Laďka Ortová polemizuje s Danielem Hůle: Kdo protestuje proti domácím úkolům?

Reaguji na článek Daniela Hůle s názvem Domácí úkoly přicházejí draho. Rozvíjí v něm tezi, v které „domácí úkoly běžné rodiny okrádají o čas, rodiny sociálně znevýhodněné je často nezvládají vůbec“. Případné oponenty briskně ocejchoval jako osoby trpící „mazáckým syndromem“ – většina dnešních rodičů totiž v dětství běžně psala prudivé domácí úkoly a dodnes na to nelibě vzpomíná, stejný diskomfort nyní dopřává i vlastním dětem.

Laďka Ortová (archiv autorky)

Jsem matka 4 dětí – předškoláka a tří školáků navštěvujících běžnou devítiletku na malém městě. Domácí úkoly jsou pro nás rodiče zprávou ze školy, cože se to děti učí a na jaké úrovni. V rámci odlehčování aktovek naše děti bohužel nenosí domů učebnice ani sešity, všechno zůstává ve škole, což považujeme za velký problém. Víme totiž jen z vyprávění dětí, co se právě v kterém předmětu probírá, ale netušíme rozsah ani obsah konkrétního tématu. A to je veliká škoda – jsme ochotni a schopni opakovat s dětmi učivo, případně ho rozšiřovat a prohlubovat.

Mladší děti samozřejmě slyší a zažívají opakování učiva se staršími sourozenci, takže se učí mimoděk a o víkendu nebo ve volném čase můžeme pracovat s dalšími informačními zdroji – půjčujeme si knihy v knihovně, jezdíme na výlety, hledáme na internetu, mapách, encyklopediích. Ano, tohle všechno posouvá děti dál.

Zvýhodňuje je to oproti vrstevníkům, kteří tyto možnosti nemají – ale proč by nemělo? Jen proto, že někteří rodiče nejsou schopní anebo ochotní dělat totéž, naše děti se nebudou rozvíjet na svoje maximum? Budeme je uměle udržovat na průměrné úrovni, aby se nezvětšovaly rozdíly mezi jednotlivými dětmi a někdo si nepřišel znevýhodněný? To je velmi nebezpečná iluze.

Nikdy nebudou mít všechny děti stejnou startovní čáru – každý máme již na prahu života úplně jinou pozici. Jsme různě obdařeni zdravím a vitalitou, rozumovou a emoční inteligencí, citovým, intelektovým a materiálním zázemím, sociálními vazbami, schopností řešit problémy, vytknout si cíl a jít za ním atp. Dary osudu. Plus vklad, který děti dostávají každý den ze svého prostředí a který nikdy nemůže být vyrovnán péčí jakéhokoliv státního orgánu. Tím, že např. zrušíme domácí úkoly a uděláme další kroky ke srovnání možností všech dětí, aby se nezvětšovaly rozdíly mezi nimi, nepomůžeme nakonec vůbec nikomu. Společnost však přijde o jednice, kteří ji potáhnou dál a výš.

Za úvahu stojí i další tvrzení Daniela Hůle:

„Tuzemští rodiče namísto revolty proti absurdnímu systému (domácích úkolů – pozn. LO) automaticky pociťují odpovědnost za výsledek.“ Samozřejmě, že zcela jednoznačně a automaticky pociťuji odpovědnost za výsledky našich dětí, ba i za výsledek domácího úkolu: pokud děti něčemu novému můžu naučit, udělám to ráda. Nevím, kdo jiný by to měl dělat, kdo jiný se bude radovat z každého pokroku, z každého nového písmenka, které se dítě naučí, z každého objevu, které učiní. Kdo jiný má dítě povzbuzovat, motivovat, stanovovat hranice, oceňovat – tohle všechno má dělat výhradně škola? Pro koho to bude dobré?

