Jaroslava Indrová pro Českou školu: Neházejte zodpovědnost za vše na školu

Dnes jsem narazila na internetu na text Libuše Tomanové Vlastní cestou. Píše v něm mimo jiné, že nechce, aby se její děti našly až ve třiceti jako ona. Dále mě v textu zaujalo, že dítě prý tráví příliš mnoho času nad tím, co ho nebaví, a nevěnuje se – nezbývá mu na to čas – tomu, v čem by mohlo být dobré. Dále říká: „Všimla jsem si, že co mé děti nejvíce baví, se v běžné škole často nevyučuje. Například: rozdělat oheň, uvázat uzel, uvařit si na ohni oběd, poznat ve volné přírodě, kde je sever…“

Jaroslava Indrová (archiv autorky)

Nejdřív jsem si řekla, že je to zase jedna z těch chytrých, kterých je kolem plno – chodili do školy celých 9 či více let, tak tomu rozumějí. Ale paní mě překvapila… Ona totiž tvrdí to co já – že děti mají taky rodiče a že rodina nese za jejich výchovu a rozvíjení jejich talentů mnohem větší zodpovědnost než škola. U nás se totiž zodpovědnost neustále přenáší jen na školu.

Za to, že děti jsou nesoustředěné a netrpělivé může škola – neumí je zabavit. Za to, že mají špatné známky, může taky škola, protože učitelé špatně učí. A s tím samozřejmě souvisí i nerozvíjení jejich talentů – na ten musí přijít taky škola a postarat se.

Paní Tomanová sice tvrdí, že škola v nás zmate naše touhy, s tím souhlasit nemohu, škola by měla v rámci možností dětské touhy napřít správným směrem a POMÁHAT je rozvíjet. Hlavní slovo však musejí mít rodiče. A hlavní zodpovědnost. A k tomu paní Tomanová nabádá: „Podpořme naše děti v tom, pro co se narodily. Povzbuzujme je v tom, aby šly už teď svou vlastní cestou.“

Vzhledem k tomu, že takový průměrný rodič vychovává 1 – 3 děti, ale výběrová škola – např. gymnázium – má v jedné třídě 30 dětí s různými talenty a vlohami, je pro ni velmi obtížné se jejich talentům věnovat individuálně. Dokud bude škola pracovat klasicky – s velkými skupinami, bez možnosti dělit třídy na malé skupinky, bez asistentů učitele, nic se nezmění. Na druhou stranu existují soukromé školy, které mají možnost toto všechno učinit. Je na rodičích, jakou školu pro své dítě vyberou a jak s ním budou pracovat doma. Budou-li se mu opravdu věnovat, mohou ho naučit výše zmíněné dovednosti: rozdělat oheň, uvázat uzly, najít v přírodě sever a uvařit si oběd na ohni. A škola bude rozvíjet jeho talent pro matematika, ale vysvětlí mu, že znát aspoň rámcově historii světa, jež ho obklopuje, je také nutné, protože jen tak se můžeme vyvarovat chyb, na které naši předci už jednou doplatili.

Nemohu si pomoct. Dítě musí dostat pevné základy nejen v předmětech, které ho baví a jdou mu. Na druhou stranu talent je opravdu třeba rozvíjet a pracovat s ním. Je jedno kde – v kurzech, kroužcích na soustředěních… A záleží jen a jen na rodičích, jestli unesou, že jejich miláček je talent na matematiku, ale jeho vědomosti v dějepise jsou pouze dostatečné. Základní informace a znalosti získá, ale rozvíjet bude zřejmě celý život právě matematický talent.

Můj závěr? Neházejte prosím zodpovědnost za vše na školu. Dítě je VAŠE, rodiče. Škola ho má jenom „půjčené.“ A vy rozhodujete, KOMU ho půjčíte!!!