Učitelka Jaroslava Indrová pro Českou školu: Nepřestává mě fascinovat, jak všichni vědí, co je špatně, a jak hned vědí, co s tím

V poslední době se přímo roztrhl pytel s návrhy, jak učit moderně. Téměř každý to ví, každý má na to názor, všichni jsou přesvědčeni, že naši učitelé učí špatně. Já po čtyřiceti letech ve školství nevím víc než na úplném začátku.

Jaroslava Indrová (archiv autorky)

Pravda, úplně stejně to nebude, to byla hyperbola, ale přesto se téměř denně mučím otázkami. Jak na to? Jak ty malé neposedy a velké lenochy zabavit a zároveň něco naučit? Jak je přinutit spolupracovat? Co je třeba umět, co je možné odvodit a jak vůbec děti naučit odvozovat, vyvozovat, přemýšlet? Jak moc jsou důležité učebnice? Jak moc obrázky v nich? Závidím všem, co v tom mají jasno.

Tak například tolik omílaný a mnohými opovrhovaný větný rozbor. Spousta kritiků by ho úplně zrušila. (Na PORGU to prý udělali.) K ničemu prý není. Ale podle mě stačí otevřít jakýkoliv denní tisk či nahlédnout na internetové stránky a každému trochu vzdělanému člověku padnou do oka chyby ve větné stavbě, nepřesnosti ve vyjadřování myšlenek, formulacích souvětí či falešné skladební dvojice. Myslím, že když člověk pochopí zákonitosti struktury české věty a souvětí, nebude vytvářet poněmčené či poangličtěné patvary. Tím, že se děti naučí nakreslit si tzv. pavouka z větných členů a na jeho základě pochopí, že žádné slovo ve větě není izolované, dopouštějí se méně chyb i v pravopise a interpunkci, protože najednou vidí, kam patří čárka, proč musí být v příčestí tvrdé y apod. Je to jeden z oněch příslovečných stavebních kamenů. Grunt, na němž vyroste dům. Stejně tak jako vyjmenovaná slova či násobilka. Jejich zautomatizováním odpadne přemýšlení co kam a proč. Nevěřím v jazykový cit, spíš se jedná o vizuální paměť, ale tu přece má jen někdo.

Děti by se prý měly učit jen to, co je baví. A co je – kromě hraní počítačových her – dnes opravdu baví? Co neznám, to mi nechybí. Poznám-li to, mohu se rozhodnout. Je to jako s tvrzením: Na opery nechodím, nebaví mě. A kolik jsi jich viděl? Žádnou, nebaví mě. Opravdu jsem pro, aby i gymnazisté měli větší možnost se specializovat, i za cenu toho, že toho budou v dospělosti litovat a případně si vzdělání doplňovat v kurzech. Opravdu by měli mít možnost dejme tomu ve třetím ročníku nechtít třeba zeměpis či fyziku. Je to na jejich riziko. A naopak mít třeba zdvojené počty hodin jiných předmětů. Dokážu si ovšem představit, jakou to udělá paseku řediteli v úvazcích. Jeden rok požadavky na samé angličtiny a francouzštiny, druhý rok na fyziky a matematiky. Už vidím zhroucené ředitele a propouštěné učitele, jak lobují mezi studenty za předměty.

Další požadavek je učit formou projektů a kolektivních úkolů. Samozřejmě. Já jsem loni vyhlásila projekt pro primány a i mě samotnou strhlo jejich nadšení. Jenže projektové vyučování je taková třešinka na dortu. Nejdřív musím něco umět, pak mohu vymýšlet, konstruovat, činit závěry. Malí jsou bezelstní. Mají-li se dobrat řešení, budou se snažit. Tzv. heuristická metoda je pro ně vhodná – dojdou-li k nějakému závěru, něco vymyslí, dokáží, jsou nadšení a většinou vděční. Ale problém je, že dnešní děti jsou mnohem roztěkanější než jejich předchůdci a nevydrží se dlouho soustředit na problém – až na výjimky. Ale ti větší – nevím, zda je to typické jen pro české studenty, nebo celosvětový trend – sednou k počítači a něco „vygůglí“. Jsou dokonce schopní to opsat i s chybami, nesmysly a loňským datem.

A co tím chci říct? Že mě nepřestává fascinovat, jak všichni VĚDÍ, co je špatně, a jak hned VĚDÍ, co s tím. Ale v praxi se to zatím příliš nehýbe. Jsem také přesvědčena o tom, že způsob výuky se musí změnit, ale nesmíme zahazovat to, co má tradici, co se daří, co se osvědčilo. A bezhlavě přebírat, co letí, ale není dobré. Nejsem např. přesvědčena o tom, že v maturitní písemce je třeba přesně stanovit penalizovaný počet chyb – na 250 slov je 10 chyb více než na 350 slov. A projekty se budou určitě dařit více kolektivu 15 žáků než třiceti, na gymnáziu než na učilišti. A inkluze v třídách se třiceti žáky bez asistentů je sci-fi a často i marná snaha. A mohla bych pokračovat.

Mám ročního vnuka. Doufám, že on – až za pět let nastoupí do školy – zažije už „novou“ školu, do které se bude těšit, která mu přinese spoustu nových poznatků a naučí ho zároveň s nimi nakládat.