Ředitel základní školy František Halada: „Já už nebudu učit, protože tu nejsem rád.“

Známá věta Zdeňka Svěráka z filmu Vratné láhve nás možná napadla po shlédnutí dokumentu v rámci pořadu Pološero na ČT 2 dne 9. 11. 2016 s názvem Jsem učitel, kdo je míň. Stále více pedagogů starší i mladší generace s obavami vzhlíží do budoucnosti. Co se děje v českém školství? Proč práce, kterou měli a stále ještě mají rádi, přináší v posledních letech více smutku, obav a strachu než radosti?

František Halada (elien.cz)

Dnešní škola v mnohém postrádá základní aspekty, kterými jsou kvalita a efektivita učení a z nich vycházející důležité faktory užitečnosti, jednoduchosti a přiměřenosti. Množství neustálých změn, nařízení, přeplněnost RVP a ŠVP s neustálým doplňováním toho, co, zdá se, společnosti chybí a co nedokáže zabezpečit rodina. Z jednotného a silně direktivního českého školství se za posledních 25 let stává pomalu a jistě školství víceméně chaotické, školství s množstvím stále složitějších zákonů, vyhlášek a předpisů. Školství, kde učitel stojí sám proti všem. Sám proti požadavkům nejen zřizovatelů, krajských úřadů a ministerstva školství, ale všech možných organizací, spolků a iniciativ.

Všichni chtějí, aby své žáky správně vedl a motivoval, učil a vychovával, psal přípravy, plány pedagogické podpory, pracoval s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, vedl zájmovou činnost, sám se vzdělával, vedl administrativu učitele (matriku, třídní knihu, dokumentaci své výuky včetně oprav žákovských prací a sešitů, inventář školní sbírky určitého předmětu, zápisy z jednání s rodiči, evidenci učebnic ve své třídě…), podílel se na možném i nemožném a všem se z toho nakonec zodpovídal. Ano, to kantoři vědí a vždy byli nositeli společenské aktivity a pracovitosti. Je tady však obrácená strana mince.

Pod drobnohledem

Všichni si na učitele mohou „došlápnout“ a kterýkoli rodič neznaje zásady zdvořilosti jej může obviňovat a urážet. Může? Nemůže, ale kdo učiteli uvěří? I Česká školní inspekce spíše uvěří rodiči, přestože kantor se v nejlepší vůli snaží při výchově a vzdělávání ve škole dodržet nějaké mantinely. Učitel prostě nemá na svou práci klid, protože všichni okolo něho vědí, jak by to měl dělat lépe. Důvěra v jeho práci se ztratila i díky přehlceným vzdělávacím plánům, zkresleným představám o práci v rozsahu čtyř hodin denně a „neustálých“ prázdninách, nízké společenské prestiži a podceňování společenské důležitosti kvalitního vzdělání.

Přílišná liberalizace rodiny a absence pravidel při výchově v ní vede k pocitu mnoha lidí, že ve škole to bude stejné. Zde se pak střetávají desítky a stovky různých rodinných kultur (dnes dosti často konzumních), které učitel musí srovnat do jednoho školního řádu s pravidly platnými pro všechny. I zde nastává poměrně velký problém související s osobní svobodou a právy dětí i rodičů. Není asi daleko doba, kdy mateřské a základní školy budou odpovědné za to, zda dítě je, nebo není správně vychované pro současný život a rodiče to budou od škol vyžadovat.

Snižující se úroveň sociální vyspělosti šestiletých dětí dovedla odborníky na ministerstvu k představě, že to za rodiče doženou mateřské školy v povinném ročníku předškolního vzdělávání. Časté asociální chování šestiletých žáků, nerespektování dospělého, bezradnost rodičů, kteří nevědí, co s dítětem dělat, vedou k mylné domněnce, že to škola může napravit. Nemůže, protože základ charakteru dítěte se utváří zhruba do tří let věku dítěte a je věcí rodičů, jaké má jejich dítě vlastnosti na startu svého vzdělávání, s nimiž přichází do mateřské a později do základní školy.

Volnost bez břehů?

Největším kamenem úrazu části dnešních dětí je však naprostý nezájem se vzdělávat (školní vzdělávání je v některých rodinách považováno za nutné zlo). Myšlenka, že dítě si samo určuje, čemu se chce učit, možná platí u dětí vybraných a nadaných, jejichž rodiče jsou ochotni za vzdělání platit a vyžadují za to pak výsledek.

Část žáků ve státním základním i středním školství se však chodí do škol spíš než učit pobavit. Sebelepší učitel se skvělými nápady, pečlivě připravenou hodinou a s množstvím zajímavých činností u nich neuspěje. Ona zmiňovaná část žáků je již poměrně velká a neustále roste. Některým rodičům totiž vůbec nejde o to, co se jejich děti ve škole naučí. Jejich hlavním cílem je přirozený ochranitelský pud. Bohužel, tento zájem převažuje nad cílem školy připravovat dítě pro život. Jen část rodičů si uvědomuje důležitost vzdělání svých potomků a jejich učení všestranně podporuje. Vědí, že „je důležitější připravit dítě na cestu než cestu pro děti“ (moto knihy Hlavu vzhůru, rodiče).

Představme si, že bychom skutečně všichni přistoupili na to, že se žáci budou učit jen tomu, čemu chtějí. Bez vybraných žáků a platících rodičů. Jaký by byl výsledek? Vůbec si to nedokážu představit. Jenom mne napadá srovnání s žáky v autoškolách, kteří si určují, které činnosti budou dělat a které ne, a všichni potom jezdí na silnicích, jak se jim zrovna chce. Nebo absolvent střední školy nastoupí do zaměstnání a bude chtít pokračovat v tom, co činil od začátku své školní docházky, to znamená, že si bude sám určovat, jaké úkoly chce a jaké nechce pro zaměstnavatele plnit. Je to snad realita naší budoucnosti?

Skutečně to tak chceme? Ač se tomu většina pedagogické veřejnosti korektně brání, současná škola se nastíněnému „vzoru“ značně přibližuje. Zodpovědní se však tváří, že je vše v pořádku. Přispívají k tomu i někteří lidé, kteří „sedí“ na ministerstvu školství nebo lobují za nejrůznější neziskové organizace. Ostatně i množství ministrů školství za posledních 26 let také vykonalo své.

Quo vadis?

Protože změn je ještě málo, tak za poslední půlrok měníme celý systém ve vzdělávání pro žáky s SVP. Jenže pokud má být změna úspěšná, musí jí lidé věřit. Každý člověk, který procházel nějakou změnou, nebo sám ve firmě změnu nějakého systému apod., připravoval, musel dodržet dané zásady a fáze změny.

Nechci se zde pouštět do polemiky, zda a jak dlouho, za jakých materiálních, technických a finančních podmínek má změna probíhat. Ale tak velkou změnu, jakou je změna v systému vzdělávání dětí, nelze pro čtyři tisíce škol připravit a realizovat za sedm měsíců! V zemích, na něž se MŠMT a Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (složená z teoretiků bez souvislé pedagogické praxe) odvolává, probíhala příprava na podobnou přeměnu 7-11 let!!! Navíc nelze s některými myšlenkami narychlo připravené inkluze souhlasit, což dokládá nejen mnoho odborných článků v pedagogickém tisku, ale především zkušenosti skutečných praktiků z běžných i speciálních škol. Časově uspěchaná inkluze, které mnozí učitelé nevěří, se tak stává dalším hřebíkem do rakve již tak rozklíženého školství.

Co na to všechno říkají učitelé? A jak to řeší? Velká část z nich to vnímá jako konflikt. Střet svého vnitřního přesvědčení, poctivé snahy a odborné způsobilosti s realitou (občas i nebezpečnou), nařízeními neověřených změn a s legislativou, která jim neumožňuje vůbec žádnou obranu a ochranu jejich osobnosti. Konflikt pak řeší různě. Někteří ze školství úplně odcházejí, někteří učí soukromě (zákon dnes umožňuje individuální vzdělávání, které se začíná hojně využívat a někteří rodiče si je rádi zaplatí). Někteří úspěšně podnikají ve vzdělávání (jazyky, firmy) nebo soukromě doučují za peníze tytéž žáky, kteří to ve škole odmítají. A někteří zůstávají s tím, že se podmínky pro práci a poměry v českém školství možná zlepší. Zbytek bez jakékoli motivace pasivně koná to, co se po nich chce.

Je tu však ještě jeden moment, který rozhodování učitelů může ovlivnit, „aby tu ještě byli rádi“. Zakotvení a pocit jistoty, příslušnost ke škole a k týmu kolegů. A víra v to, že když svou práci dělají poctivě a dobře, postaví se za ně v případném sporu ředitel školy a zřizovatel. Ale to už je o charakteru člověka, odvaze a statečnosti a také o zdravém rozumu.



Psáno pro Učitelské noviny (UN č. 45, "Škola, kde učitel stojí sám proti všem", převzato se souhlasem redakce)