Ve druhé třídě se už několik hodin probírají měsíce v roce, což jsme zjistili včera, když dcera přinesla dvojku z opakovacího testu. Nerozdělila správně měsíce na jarní, letní, podzimní a zimní. Neměli jsme totiž učebnici ani sešit, abychom zjistili, že to má umět. Možná by stačilo, kdyby dostala domácí úkol, při kterém by si to zopakovala a my bychom dostali zprávu, co všechno se o měsících učili. Argument o tom, že někteří rodiče na úkoly nestačí, není v tuto chvíli validní: dítě se musí pokusit domácí úkol vypracovat nějak a podle výsledku učitel vidí, kdo učivo zvládl (ať už výhradně ve škole, anebo s dopomocí doma) a kdo v něm má ještě mezery a potřebuje víc opakování. Není nezbytně nutné, aby rodiče s úkolem pomáhali a úkol byl za každou cenu bezchybný. Ruku na srdce – valná většina rodičů stejně přestane zvládat pomáhat svému studentovi v průběhu jeho školní cesty s domácí přípravou, na základní škole jde spíš o vytvoření návyku na samostatnou práci, zodpovědnost a soustavnost. A podporu těchto kompetencí může zvládnout každý, kdo se k tomu odhodlá.

Dalším argumentem pana Hůle bylo tvrzení: „Rodinný život všedního dne se často redukuje na souboj dětí s rodiči po škole a po práci nad úkoly, díky čemuž se škola zbavuje části zodpovědnosti za svou vzdělávací roli.“ V tom si udělejme jasno: škola se nezbavuje části zodpovědnosti za svou vzdělávací roli, protože tak rozsáhlou zodpovědnost nikdy neměla. Škola zcela oprávněně předpokládá participaci rodičů na celkovém prospívání svého potomka. A soudní rodiče nikdy nepřenechají celou zodpovědnost za vzdělávání svého dítěte pouze na škole. Tohle je vytváření a posilování nebezpečného precedentu, že za mé dítě je zodpovědný vždycky někdo jiný – porodník, obvodní lékař, učitelky ve školce, pak učitelé a vychovatelé v družině ad. Pakliže pan Hůle hovoří za své sociálně znevýhodněné klienty, prokazuje jim i celé společnosti medvědí službu. Utvrzuje je v nešťastném a neperspektivním postavení „my nic, to oni“, které pak některé zoufalce přivádí třeba až do Štrasburku ke zcela absurdnímu soudnímu sporu D.H. a spol.

A propos: Nevidím jediný důvod, proč by měli rodiče s potomky bojovat nad úkoly – to s těmi dětmi vycházejí s odpuštěním tak pitomě, že se „jejich rodinný život všedního dne redukuje na souboj“? Bojují s nimi i nad jídlem, hygienou, pomocí v domácnosti, ukládáním k spánku? V tom případě z tohoto stavu nelze vinit školu. I když, v představách některých rodičů možná může škola úplně za všechno, protože nenaučila všechny děti správně si čistit zuby, jíst či vynášet koš. Jak prosté, aneb já nic, já muzikant.

V závěru svého článku Daniel Hůle píše: „Pokud nezměníme základní školu z instituce s vysokými nároky na žáky i rodiče již v první třídě, na instituci, která dokáže otevřít šanci ke vzdělávání všem, doplatíme na to brzy všichni. Jedním z klíčů jsou přitom právě výše zmíněné domácí úkoly.“

Byla bych bývala ráda, kdyby Daniel Hůle svou hrozbu „doplatíme na to brzy všichni“ více konkretizoval. Začala jsem chodit do školy v sedmdesátých letech, úkoly byly, zvláštní školy fungovaly, o projektovém vyučování a inkluzi v tu dobu snad neslyšeli ještě ani Finové...a přece společnost dodnes prosperuje, většina lidí v ní obstojí. Připouštím, že se mohu mýlit, ale připadá mi, že právě ta většina, která rozumí své roli v životě, která zná své možnosti a buď je přijme a zařídí se podle nich, nebo se s nimi čestně popasuje – zkusí své možnosti rozšířit ku svému prospěchu. Popuzuje mne představa, že rodiny, které delegují veškerou zodpovědnost za své děti na školu či jiné instituce, utvrzují vzdělaní kultivovaní lidé v tom, že jejich postoj je v pořádku. Nevedou tyto rodiny k překonávání sebe, nehledají s nimi cesty, jak v systému obstát – naopak nutí systém, aby se jim přizpůsobil. Neformulují pozitivní cíl pro nás pro všechny, leč vyhrožují silnými a nejasnými formulacemi typu „doplatíme na to brzy všichni“. To je cesta do pekel rozdělené společnosti a Daniel Hůle na sebe ochotně bere roli kočího.