Jaroslava Indrová: Půl roku inkluze za námi - jak dál?

Naše školství má za sebou první půlrok inkluze - tedy začleňování "odlišných" dětí mezi ostatní. Inkludujeme, až se hory zelenají, ale správností celého procesu si nejsem vždy jistá.  Přemýšlím často nad tím, jak inkluzi zvládat, a nejsem jistě sama. Oni "odlišní" mají právo na začlenění či individuální péči - ať jsou to geniální děti či děti ze sociálně slabého prostřední, všichni musejí dostat šanci. Ale...

Jaroslava Indrová (archiv autorky)

Z mnoha názorů mě zaujala psycholožka Helena Vrbková, která došla k podobnému názoru jako já. "My dáváme šanci nadaným a odvádíme je na gymnázia, dáváme šanci handicapovaným a přivádíme je do běžné školy, a já položím možná až populisticky znějící otázku – kdy dáváme šanci, aby to nejkvalitnější dostávalo těch 70, 80 % dětí v té škole?,“ říká Vrbková.

Mám vnuka v páté třídě. Je v jejich škole jen jedna, chodí do ní kolem pětadvaceti dětí a sešlo se to tak nějak "nalevačku" - zřejmě to, co na sídlištích v okolí zbylo. Paní učitelka se podle vyprávění vnuka nadře jak kůň, věnuje se hlavně těm hodně slabým a zklidňuje ty, co "zlobí". Ve třídě je jen pár opravdu schopných dětí, ale na ty jí nezbývá čas. Kvituje s povzdechem to, že zadané úkoly plní bez řečí, rychle a většinou správně, ale aby jim dala víc, na to nemá čas ani prostor. 

Rozumím tomu. Když ve třídě bez asistenta máte na třicet dětí dva s doporučenou individuální péčí - tedy "inkludované" - a k nim přidáte pár, kteří měli diagnostikované ADHD a dyslexie či dysgrafie (rodiče si nepřejí, aby to škola věděla, když ale přijde problém s chováním či známkami, ihned s tím vyrukují), pobíháte mezi oběma "individuály", průběžně uklidňujete  těch několik "potrhlých" bez oficiálních papírů, kteří nevydrží ani chvilku v klidu, a na ty průměrné, hodné, prostě bezproblémové nemáte čas. "Spolkne" vám ho inkluze.  

Individuální přístup si zaslouží přece všichni - ti "normální" i ti "nenormální" - doufám, že čtenář chápe, že tímto označením v uvozovkách nechci nikoho ani selektovat, ani urazit, je to jen pracovní označení - ale učitel ve třídě je většinou jen jeden. Nejhůř na tom jsou hodné holčičky, které sedí a pracují, ale neobtěžují učitelku dotazy, takže občas úlohy nevyřeší. Než by se totiž snažily na sebe upozornit, aby mohly položit otázku, raději riskují selhání v podobě chyb. 

V textu paní psycholožky mě zaujal pojem zdravé jádro třídy. Co si pod tím představit? Šeď, průměr? Na gymnáziu zcela jistě ne! Ve třídě s třiceti žáky je zdravým jádrem podle mě většina – tedy ti, co nijak nevyčnívají, ale v žádném případě to není šedý průměr. Složení takového jádra je mnohem pestřejší, uvážíme-li, že ho tvoří (nebo měla by tvořit) elita běžné třídy ze školy základní. Dosud se školy financovaly podle počtu žáků, a tak v oněch gymnaziálních třídách bývá kolem třiceti dětí už od primy. A jak pak chcete dětem poskytovat individuální péči, rozvíjet talenty a pomáhat těm, pro něž je váš předmět achilovou patou? Věnujete-li většinu individuální péče inkludovaným, pak zdravé jádro – tedy ti, co nevyčnívají - je ponecháno svému osudu - nedělá problémy, jede samospádem. Dokud problémy člena zdravého jádra nenarostou do takových rozměrů, že se dítě z něho vyčlení a stane se problémovým. Možná pojem zdravé jádro třídy nechápu správně, ale jak jinak označit většinu?

Přijde mi, že je to škoda. Kdysi existovaly na mnohých základních školách vyrovnávací třídy - mnozí, kteří je na prvním stupni navštěvovali, se později  většinou bez problému včlenili. Proč nemáme školy pro mimořádné talenty, kde by v jedné třídě bylo deset podobně nadaných, ale zároveň podobně "postižených" dětí? Už moje babička říkávala, že když pánbůh někde přidá, jinde musí ubrat - i ony mimořádně nadané děti bývají zvláštní - třeba v oblasti sociální jsou méně přizpůsobivé, často jedou samy na sebe, neumějí se sžít s kolektivem, nerady spolupracují, nechtějí pracovat ve dvojicích a podobně. V běžné třídě často trčí a ubírají čas i síly, a přesto zde nemohou nikdy dostat, co by si zasloužily.  

A podobné je to s těmi z druhého konce spektra. Dysgrafik nemůže v hodině literatury nikdy zažít úspěch, protože při práci s textem je prostě hendykepován. A není v silách učitele udržet v klidu většinu třídy, která dočetla a musí čekat, až dočte i těch pár dys... Ať situaci řešíte tak, či onak, vždy to bude špatně. Jestli chceme všechny začlenit, vybudujme buď speciální třídy v normální škole, nebo radikálně snižme počet žáků ve třídách a vybavme je asistenty - jako nutnou a důležitou součástí vyučovacího procesu. 

Teorie, že každý žák pracuje svým tempem a dělá pokroky podle svých schopností, je krásná. Ale jak ji aspoň zčásti naplnit při současném počtu žáků? On je někdy problém udržet v takové různorodé třídě vůbec míru hluku na snesitelné hladině. Po prvním půlroce tak musím říct, že ano - plně se věnujeme inkludovaným žákům, ale bohužel je to často na úkor těch ostatních. Nepomůže v tom ani moderní technika, počítače, tablety. Navíc děti se neumějí přetvařovat a bez servítků řeknou, co si myslí. Nejsou zlé, ale jejich poznámky vůči "jinakým" mohou tyto děti nejen urážet, ale hlavně poznamenat. A ne všechno se učitel dozví, protože není ve třídě pořád. Takže od prvotní poznámky, že Franta je "divný" se můžeme dostat až k Franta je "blbý". A přitom František má možná IQ na hranici geniality. V matice bude možná reprezentovat školu na republikové úrovni, ale v češtině nepřečte souvisle dvě věty a nenapíše pět řádků bez deseti chyb. Ani v jednom předmětu mezi průměr nezapadne. 

Nadšení Komenského mě dávno opustilo, ale svou práci miluji, a i když se blížím ke konci své pedagogické kariéry, nepřestává mě bavit. Jen jsem se časem stala trochu skeptičtější. A právě na inkluzi pohlížím s otevřenýma očima i srdcem, se snahou pomáhat, ale neublížit jiným. Nejsem si ale jistá, že to beze zbytku jde...