Při výuce matematiky je vhodné kombinovat různé strategie. Ty časově náročné většinou ustupují přípravě na zkoušky

Když se někdo žáků nebo učitelů zeptá na výukové postupy v hodinách matematiky, nejčastější odpovědí jsou ve většině zemí a ekonomik, které se účastní testování PISA, instruktážní postupy v režii učitelů. U těchto metod se zdá, že fungují lépe pro snadnější matematické úlohy. Žáci nicméně od výuky ve stylu „křída a mluvení“ potřebují také pauzu, a to například v podobě samostatné práce, spolupráce a projektů s malou intervencí učitelů. Tyto strategie však podle studie OECD zůstávají často v pozadí kvůli objemu učiva a přípravě na zkoušky. Na studii upozorňuje Zpravodaj NÚV.

Vzhledem k tomu, že postupy orientované na žáky jsou relativně neznámé – například jen 23 % žáků v zemích OECD uvedlo, že je učitelé pravidelně nechávají pracovat v malých skupinách –, je zde značný prostor pro inovace.

Časově náročné strategie se používají zřídka pravděpodobně proto, že učitelé potřebují pokrýt obsáhlé osnovy nebo připravit žáky na kvalifikační zkoušky, jež často zmiňují jako rozhodující faktor pro volbu strategií, které mohou využívat ve svých hodinách. Výsledky testů PISA ovšem ukazují, že větší pravděpodobnost správného vyřešení testovacích úloh vykazují žáci, jejichž učitelé zdůrazňují postupy orientované na žáky.

Formativní hodnocení

Postupy formativního hodnocení, jako je kontrola sešitů nebo domácích úkolů, poskytující písemnou zpětnou vazbu k práci žáků nebo k jejich silným a slabým stránkám, jsou podle učitelů i žáků relativně neznámé. V zemích OECD například jen 26 % žáků uvedlo, že jim učitelé dávají při matematice zpětnou vazbu týkající se jejich silných a slabých stránek. V osmi zemích, které se zúčastnily související studie TALIS-PISA (Austrálie, Lotyšsko, Mexiko, Portugalsko, Rumunsko, Singapur a Španělsko), zmínila jen asi polovina učitelů, že k práci žáků poskytují písemnou zpětnou vazbu (jako doplněk známky).

Na tomto místě je vhodné uvést, že efektivita strategií formativního hodnocení závisí na tom, jakým způsobem žáci zpětnou vazbu dostávají a interpretují. Pokud jde zpětná vazba pouze jedním směrem, tedy od učitelů k žákům, může být jen dalším typem instruktážních postupů v režii učitelů.

Výzvy

Většina učitelů se domnívá, že žáci potřebují být ve třídě neustále stavěni před výzvy. Napříč zeměmi, které se zúčastnily studie TALIS, 83 % učitelů souhlasilo nebo rozhodně souhlasilo s tvrzením, že žáci se nejlépe učí, když sami nacházejí řešení úkolů (OECD, 2014). V zemích OECD nicméně jen 42 % žáků uvedlo, že po nich učitelé požadují, aby sami hledali postupy pro řešení komplexních problémů.

Podstatou dalších kognitivně-aktivačních strategií je vedení žáků k tomu, aby vysvětlili, jak problém vyřešili, nebo zadání úkolů, které lze vyřešit různými způsoby v odlišných kontextech, jež po žácích vyžadují, aby o nich přemýšleli delší dobu, či takových úloh, u nichž není hned zřejmá metoda řešení. Tyto strategie se pozitivně vztahují k výkonu žáků a lze je kombinovat s jinými instruktážními postupy.

„Relaxovaná ostražitost“

Všechny strategie učení mají své výhody a nevýhody. Učitelé se proto nepotřebují rozhodnout, které strategie používat – všechny hrají ve třídě svoji roli –, ale spíše kdy a jak je používat. Pokud je ovšem cílem vyvolat u žáků pocit „relaxované ostražitosti“, který kombinuje velká očekávání s malým ohrožením (Caine a Caine, 1991), jedna věc je jasná: učitelé by měli neustále klást před žáky výzvy tím, že se jich budou ptát, jak dospěli k řešení, zadáváním úkolů na správné úrovni obtížnosti (dostatečně náročných, ale nikoli zastrašujících) a umisťováním úloh do různých kontextů.


Celý text naleznete zde