Tomáš Feřtek píše o tom, jak digitální technologie mění mozek současných dětí a jak by se tomu měla přizpůsobit škola. Je to zajímavý text a Feřtek má v mnohém pravdu. Snaží se nezjednodušovat, hledá řešení. Zjednodušení nicméně základní tezi textu hrozí. Jakoby obrazně a vyhroceně řečeno zněla: „Nemá smysl narkomanovi kázat o zdravém životním stylu. Natož když má absťák. Dobře funguje, jen když má svoji drogu. Tak mu ji dejme a netrapme sebe ani jeho.“
 |
| Michal Komárek |
Jistě, je to popis reality a je nesmyslné novou situaci ignorovat. Přesto zůstává základní otázka: Má se škola, výchova, vzdělávání té situaci prostě přizpůsobit? I přesto, že ji v něčem můžeme chápat jako hrozbu?
Digitální demence
První podotázkou je, zda našim dětem hrozí „digitální demence“?
Nedávno vyšla v českém překladu kniha německého profesora psychiatrie Manfreda Spitzera Digitální demence (Host, 2014). Spitzer v ní prostřednictvím řady průzkumů dokládá, že digitální technologie učení nejenom nepomáhají, ale jsou dokonce škodlivé. Zjednodušeně řečeno, lze základní autorovu tezi vyjádřit takto: Tím, že nám počítače, internet, nebo třeba GPS navigace ulehčují duševní činnost, odvádějí nás od „tréninku mozku". Když máme jistotu, že je informace někde uložena a kdykoli ji můžeme vyhledat, nic nás nenutí si ji zapamtovat. Když nám navigace v automobilu říká, kudy máme jet, nemusíme se soustředit na prostor, ve kterém se pohybujeme, sami - bez navigace - ztrácíme postupně schopnost prostorové orientace. A konečně, když si zvykáme na možnost vyhledávat informace a zároveň sledovat emaily, chat, poslouchat hudbu..., ztrácíme schopnost soustředění, schopnost intenzivní práce...
Jistě, Spitzer má řadu oponentů z řad psychologů i učitelů, neexistuje jednoznačná odpověď na to, zda moderní technologie mozek spíše ničí nebo trénují, či prostě mění, aniž bychom k té změně měli přiřazovat hodnotící posudek.
Riziko tu nicméně je. Otázky nejsou dostatečně zodpovězeny. A nárok, aby se škola přizpůsobila „digitálně proměněným mozkům“ našich dětí tedy v sobě ta rizika i ty nezodpovězené otázky obsahuje.
Názorové bubliny
O druhém problému jsem tu nedávno psal. Jde o to, že velká část mladých lidí se dnes sice bravurně orientuje ve světě internetu a sociálních sítí, ale ztrácí schopnost z toho světa vystoupit a podrobit ho kritickému pohledu. Ztrácí schopnost rozlišit výmysly od seriosních informací, ztrácí schopnost kritického myšlení. Snad ještě hlouběji než předchozí generace.
Lidé se uzavírají do „názorových bublin“ mezi svými „přáteli“ na sociálních sítích, kteří sdílejí podobně laděné „informace“. A považují to za zpravodajství o vnějším světě.
Tady je odpověď snazší než v otázce „digitální demence“: Tomuto by se škola rozhodně přizpůsobovat neměla.
Jistě, a i Tomáš Feřtek to tak v principu chápe, jde o to, že nemá smysl s dětmi mluvit jazykem, kterému nerozumějí. Že do určité míry je třeba se přizpůsobit prostě proto, aby vnímaly.
Ale nejde o to, aby se škola naučila jazyk svých žáků a učila v něm. Spíš jde o něco jako o výuku cizího jazyka, kde těmi, kdo se uči zůstávají děti. Učitel si musí být jist tím, že s žáky dostatečně sdílí „mateřštinu“ a že „cizí jazyk“ učí dobře. Základem ale zůstává ten „cizí jazyk“, v tomto případě snaha pěstovat kritické myšlení, nebo prostě jen myšlení, schopnost alespoň nějak a částečně opustit virtuální svět, rozlišovat, vnímat svoje okolí, rozmanitost světa, lidí, informačních zdrojů...
