Laďka Ortová pro Českou školu: Všude skvěle, doma nejhůř? Sami jsme si rozbili fungující systém vzdělávání učňů

Autor Petr Horký v článku „Tovaryš 4.0“ v aktuálním vydání týdeníku Respekt popisuje „prastarý německý systém“ vzdělávání učňů. Mladý člověk se po ukončení střední školy v cca 16 letech (u nás tomu odpovídá ukončení 2. stupně školy základní) rozhodne, který učňovský obor půjde studovat. Domluví se s továrnou, do které potom dochází 4 dny v týdnu, učí se specifické práci a pobírá za ni mzdu v odpovídající výši. Zbývající jeden den získává teoretické základy vybraného oboru ve škole. Po 3 letech se rozhoduje, zda ve firmě zůstane jako zaměstnanec na plný úvazek. Firmy si pochopitelně přejí, aby u nich vyučení absolventi zůstávali, neboť jsou plnohodnotně vzdělaní a mohou rovnou odvádět kvalifikovanou práci.

Autor článku píše: „Popisovaný model, kdy se mladý učeň zdokonaluje v určité činnosti a většinu času tráví ve firmě, kde pak zpravidla po škole nastoupí na plný úvazek, je zjevně základním stavebním kamenem německé ekonomiky. (...) V Německu, ale také v Rakousku nebo Švýcarsku, se podstata systému – tedy že učni nastupují do firem v poměrně raném věku – udržela do současnosti. „Azubis“, jak se dnes učňům říká, tvoří základ proslulých německých malých a středních firem. Zatímco v Německu a Rakousku tvoří v každé firmě zhruba pět procent ze všech zaměstnanců učni, v Česku či Polsku je to méně než jedno procento.“

Laďka Ortová (archiv autorky)

Když jsem v polovině osmdesátých let končila základní školu, většina mých spolužáků a kamarádů z našeho kraje nastupovala do učení podle takřka totožného modelu: měli s firmou sepsanou smlouvu, v níž se zavazovali odpracovat po vyučení určitý počet let; firma (tehdy pochopitelně státní podnik) potom financovala náklady na vyučení (teoretická příprava, odborná praxe, ubytování, stravování, závěrečné zkoušky, popř. exkurze do spřízněných podniků). Absolventi získali po závěrečných zkouškách výuční list v daném oboru a vysvědčení s potvrzením „středního odborného vzdělání“. Krátce po Listopadu se začalo učňovské školství ostrakizovat v médiích i „odborných“ debatách. Díky rušení stovek podniků se velká část vyučených ocitla na úřadech práce, což nahrálo do karet progresivistům – hle, nejvíce nezaměstnaných je mezi lidmi bez vzdělání a lidmi vyučenými, ergo výuční list je nedostatečný a je nezbytné mít minimálně maturitu, aby člověk mohl pomýšlet na jinou než otrockou práci v montovnách. Nic se nedbalo na lidi z praxe, kteří průběžně hlásili, že je zapotřebí více vyučených. Na odborníky, kteří chtějí provázat potřeby praxe se vzdělávacím systémem, se dští síra a poštěkává, že jsou drzí a osobují si právo určovat, kdo a co může jít studovat. Netřeba říct: ano, je tady problém, tohle je jeden ze způsobů řešení, má tyhle a tyhle negativa, ale tohle by se asi dalo úspěšně použít, pojďme společně najít nejlepší možný model. Netřeba říct: ano, učňovské školství je zastaralé a nevyhovující, pojďme debatovat o jeho vylepšení, nikoli o zrušení. Ne ne, raději boj: zadupat, dehonestovat, otrávit.

