Josef Petráň: Jednotlivec neheroických časů měl na vybranou apatii, rezignaci nebo pro zachování vlastní integrity pasivní rezistenci

Rozhovor s historikem Josefem Petráněm o míře odolnosti humanitních vědců vůči ideologické indoktrinaci, o kličkách před cenzurou či o generačním náhledu na minulost přinášejí Lidové noviny. Rozhovor se zabývá Petráňovou knihou Filozofové dělají revoluci s podtitulem Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989). Petráň v rozhovoru mluví i o "vizi vzdělanosti".

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:

V knize Filozofové dělají revoluci se ptáte, jak je možné, že se komunistický experiment tak snadno ujal, a proč se lidé tak snadno smířili s totalitou i s „normalizací“. Zjistil jste o studentech a učitelích pražské filozofické fakulty něco pro vás překvapivého?

V sociálně a kulturně strukturované společnosti jednotlivec emotivně přijímá za pravdu to, čemu sám chce věřit. V časech téměř permanentní společenské nespokojenosti toho může demagog snadno využít. Sledoval jsem projevy stalinského kultu osobnosti. S historickým odstupem se jeví být tehdejší příběhy až groteskní. Ti, kdo nad tím kroutí hlavou, ovšem často sami manipulaci podléhají, aniž si to uvědomují. Což se odhalí opět až s historickým odstupem.

Jak jste se s omezeními vyrovnával?

V suterénu „šedé zóny“ pod příkrovem cenzury a s mankem zahraničních kontaktů. Trvala odpovědnost k oboru. Jednotlivec neheroických časů měl na vybranou apatii, rezignaci nebo pro zachování vlastní integrity pasivní rezistenci.

Polistopadová masovost vzdělání sice demokraticky rozšiřuje řady těch, kdo ho mohou dosáhnout, ale snižuje jeho kvalitu. Je to ve společenském zájmu?

V masovém evropském vysokém školství lze od 60. let 20. století nalézt dvě roviny. Jednak je to potřeba jazykově vybavených špičkových odborníků, jednak utváření vzdělaných elit společnosti. To vyvolává přirozeně i krátkozrakou pragmatickou snahu zařídit si snadnější život, získat mocenské pozice, případně profitovat z dosaženého univerzitního vzdělání hmotný zisk. Což láká i vede ke snahám získat diplom s co nejmenším vynaložením sil jako legitimaci zajišťující společenská, politická či manažerská privilegia. Při hledání řešení, které by odpovídalo rodícímu se novému paradigmatu civilizace, by se neměla pomíjet tradiční idea univerzity. Obsahuje dávnou vizi či utopii vzdělanosti jako kultivování jednotlivce uvnitř občanské společnosti. Nikoliv jen produkci či reprodukci speciálních profesních dovedností. Chce rozvíjet kulturní složky vzdělanosti nezbytné k zachování lidskosti. Přinejmenším k tomu, aby byl člověk schopen odolávat manipulacím.


Celý rozhovor naleznete v dnešním vydání Lidových novin