Výzva pro školu je pak především v tom, že musí počítat s tím, co vše je pro její žáky „cizím jazykem“.
Soustředění
Poslední otázkou je, zda se má škola přizpůsobovat „digitální roztěkanosti“ současných žáků? Tedy tomu, že zvládají těch pět interakcí zároveň, ale na nic se nedokážou soustředit déle než pár minut, nebo spíš pár desítek vteřin...
Není totiž příjemná představa, že například mezi lékaři převládnou lidi se „změněnými mozky“ a nebudou schopni se soustředit na několikahodinovou operaci. Ano, skvěle zvládnou nové technologie, které jim práci zjednoduší a přinesou i novou kvalitu. Ale být na sále několik hodin? U toho samého pacienta? Absurdní!
Jinak řečeno: I v blízké budoucnosti bude pravděpodobně profesionální výkon v mnoha důležitých oblastech vyžadovat učení a soustředění, ve srovnání s nímž zůstává pohyb na sociálních sítích a zvládání pěti interakcí zároveň prostě dětskou hrou.
Odpovědnost školy
Jistě to neznamená, že by škola neměla využívat nové metody. To je pro současnou školu nepochybně velká výzva.
Ale určitě by se neměla zbavovat svého dílu odpovědnosti za „formování mozků našich dětí“. Vzít je prostě takové jaké jsou, trošku možná „digitálně zdementnělé“ a přizpůsobit jim způsoby komunikace, mi připadá jako totální rezignace na snahu alespoň nějak učit a vzdělávat.
K čemu by škola, vzdělání byly, kdyby alespoň občas nesignalizovaly, že s těmi „proměněnými mozky“ a moderním světem obecně to nemusí být právě ideální?
24 komentářů:
Narozdíl od představ T. Feřteka se škola za poslední čtvrtstoletí výrazně proměnila a proměňuje; musí, protože s tím, s čím mohl kdysi učitel počítat jako samozřejmostí, by dnes vůbec neobstál. Co se týče digitální demence, ta nehrozí, ta prostě nastala; pokud je třeba v něčem rozšířit RVP, pak o oblast prevence v této oblasti, pracovní a duševní hygieny. Jednou ze základních příčin nespokojenosti žáků se školou a výukou - a pozor, může to být i výuka v principu velmi zajímavá - je fakt, že do školy přicházejí s mozky přeplněnými netříděnými informacemi. Nemalá část žáků je unavena už na začátku výuky, natož po třech a více hodinách. I s tím pracuje dnešní škola a já s nemalou obavou pozoruji, že se to stále více týká i gymnazistů.
Článek TF je praktickou ukázkou myšlenky "škola se má přizpůsobit žákovi, nikoli žák škole". Kdyby s ní autor přišel v r. 1990, zcela bych s ní souhlasil, dnes zní zlověstně, protože škola, má-li z ní zůstat instituce hodná toho jména, nemá kam ustupovat. Zcela se vytrácí elementární myšlenka, že žák (dítě) by mělo ve svém vzdělávání dospět k určitému výsledku, žádoucímu pro něj a pro společnost.
"Feřtek popisuje, jak dnešní mladí lidé zvládají na svých mobilech a počítačích pět interakcí zároveň."
Jenže ty "interakce" jsou o hov... Poslechněte si Feřtekem propagovaný Semestr. Nejdřív slečna řeší, zda je mrdatelná, pak je klíčovým problémem pochcanost pánských záchodků, nakonec volá pako z vedlejšího pokoje, aby pánové konzultovali kozy nějaké blbky.
