„Nejpřísnější škola v Británii“ sází na disciplinu a tradiční způsob vyučování. Věříme, že učitel toho ví víc než děti, říká ředitelka.

Výjimečnou pověst vydobyl Komunitní škole Michaela v Brentu, v severním Londýně, důraz na disciplínu a ředitelka Katharina Birbalsingh, kterou deník Sunday Times označil jako „nejpřísnější učitelku Británie“. Podle ředitelky je druhou velkou odlišností její školy tradiční styl vyučování. „Máme učitele, který stojí vpředu a poskytuje vědění. Věříme, že učitel toho ví víc než děti. Většina učitelů v Británii tomu nevěří. Myslí si, že děti i učitelé znají převážně stejné věci, a proto má učitel děti pouze vést, a ne je učit.“ Překlad textu z deníku The Guardian přináší nové číslo Zpravodaje NÚV.

Katharina Birbalsingh (repro BBC)

Někteří odborníci na vzdělávání však nejsou příliš nadšení, a téměř každý večer se tak na sociálních sítích odehrávají potyčky mezi příznivci a odpůrci školy. Podle ředitelky Birbalsingh, jedné z mála žen z černošské či etnické menšiny vedoucích střední školy v Anglii, se občas diskuse zvrtne. E-maily jsou prý nejhorší: „Přejí nám rakovinu a podobně, protože se jim nelíbí, co děláme.“ Ředitelka říká: „Lidé se mě ptají, co je pro mě na vedení školy největší výzva. Jsou to právě pomlouvači zvenčí. Ve škole jsou výzvy na denním pořádku. Ale pomlouvači zvenčí zabírají hodně času, emocionálně vyčerpávají. A jsou fanatičtí.“

Ve škole se skupina žáků připravuje na konec přestávky a přesun na další hodinu. Tiše se seřadí za dozoru svého učitele, který požádá jednoho z nich, aby sebral kuličku hroznového vína ze země. „Vidíte?“ popisuje ředitelka Birbalsingh skupině učitelů na návštěvě. „Tohle by se na jiných školách nikdy nestalo. Nikdy byste neviděli učitele požádat žáka, aby hrozen sebral, protože by se zbláznili.“ Říká, že jednou z věcí, které odlišují Michaelu, státní střední školu, kterou založila před třemi roky, je neochota nechat i jediného žáka sejít z cesty. „Je to o změně návyků a neustálém připomínání žákům, aby byli uctiví,“ říká Birbalsingh, „docílili jsme toho, že nesebrat ten hrozen je nepřijatelné.“

Jeden ze zaměstnanců, Joe Kirby, podrobně popsal politiku školy Michaela, zvanou „žádné výmluvy“. Žák zůstane po škole za to, že přijde do školy o minutu pozdě, neudělá domácí úkol, za nedbalou práci, za to, že nemá pero nebo pravítko, nevhodně reaguje na učitelovy pokyny nesouhlasným mlaskáním či obracením očí v sloup, a dokonce za „neustálé otáčení se“ přes zákaz učitele. Zůstat po škole kvůli peru zní drsně, dokud se nedozvíte, že Michaela na začátku roku poskytuje pera všem žákům, že je tam školní obchod, který je každé ráno prodává za sníženou cenu, a že rodiče neustále dostávají upomínky ohledně vybavení, které si jejich děti musejí nosit každý den.

„Děti to tady milují, protože vědí, že v porovnání s jejich základní školou nebo školou, ve které byly předtím, se tady hodně naučí, je tu klid a nejsou šikanovány,“ vysvětluje ředitelka. „Tady mohou jít na toaletu, aniž by se bály, že budou šikanovány. Na jiných školách najdete děti, které jsou vycvičené nechodit na toaletu celý den, protože mají strach ze šikany, která se tam odehrává. Takže prostě nechodí na záchod. Tohle se u nás neděje.“

A škola se podle ředitelky odlišuje ještě třetí věcí: „Učíme vlídnosti a vděčnosti, protože si myslíme, že děti by měly být k sobě navzájem i ke svým učitelům milé a vděčné za všechno, co pro ně děláme.“ Být učitelem a rodičem, vysvětluje Birbalsingh, je to „nejradostnější, nejvíc vzrušující a nejdůležitější zaměstnání v zemi“. Místo toho, říká, byli učitelé v Británii dohnáni k vyhoření. „Učitelé a rodiče potřebují podporu a uznání“, dodává. „Toho se jim v této zemi nedostává. Učitelé jsou v tisku ustavičně pomlouváni, neustále čelí útokům. Existují skutečně případy, kdy jsou učitelé napadeni na ulici a útočníkům se nic moc nestane … Kdybych ty děti měla na této škole, na nikoho by neútočily. Byly by jinými lidmi, až vyrostou, a to z toho důvodu, že by se tady naučily vlídnosti a vděčnosti.“ Birbalsingh říká: „Uvidíte, že v jiných školách nejsou děti vůbec milé, jsou hrozné. A jsou hrozné proto, že je nikdo nenaučil vlídnosti.“


Celý text naleznete zde