nás, kde má za sebou čtyřicet let jednotné školy, ale zřejmě i v tak vyspělé demokracii, jako je Británie. Představou jediného správného řešení pro všechny školy ovšem trpí nejen mnoho poslanců, úředníků na všech úrovních, ředitelů škol, učitelů, ale i rodičů, a žáků, a dokonce i elitních akademiků.

Ti všichni pak na školách, které neodpovídají jejich omezené představě, hledají především chyby. A vždycky je najdou. Často tak, že vytvoří karikaturu takové školy, a tu pak snadno zkritizují. Nahrává jim to, že u každého pojetí školy se najdou přehnané či nepovedené příklady. Děti je jistě možné vychovávat autoritativně i liberálně, obojí je možné dělat dobře i špatně a obojí má své přínosy i svá rizika. Když na ulici vidíme rodiče, který řve na své děti, nebo naopak dítě, které řve na své rodiče, není ani jedno ani druhé žádný argument proti liberální či proti autoritativní výchově. Je to jen ukázka špatné výchovy. Chceme-li se něco naučit, musíme ale hledat ty dobré příklady. Z toho, co jsem si přečetl, se zdá, že Michaela je dobrá škola.

Respektovat a učit se navzájem

Střetu konzervativních a liberálních názorů se věnuje skvělá kniha amerického psychologa Jonathana Haidta Morálka lidské mysli. (Věděli jste, že vaše přesvědčení - gusto je z velké části vrozené?). Jeho úvahy vesměs o politice lze snadno přenést do školství a vzdělávání. Píše například: „Buďte ve střehu před kýmkoli, kdo tvrdí, že existuje jen jedno jediné pravé pojetí školy (původně tam je jiné slovo než škola), které platí pro všechny, vždy a všude. Lidská společenství jsou složitá a spletitá a jejich potřeby a požadavky jsou proměnlivé.“ Podrobně se zabývá tím, jak nás naše přesvědčení spoutává a zaslepuje. Pokud to ale nenahlédneme, těžko se můžeme od těch ostatních, jejichž přesvědčení je jiné, něco naučit, inspirovat se.

Škola Michaela rozhodně není moje gusto, ale budu se snažit, aby se tam někdo ze ScioŠkol jel podívat. Když budu parafrázovat Voltaira: Nelíbí se mi takové pojetí školy, ale budu bojovat za to, aby takové školy mohly fungovat a aby do nich rodiče mohli posílat své děti. A budu hledat, co nás v takových školách můžeme naučit.


Vyšlo v Právu, upraveno a rozšířeno pro Českou Školu