Lidé se uzavírají do „názorových bublin“ mezi svými „přáteli“ na sociálních sítích, kteří sdílejí podobně laděné „informace“. A považují to za zpravodajství o vnějším světě.
Názorová bublina pana Komárka, zánovního šéfredaktora České školy, je značně oploštělá. Pan Komárek udělal z České školy mělkou názorovou platformu vzdělávacích aktivistů. Tím, ze při své redakční práci velmi často ignoruje systémově podstatné informace, preferuje aktivistická témata a zveřejněné podstatné informace mnohdy tendenčné podbarvuje. A také tím, že cenzuruje jemu nepohodlné názory. Česká škola pod jeho vedením ztratila významnou část své bývalé, vcelku dobré, informační hodnoty. Ta se spolu s panem Wagnerem a některými diskutujícími přesunula na stránky Pedagogické info.
J.Týř
Jsem rád, že tentokrát můžu s panem Komárkem souhlasit.
Pane Komárku, trochu mi uniká, v čem vedete s T.Feřtekem polemiku. Vždyť on nikde netvrdí, že by školy měly rezignovat na rozvoj myšlení žáků. To, že školy využívají technologie pro dobrou výuku, přeci není přizpůsobením se žákovi a jeho změněnému mozku. Škola tuto technologii, a nejen ji, používá právě pro efektivnější organizaci studia za účelem rozvinutí myšlení a poskytnutí příležitostí učit se angažovaněji a stát se tak vzdělanějším. Na příkladu Přírodní školy je vidět, že tyto metody mohou, ale nemusí využívat moderní technologie, přesto lépe vyhovují dnešním dětem, jejichž mozky kvůli vlivu technologií pracují jinak, než pracují mozky starších lidí. Jinak neznamená hůře či lépe - rozdíl spočívá právě v tom, jak se naučí myslet a přemýšlet.
Základ článku a názoru pana Feřteka tedy podle mne nespočíval v obhajobě stylu učení, které by se přizpůsobilo žákovi. Naopak se snažil ukázat, že je moudré prosazovat takové metody učení, které neočekávají, že žák vydrží nekonečné hodiny pouze pasivně přijímat a odpovídat pouze mechanicky.Dnešní žák je prostě jiný. Pokud chceme, aby byl vzdělaný (vzdělanější), musíme mu poskytnout takové příležitosti a metody učení, které jsou pro něj adekvátní a které následně lépe mohou bojovat s hrozbou "digitální demence". Právě proto, že jí neposkytneme prostor špatným stylem učení, ke kterému žák, jehož škola ani okolí nemotivuje k potřebě zvyšování vzdělanosti.
Zajímavé. Já si jezdím do školy odpočinout. Jako jiný do lázní. A hltám pomalu každé slovo, pokud je o něčem, co mi dosud zůstávalo skryto. Na dětech ovšem vidím, kam vede hraní počítačových her. Já jsem už byl v té generaci, která počítačové hry hrála a když jsem zjistil, že nejsou plně kompatibilní se vzděláváním se - opravdovým, hlubokým, tak jsem je ze dne na den smazal a téměř přestal hrát. Místo toho jsem se začal věnovat programování a to považuji za jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Ty děti jsou roztěkané, neudrží pozornost, mají poruchy pozornosti, protože jsou zvyklé na povrchnost, na hotová, uživatelsky přívětivá grafická řešení, jejichž cílem je být jednodušší na ovládání, než konkurence. Někdo si možná řekne, tak ať, když řeší věci rychleji a efektivněji. Rychleji komunikují, rychlejí sdílí. Možná. Ale problém je v tom, že takový systém se brzy nedokáže sám reprodukovat. Ta zařízení se nedokáží vyrobit sama - navzdory sci-fi představám různých pomatenců. Ta 3D hra je založená na sofistikovaných algoritmech s různými Beziérovými křivkami, na pokročilých partiích matematiky, které si nedovzdělanci myslí, že je možné se vyhnout, protože ona za tím není vidět. Nedovzdělancům nedojde, kolik a jak složitých operací je za každou jednoduchou aplikací a že každé části toho procesu exekuce musí stát nějaký člověk, který jí detailně rozumí. No a pak příjde Leošek Marešů s nějakou tou slečnou celebritou (žádné jméno si nepamatuji, je to pro mě všechno na jeden pytel) s nejnovějším ajfounem se zlatým krytem a umělými nehty, kterými se s tím nedá pořádně nic dělat a vykládá o tom, jak tu matiku nikdy neuměla a že to vlastně ani k ničemu není. Podívejte se na mě, já jí neumím, ale umělý zadek si v Mercedesu vozím. Tak si raději nechte udělat ten umělý zadek a kozy, než abyste se někde dřeli s nějakou matikou. Na tom lze snad ocenit jedině ten racionální pragmatismus. Nic proti slečně, ale já chci ve svých dětech pěstovat něco, co taková slečna nikdy ani nezahlédne a co z mého pohledu dává životu hlubší smysl.
