Ondřej Šteffl o tom, jak se věci učíme a co znamená něco umět

Ondřej Šteffl pokračuje ve své úvaze o „nezničitelných, ale často zcela neodůvodněných představách - bobrech - jak správná škola musí fungovat.“ Šteffl mimo jiné píše: „Jeden z nejsilnějších a přitom mnohdy skrytých bobrů, kterého si ze školy přinášíme, je naše přesvědčení o tom, co to znamená něco umět, a jak se věci učíme. Typicky: Něco umět znamená pamatovat si to a umět to zopakovat u zkoušky. Učit se něco znamená stále si to opakovat, až si to zapamatuji. Přesně tak se většina lidí učí ve škole na zkoušení či na test.“

Šteffl pokračuje:

Ondřej Šteffl (twitter.com)

Učení je otrava. Tak to většina z nás ve škole zažívala. Mnozí věří, že to tak být musí a že na učení, které by bylo zajímavé a zábavné, je něco v nepořádku.

Vzdělání je to, co jsme se naučili ve škole. Přitom výzkumy ukazují, že naprostou většinu (až 95 %) toho, co v životě a v zaměstnání používáme, umíme odjinud než ze školy.

A nakonec k bobrům patří i přesvědčení, že na to, abychom se něco naučili, nutně potřebujeme školu.

Nic z toho není pravda, a mnohdy stačí se trochu zamyslet, abychom to nahlédli. Přes to všechno se tihle bobři vynoří okamžitě, když začneme přemýšlet o škole, a jsou velmi neodbytní, když začneme uvažovat o škole, která se bobrům snaží vyhnout.

Samo se nic neudělá, nebo ano?

Medicíně trvalo stovky let, než objevila imunitní systém a obrovskou sebenápravnou schopnost lidského těla. Do té doby všichni věřili, že každou nemoc je nezbytně nutné léčit, jinak se jí člověk nezbaví. Mnohé primitivní národy tomu věří dodnes, a tak ke každé nemoci musí přijít šaman a vyhánět ji. Někdy uspěje, jindy ne. Dnes ale víme, že organizmus většinu nemocí vyléčí sám a ještě většímu množství ani nedovolí se rozvinout. Úplně stačí, abychom mu k tomu vytvořili podmínky a prostor a dali trochu času. Když jsme třeba jen nachlazení, stačí abychom víc pili a odpočívali. Tělo si poradí samo.

Nemohu se zbavit dojmu, že pedagogika ještě k takovému poznání nedospěla. A tak všeobecně rozšířeným bobrům připočítávám i toho, který spočívá v přesvědčení, že aby se dítě něco naučilo, je třeba vynakládat úsilí a učit ho (to teach). Kdepak. Děti se většinu věcí naučí (to learn) samy. Je třeba jim jen vytvořit podmínky a prostor dát jim trochu času.

Nechte je, číst se naučí samy

Většina lidí je přesvědčena, že jedna z věcí, kterou se učíme ve škole je čtení. Ano, mnoho z nás se číst naučilo v první třídě. Mnoho lidí také věří, že školy jsou vybaveny nějakou vědecky ověřenou metodou, jak děti naučit číst. Třeba mě to učili slabikováním. Odborně se jedná o jednu z odrůd tzv. syntetické metody, kromě toho existují metody analytické, mezi nimi třeba metoda globální (celých slov) a metody analyticko-syntetické. Ve školách se v různé míře a v různých zemích užívají všechny. