Laďka Ortová: EDUin má prioritu, my máme pochybnosti

"Pokud by totiž ministerstvo nenaslouchalo především nátlakovým skupinám a začalo připravovat celou inkluzi společně s učiteli, oni sami by byli nositeli informací vůči laické veřejnosti a aktivně by se podíleli na vytváření celospolečenského povědomí o přínosech inkluze," píše Laďka Ortová v článku pro Českou školu o Auditu vzdělávacího systému EDUin a "společném vzdělávání" jako prioritě.

Laďka Ortová (archiv autorky)

EDuin a skupina odborníků ve vzdělávání vytvořily Audit vzdělávacího systému za rok 2016. Vadí mi nejasnosti, s kterými se tu pracuje, vyjasněme si to: Zveřejněná zpráva není auditem. Audit má jasně daná pravidla a postupy a v této zprávě není dodrženo ani jedno. Předně audit vychází z kodifikovaných norem či dobrých zkušeností, opírá se o tvrdá data, k něčemu se vztahuje. Porovnává něco s něčím a vyhodnocuje, zda auditované odpovídá normě či nikoliv. Mimo rámec samotného auditu pak mohou auditoři vydat soubor doporučení, jak efektivně dosáhnout požadovaného kodifikovaného (sic!) stavu. Naproti tomu Názor EDUin na nejasně vybrané aspekty školství, jak bych asi nejpřesněji nazvala zveřejněný dokument, je prostě jenom názorem nátlakové skupiny lidí, kteří podnikají kroky k tomu, aby prosadili svoji vizi školství v ČR. Což je naprosto korektní, jenom nazývejme věci přesně. Neznáme záměr, s kterým byl dokument zveřejněn, neznáme zdroje, neznáme metodiku, naznáme plátce. Ale zní to hrdě: Audit vzdělávacího systému.

Ve skupině oponentů a přispěvatelů byli: dva děkani pedagogických fakult, dva výzkumníci Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání, dva odborníci a konzultanti v oblasti vzdělávání, vedoucí jedné z kateder FSV UK, ředitel Centra dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, zakladatel laboratorní školy a festivalu vzdělávání a tři lidi z EDUin. Žádný učitel, nikdo z ministerstva, ředitelů škol, profesních asociací, rodičů, natož studentů. Samozřejmě, to by výsledný dokument pravděpodobně vypadal úplně jinak.

Audit (dále jen Zpráva) je nyní zveřejněn a EDUin „bude přinášet na svých stránkách tiskové zprávy o klíčových tématech, na která by se měla zaměřit pozornost.“ Neměla! Jde o témata, která jsou klíčová pro EDUin a pozornost by se třeba měla zaměřovat na úplně jiná témata. Podívejme se na jednu větu z tiskového prohlášení EDUin ke zveřejnění Zprávy: „Důsledná podpora společného vzdělávání je priorita číslo jedna.“

Chci konkrétní odpovědi na tyto otázky:

1. Čí je to priorita?
2. Proč je to priorita?
3. Kdo určil, že to bude priorita?
4. Pro koho to bude dobré?
5. Jak přijali tuto prioritu rodiče a odborná veřejnost?
6. Jak proběhne evaluace, resp. kdy a jak se určí, zda se priorita osvědčila, co komu přinesla a zda je účelné vidět v ní prioritu i nadále?
7. Pokud mluvíme o důsledné podpoře společného vzdělávání, proč se ve Zprávě bezpočtukrát vyskytují slova a spojení jako hendikepovaný žák, sociálně zanedbaný žák, žáci se speciálními vzdělávacími potřebami atp. a ani jednou nejsou zmíněna víceletá gymnázia a jejich vliv na vzdělávací systém?

Prioritou tedy není stanovit společně a zcela konkrétně cíle vzdělávání (o jejichž absenci se Zpráva zmiňuje jako o jednom z rizik). Prioritou není proklamativně vyjádřená podpora všech žáků k dosažení takové úrovně vzdělání, která jim umožní obstát v samostatném životě. Třeba bychom si všeobecnou diskusí stanovili jako prioritu, aby co nejvíce dětí chodilo do školy rádo nebo abychom jim pomohli poznat sebe sama a uvědomit si svá nadání a touhy. Nebo abychom zvýšili jazykovou, počítačovou či finanční gramotnost. Nebo abychom zlepšili pozici našich univerzit a vysokých škol v mezinárodním žebříčku. Nebo... Diskutujme, navrhujme. Naproti tomu společné vzdělávání navržené EDUin není prioritou vzdělávání, je to pouze prostředek či způsob vzdělávání, rozhodně ani ne jeden z cílů vzdělávání.

Od včerejšího zveřejnění už tuto tiskovou zprávu včetně výše citované věty převzalo nejméně 8 informačních serverů. Priorita společného vzdělávání si tedy žije svým životem, začala „účinná a otevřená kampaň“. Auditoři totiž v jednom z doporučení píší: „Je nutné vést účinnou a otevřenou kampaň vůči veřejnosti, jejíž postoj je ovlivněn mediálním spadem a účelovými kampaněmi krajně neseriózních médií (Blesk, Parlamentní listy).“ Autoři Zprávy tedy předpokládají, že veřejnost získává své informace pouze z neseriózních médií a mediálního spadu (co to je?). Proto musí přijít EDUin a veřejnosti vysvětlit, co si má o společném vzdělávání myslet a že jediným zdrojem relevantních informací je EDUin, popř. seriózní média, píší-li proinkluzivně. Účinná a otevřená (ať už to znamená cokoliv) kampaň je zjevně ta, která adoruje společné vzdělávání.

Škoda, že se ve Zprávě neobjevily tyto náměty:

1. Vyjádřit srozumitelně a konkrétně očekávané výstupy inkluze včetně časového horizontu.
2. Argumentaci zastánců inkluze podpořit tvrdými daty.
3. Připustit platnost názorů a zkušeností učitelů a dalších pedagogických pracovníků a vyvodit z ní závěry.
4. Rozebrat detailně argumenty názorových oponentů a domluvit se s nimi na optimálním postupu.
5. Připravit variantní plán pro školy, které nemají podmínky pro smysluplnou inkluzi – nedostatek kvalifikovaných speciálních pedagogů, nedostatek kvalifikovaných asistentů, nedostatek speciálních pomůcek, nedostatek finančních prostředků, příliš naplněné třídy.
6. Auditovat „výkaznictví“ ve školách s cílem zásadním způsobem snížit administrativu a energii učitelů přenést na přímou pedagogickou práci.
7. Vést férovou osvětu vůči odborné veřejnosti s cílem dostat pedagogy na svou stranu, anebo přeformulovat záměr společného vzdělávání.

Pokud by totiž ministerstvo nenaslouchalo především nátlakovým skupinám a začalo připravovat celou inkluzi společně s učiteli, oni sami by byli nositeli informací vůči laické veřejnosti a aktivně by se podíleli na vytváření celospolečenského povědomí o přínosech inkluze. Anebo by si naopak MŠMT nechalo objasnit přínosy vzdělávání v oddělených skupinách a hledalo společně s učiteli a rodiči nejlepší možný model vzdělávání tak, aby si v něm každé dítě našlo v klidu své místo, aneb každému, co jeho je. Ministerstvo by si mohlo ušetřit vyčerpávající spanilé jízdy vysvětlující výhody společného vzdělávání nespokojené pedagogické obci v jednotlivých krajích. A EDUin, nebo kdo to vlastně bude platit, by zas ušetřil spoustu času a peněz, které věnoval a ještě dále bude věnovat „účinné a otevřené kampani vůči veřejnosti“.