Ohánět se Spitzerem je přinejmenším směšné. Vždy v této souvislosti odkazuji na již dva a půl roku starý článek kolegy Michala Rybky Digitální demence a antidigitální džihád Manfreda Spitzera.
Tím samozřejmě nepopírám to, že digitální technologie přinášejí řadu rizik, ani to, že v řadě ohledů o jejich působení nevíme. Na druhou stranu Rybkův argument o penetraci domácích počítačů a herních konzolí a tedy masivním hraní her, tedy jednoho z největších zel podle Spitzera, od konce 70. let je velmi silný. Žijeme s digitálními technologiemi nové generace už 40 let a je třeba digitální technologie do vzdělávání plně integrovat (stejně jako se integrovaly do dalších odvětví lidského konání) a využívat je v zájmu dosažení vzdělávacích cílů pro 21. století.
To není přizpůsobení se digitálními technologiemi zkaženým dětem, ale přizpůsobení vzdělávání realitě světa. Ale stále platí, že klíčovým prvkem je učitel, jehož role se vyvíjí.
Vzpomínám si, že jsem nejspíše v roce 2000 měl přednášku na veletrhu Internet Expo na téma komunikace dětí v digitálním světě (tenkrát šlo převážně o SMS a nově i chaty). Trochu jsem posluchače šokoval hypotézou, že se část komunikace dětí odehrává v novém jazyce, kterému už často jako rodiče nerozumíme. Podobně jsme vyděšeni z toho, jak děti využívají své chytré telefony či tablety. Školy, které jejich používání zakazují, často za souhlasu rodičů, jsou pro děti nebezpečím větším než jimi zakazované digitální nástroje...
Takže, prosím, žádného Spitzera, ale seriózní odborné práce. Kvalitních českých je bohužel velmi málo (před pár dny jsem se doslova vztekal nad několika z nich, které byly plné terminologických chyb, ze kterých bylo jasné, že autor nechápe vlastnosti HW, OS, SW a konkrétních výrobků...).
Podobné kritiky technologií jsme zažili u rozhlasu i filmu, u televizního vysílání, u magnetofonů a videorekordérů a i u osobních počítačů...
Paní Howe, já nepolemizuji s tím, co Tomáš Feřtek píše ve druhé a třetí části svého textu - tedy s úvahami o možnostech nových metod výuky, změně přístupu k žákům nebo o tom, jak se pozná dobrá škola. Píšu o riziku východiska toho textu, respektive jeho první části - tedy úvah o "digitálně proměněném mozku" a potřebě se mu přizpůsobovat. Neméně důležité totiž může být se mu nepřizpůsobovat. A pak se samozřejmě otevírá široké pole pro diskusi, jak to ve škole udělat - aby se škola pouze nepřizpůsobovala "digitální roztěkanosti" svých žáků, zároveň mluvila jazykem, který vnímají, byla schopna je vzdělávat, trénovat i v tom, co je nebaví a na co nejsou zvyklí a zároveň je neodrazovala, nenudila k nevydržení, netýrala, byla schopna jít třeba i trochu "proti proudu času" a trvat na metodách, obsahu, které se v digitálním věku vytrácejí a zároveň se nestala konzervativní zpátečnickou institucí... Ale to jsou, myslím věci, které škola řeší vlastně permanentně... Děkuji! Hezký den!
