S Patricií Kolhamrovou o logopedii, inkluzi, sportu, hudbě i humoru

„Přes své mládí patří Patricie Kolhamrová k lidem, kteří jsou v mých očích skutečně oprávněni mluvit o inkluzi,“ uvádí Jan Nejedlý rozhovor pro časopis Rodina a škola. Patricie Kolhamrová (1993) vystudovala Střední odbornou školu sociální v Jihlavě. Nyní na Karlově univerzitě v Praze dokončuje studium speciální pedagogiky se zaměřením na logopedii. Kromě toho pracuje jako osobní asistentka osob s tělesným postižením. Coby zpěvačka a bubenice vystupuje s ansámblem The Tap Tap, kde je kromě kapelníka jediným stálým členem bez handicapu.

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:



Patricie Kolhamrová (facebook.com)

Pozorujete v současnosti nárůst řečových vad?

Bohužel ano. Podle údajů Asociace logopedů ve školství má vadu výslovnosti 40 % dětí v předškolním věku. U každého čtvrtého dítěte je to dokonce důvodem k odkladu školní docházky.

Čemu to přisuzujete? Počítačům?

Říká se to. Rodiče na děti často nemají čas a nechávají je napospas počítačům. A přitom řečový vzor je důležitý, computer ho nenahradí. Dalším důvodem může být paradoxně vyspělá medicína, která zachraňuje děti, jež by před čtyřiceti lety nepřežily kupř. porod v sedmém měsíci. Dnes takové děti žijí normální život, byť třeba více trpí řečovými vadami.

Co si myslíte o inkluzi? Měla by být „jedna škola pro všechny“?

Určitě jsem pro inkluzi, ale ne u všech dětí. Děti s těžkým mentálním handicapem je těžké integrovat do společné třídy. Myslím, že je to reálné u dětí s lehkým mentálním postižením, s lehčími typy autismu i se všemi typy tělesného postižení. Roli hraje také otázka asistenta pedagoga. Dělala jsem případovou studii o integrovaném chlapci, který se nezapojil do třídy právě proto, že s ním pořád, i o přestávkách, byl dospělý, jenž brzdil jeho přijetí dětským kolektivem.

Není lepší sbližovat handicapované se zdravými spíše ve volnočasových aktivitách typu The Tap Tap než při práci ve škole?

To je zajímavá myšlenka. Je pravda, že existují aktivity, kde se rozdíly mezi zdravými a handicapovanými stírají. Třeba při zpěvu je jedno, jestli je zpěvák na vozíku, nebo jestli chodí. Ve volném čase by se obě skupiny mohly obohacovat více.

Součástí knihy o vaší kapele je i antologie vtipů o postižených. Máte takový humor ráda?

Ano, ale až od doby, co jsem v Tap Tapu. Předtím jsem si říkala, že by se o tom nemělo vtipkovat. I repertoár naší kapely se vlastně skládá z černých vtipů. První písnička na koncertě se jmenuje Simulanti. Ta to vždycky dobře odpálí.


Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání časopisu Rodina a škola