„Když jede auto průměrnou rychlostí 80 kilometrů v hodině a z Prahy do Brna je to 200 kilometrů, jak dlouho mu potrvá cesta? Anebo z jiného soudku - když má pravoúhlý trojúhelník dvě kratší strany o délce tři a čtyři centimetry, jak dlouhá je ta nejdelší? Pokud si ťukáte na čelo a myslíte si, že tyhle příklady přece každý spočítá z hlavy, pak možná něco víte o základech matematiky, ale nemáte nejmenší tušení o stavu současného školství. Za deset nebo ještě spíš pět let bude většina dvacátníků nad výše uvedenými příklady bezmocně kroutit hlavou. Naznačila to generálka státních maturit. Že lehčí zkoušku z matematiky neudělala bezmála polovina studentů, je šokující,“ psal v listopadu 2010 Miloš Čermák. Jeho text je zajímavým dokladem toho, nakolik se o povinné maturitě z matematiky diskutuje po léta stále podobně, aniž by se diskutující strany blížily společnému pohledu na věc. Přinášíme také „dobovou“ polemiku Ondřeje Šteffla s Čermákovým textem.
Čermák pokračuje:
 |
| Miloš Čermák (Foto: Petr Kadlec) |
Ty příklady jsou opravdu jednoduché. K jejich vyřešení není třeba žádná zvláštní motivace a už vůbec ne vědomosti, které se učí v posledním ročníku střední školy. Že takové procento dětí nezvládlo právě tu lehčí zkoušku (tedy ti, kteří si už od začátku moc nevěřili anebo se nechtěli zas tolik zapotit nějakým počítáním), je vlastně symptomatické. Čím dál více mladým lidem se prostě nechce přemýšlet. Nejsou hloupější než ti, kteří maturovali před deseti, dvaceti nebo i třiceti lety. Jsou jen líní - a využívají úzu, že matematika je jakýsi luxus pro pár vyvolených. Není to tak.
Gaussova křivka zobrazující rozdělení intelektuálních schopností v populaci zůstává přibližně stejná. Nepochybně je určité procento studentů, kteří jsou mimořádně nadaní. Vidí řešení úloh na první pohled a se svým intelektem mohou úskalím středoškolské a někdy i vysokoškolské matematiky proplouvat bez práce a „zadarmo“. A zrovna tak je určité procento těch, kterým nepomůže ani to, kdyby nad matematikou seděli od rána do večera. Ale když „ořízneme“ tyto dva extrémy, zůstává stále drtivá většina středoškoláků. Někteří jsou o něco chytřejší, jiní méně, ale všechny spojuje to, že k dobrým výsledkům v matematice pro ně vede tvrdá práce. Matematika není nic, co lidé buď „mají“, anebo „nemají“. Že to „nemají“, je pouze výmluva lenochů, kterým se nechce odvést tu zmíněnou práci.
Vtom je krása i krutost matematiky. Učí logickému a racionálnímu myšlení, ale také vyžaduje pracovitost, houževnatost a dril. Ve středoškolských letech pomáhá nastavit to, čemu se dá říkat duševní kondice. Že „nebudu matematiku nikdy potřebovat“, je výmluva stejně hloupá, jako kdyby jakýkoliv sportovec tvrdil, že nemusí cvičit a posilovat. Ano, málokdo z nás dokáže vyjmenovat situace, ve kterých v běžném životě potřebuje řešení diferenciálních rovnic či použití geometrických vzorců (byť zároveň platí, že i takové se občas naskytnou). Ale každému z nás se hodí, když mu to bude dobře myslet. „Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí“ je jedno z těch hloupějších přísloví. V apatyce možná ne, ale namáháním mozku určitě ano.
Ono nejde ani tak o státní maturity, vždyť ta zkouška je jen umělou konstrukcí. Záleží jen na společnosti, jak nastaví její obtížnost. Můžeme „ucuknout“ a udělat tu zkoušku ještě lehčí, jak naznačují někteří politici. Postupem času se může maturita (kdysi pateticky nazývaná „zkouškou dospělosti“) stát něčím, co každý obdrží víceméně automaticky v osmnácti nebo devatenácti letech. Ale mějme na paměti, že tím, jak nastavíme kritéria a obtížnost, určíme maturitě také její prestiž a vypovídající hodnotu. Státní maturity jsou zaváděny proto, že ty dnešní mnoho o kvalitě absolventů nevypovídají. Jestli kritéria státních zvolíme nízko, nebudou vypovídat vůbec o ničem.
Jestliže se rozhodneme, že „opatříme“ středoškolským vzděláním celou populaci, nic proti tomu. Ale pak zároveň potřebujeme školský systém, který umožní kvalitní a dobré vzdělání těm, kteří o něj stojí a kteří ho budou potřebovat. To v tom dnešním bohužel neplatí. Jak se snižují kritéria, strhává to do sféry podprůměru i ostatní. To není pocit, ale celkem snadno prokazatelný proces, který má navíc v posledních letech nebývalou dynamiku.
Viděl jsem výsledky srovnávacího testu z matematiky, který dělají studenti prvního ročníku akademického gymnázia v pražské Štěpánské. Příklady jsou každý rok stejné a shrnují látku základní školy. A zatímco ještě v roce 2007 ho úspěšně napsalo 80 procent nových středoškoláků, letos to bylo pouhých padesát. Znamená to, že polovina studentů se na základní škole nenaučila ani to nejzákladnější minimum. Přitom drtivá většina těch samých studentů měla na přihlášce na střední školu napsanou jako poslední známku z matematiky jedničku (šedesát procent) nebo dvojku (necelých čtyřicet procent).
AG Štěpánská patří mezi výběrové školy s dobrou pověstí, na které se stále hlásí mnohonásobně víc zájemců, než je volných míst. Dá se tedy čekat, že do prvního ročníku nastupují studenti spíše s nadprůměrnými znalostmi. Jak podobné testy dopadají na jiných středních školách?
Nebezpečně se blížíme do stadia, kdy se české školství stane nejen pastí na energii učitelů a peníze rodičů, případně daňových poplatníků, ale kdy bude také pastí intelektu, ambicí a zdravého rozumu většiny studentů. Skandální výsledky generálky na maturitu jsou tím, čemu se anglicky říká „wake-up call“. Máme poslední možnost s tím něco udělat. Podle mě to obnáší zavést minimálně na části škol mnohem přísnější standardy než dnes. A jejich součástí prostě musí být povinná maturitní anebo jiná srovnávací zkouška z matematiky. Anebo se to nějak politicky sflikuje, státní maturity se rozběhnou v nějaké okleštěné podobě a nezmění se nic. Ale pak se smiřme s tím, že nám - brutálně řečeno - už teď dorůstá generace pitomců.
Text vyšel v Lidových novinách 11. listopadu 2010
1 komentářů:
Tohle je realistické shrnutí skutečného stavu tenkrát. Dnes je to mnohem horší. Generace pitomců už vyrostla a vyrůstá další.
Okomentovat