"Má silný absťák, trpí nedostatkem vzruchů a informací."
Informací? Spíše vzruchů. Informací je určitě dostatek i při výkladu o dýchání žábrami. V Semestru vidíme vícenásobnou interakci, spoustu vzruchů, ale informační prázdnotu. Nebo spíše nehodnotnost. Žádné riziko, že o něco důležitého přijdete.
"Podobné kritiky technologií jsme zažili u rozhlasu i filmu, u televizního vysílání, u magnetofonů a videorekordérů a i u osobních počítačů..."
Nejde samozřejmě o kritiku technologií, ale jejich rizika, nadužívání a přeceňování.
Proč školy zakazují telefony? To přece není boj proti telefonům jako takovým, ale proti jejich zneužívání. Poraďte, pane Wagnere, jak jinak zabránit například natáčení "neblahých" videí. Nezačala ta vlna zakazování po událostech se sebevraždami postižených?
I někteří velmi inteligentní žáci, které výuka zajímá, si během hodiny nedokážou odpustit "kontrolu" svého mobilu; a to je to nejmenší, jak část dětí dnešní svět ovlivnil. S internetem mohu pracovat jako učitel v prostředí přemýšlivých žáků, schopných alespoň základní sebekázně, ale na "běžných" školách?
"Proč školy zakazují telefony? To přece není boj proti telefonům jako takovým, ale proti jejich zneužívání." Žádný zákaz zneužití nezabrání. Řešením je kombinace výchovy, sankcí, a především smysluplné alternativy.
A k neblahým videím, pokud myslíte tohle http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-domaci/109408/facka-odstartovala-tragedii.html, tak mám opravdu málo informací, ale šlo o zadokumentování chyby ředitele.
Ale je to jako s kamerami v autech, musíme počítat s tím, že proti nahrávce nám výmluvy nepomohou. Ze stejného důvodu chci po ministryni školství nahrávání všech kulatých stolu, diskusí pracovních týmů, proto se nahrávají jednání zastupitelstev atd.
Klidně si mě natočte, pokud dělám chyby, otlučte mi je o hlavu ;-)
Plný souhlas s panem Doleželem.
Zajímalo by mě, jaký rozdíl je mezi závislostí na hracích automatech a mobilech. Já osobně žádný velký nevidím. Oboje je to závislost a tvrdit, že je nějaká závislost jen prospěšná bych si nedovolil.
V normální společnosti by bylo rozumné, kdyby proběhla spousta výzkumů o škodlivosti a prospěšnosti nových technologií a výsledky byly zveřejněny. To, že takové výzkumy nejsou pro mě logicky znamená, že výsledky nejsou zrovna optimistické a existují mocné zájmpvé skupiny, které tento výzkum nehodlají podporovat.
Můžeme jen spekulovat proč?
Že by podobná úvaha platila i pro školství?
Drobné upozornění - ano technologie (počítače) jsou s námi již více než jednu generaci, ale já bych demenci zasadil do souvislosti s nárůstem "využití" sociálních sítí - jmenovitě Facebooku. Není to technika, ale tento "falešný sociální kontakt", co blbne děti (i dospělé, částečně).
DIGITÁLNÍ DEMENCE NA POCHODU
Dřív se jen malým dětem říkalo "Nešťourej se v nose".
Dnes se i některým dospělým musí říkat "Nehraj si prosím s mobilem při našem osobním rozhovoru".