Znám mladé muže, kteří si udělali moderně maturitu, načež zjistili, že jim je k ničemu a rychle ještě absolvovali učňovský obor, aby něco uměli. Samozřejmě, že maturita není pro život bezcenná, naučili se spoustu věcí, které se jim budou hodit. Jenže je neuživí. Chtějí-li tady v pohraničí obstát v samostatném životě a mít slušný příjem, ať už jako zaměstnanci či podnikatelé, potřebují něco reálného umět. Možná bychom mohli říct, že potřebují tvrdé dovednosti, ale ty dnes nefrčí. Pozornost je stále zaměřena především na měkké dovednosti, které si tady v Sudetech můžou chlapi leda tak vystavit na nástěnku. Chybí tady (ostatně stejně jako třeba v Praze) šikovní instalatéři, malíři, pokrývači, zahradníci, klempíři, zedníci, dlaždiči, automechanika aby člověk pohledal, kontakt na švadlenu si předávají matka s dcerou jako rodinné stříbro. A to nemluvím o specializovaných profesích v továrnách. Je pravda, že tady taky chybějí zubaři a učitelé, na dermatologii se čeká 2 měsíce, o logopeda člověk nezavadí ani omylem. Tak nevím s těmi měkkými dovednostmi, v tomhle expertům nějak nerozumím.

A propos – ve vedlejším městečku berou na osmileté gymnázium prakticky každého, kdo udrží tužku, běžně děti s několika trojkami. Jakou hodnou má maturita získaná na této škole oproti gruntu získanému v učebním oboru? Díky prostupnosti našeho vzdělávacího systému mohou vyučení studovat paralelně či následně jakoukoliv střední školu, mohou si kdykoliv bez problémů dodělat i vysokou školu, budou-li to pro svůj rozvoj potřebovat.

Před lety se snažila ODS kampaní přesvědčit mladé lidi a jejich rodiče, aby uvažovali raději o kvalitním a perspektivním učebním oboru než o všeobecném vzdělání s maturitou. A byl oheň na střeše. Investigativní novináři oslovovali systematicky všechny známé členy ODS s dotazem, jakou školu studuje jejich dítě, popř. jakou by chtěli, aby jednou studovalo. A když se ukázalo, že děti buď studují střední či vysokou školu, popř. rodiče chtějí, aby tomu tak v budoucnu bylo, byli tito dospělí nařčeni z pokrytectví, falše, elitářství nebo hůř z posluhování cizím státům, které chtějí z České republiky mít montovnu plnou levné nekvalifikované pracovní síly. Dnes se hluboké debaty o učňovském školství vedou jen ojediněle a začít s nimi chce dost odvahy. Trend je totiž stále opačný: hlavně studujte, co můžete, maturita je lepší než vyučení a vysoká škola je nejlepší ze všech. Každému, co jeho jest. Někdo potřebuje ke svému životu vysokou školu, jiný zase potřebuje učiliště.

Takže jsme si sami ochotně rozbili fungující systém vzdělávání učňů a teď pokukujeme po Německu a zjišťujeme, jak je pro firmy báječné mít své zaměstnance loajální a plně kvalifikované.

Slavnostně jsme zřídili víceletá gymnázia a teď se „inspirujeme“ v Norsku, Finsku či jiných bohulibých zemích na téma inkluzivní vzdělávání a zjišťujeme, jak je báječné vzdělávat na základní škole všechny děti pohromadě, ty velmi nadané, průměrné i ty nenadané, dle výzkumů i zkušeností z praxe to přeci pomáhá všem.

Ještě chvíli počkáme, až po zrušení vzdělávacích programů pro praktické základní školy, dojde nezbytně i k rušení škol praktických a pak se budeme jezdit inspirovat zase do jiných trendy zemí, jak báječně učí děti se speciálními vzdělávacími potřebami: Ve vymazlených školách, kde se malé skupince dětí věnuje vysokoškolsky vzdělaný učitel, k ruce je jim promyšlená a propracovaná metodika a mají, považte, nepřeberné množství pomůcek či možnost upravit hodinovou dotaci podle potřeb dětí třeba se zaměřením na praktické dovednosti.

No a v mezičase budou naši představitelé každý rok devótně dokladovat v Bruselu, že nikoho, ale vůbec nikoho, nediskriminujeme. Škoda, že stejné úsilí nevěnují stanovení všeobecně přijímaných vizí našeho školství a jasně zformulovanému cíli.