:)))
Oni jsou tak dobří, že stihnou čumět do mobilu a ještě se šťourat v nose.
Navrhuji zavedení nového vyučovacího předmětu s názvem Digitální hygiena. Začal bych s ním už od MŠ. :)
Pane séfredaktore, píšete, že velká část mladých lidí "Ztrácí schopnost rozlišit výmysly od seriosních informací, ztrácí schopnost kritického myšlení. Snad ještě hlouběji než předchozí generace." Máme o tom důkazy?
Například nedávný Brexit ukázal, že "...pro členství hlasovali hlavně mladí lidé – 75 procent do 24 let, 46 procent ve věku 24 až 49 let, nad 50 let 44 procent a nad 65 let 39 procent.", viz http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1826735-line-prubezne-vysledky-referenda-slibuji-drama-az-do-konce.
Samozřejmě, to není důkaz, ale indikuje, že kritické myšlení možná mladá generace oproti té starší možná zas tak neztrácí.
ON
Pane Neumajere, to je určitě zajímavý úhel pohledu. Důkazy pro svoje tvrzení nemám. Jen mnoho jednotlivých domněnek učitelů, sociologů, novinářů, mediálních teoretiků a svoji osobní zkušenost. Pokud jsou zbytečně skeptické, budu jedině rád! Děkuji! Hezký večer!
Například nedávný Brexit ukázal, že "...pro členství hlasovali hlavně mladí lidé – 75 procent do 24 let, 46 procent ve věku 24 až 49 let, nad 50 let 44 procent a nad 65 let 39 procent...
...to není důkaz, ale indikuje, že kritické myšlení možná mladá generace oproti té starší možná zas tak neztrácí.
Anebo možná
a) indikuje pravý opak,
b) není to relevantní ukazatel.
J.Týř
"Například nedávný Brexit ukázal, že "...pro členství hlasovali hlavně mladí lidé – 75 procent do 24 let, 46 procent ve věku 24 až 49 let, nad 50 let 44 procent a nad 65 let 39 procent.", viz http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1826735-line-prubezne-vysledky-referenda-slibuji-drama-az-do-konce.
Samozřejmě, to není důkaz, ale indikuje, že kritické myšlení možná mladá generace oproti té starší možná zas tak neztrácí."
---
To jako že být proti exitu je výsledkem správného kritického myšlení? Protože Bretix je špatný? Protože to je názor pana Neumajera? Nebo protože to říkali v televizi?
Nevím, já bych tomu spíš říkal bolševické uvažování...
S autorem plně souhlasím, pokud někdo dělá pět věcí najednou , není výkonnější machr, jen ani jednu nedělá pořádně. Neschopnost soustředit se bude děti později poškozovat nejen v práci a v běžném životě, ale i v citech a radostech, nic neprožijí naplno, od všeho hned utečou k novým zážitkům, které je uspokojí opět tak na pár vteřin...Když už se děti nedokážou soustředit doma při běžných činnostech, měla by je k tomu vést alespoň škola a ne je v jejich roztěkanosti podporovat. Dnešní tristní případ z praxe - žák šesté třídy není schopen zopakovat po učiteli dva pojmy, které mu byly dvakrát předříkány (šlo o zkoušení z již probrané a zopakované látky). Žáci osmé třídy jsou po pěti minutách studia textu v učebnici tak unaveni, že dál nejsou schopni pracovat...Opravdu máme děti v tomhle podporovat?
Korelace mobilních technologií a roztěkanosti tu asi je, jen jestli tu je jednoznačná kauzalita.
Na druhou stranu zákaz požití digitálních technologií ve výuce může být kontraproduktivní, protože jsou pro vzdělávání v řadě ohledů velmi dobře využitelné a v praxi to bez nich už příliš nejde.
Jak už jsem psal, klíčovou roli má učitel. Pokud neumí sám digitální technologie využívat, těžko může pro tyto technologie nalézt využití.
Okomentovat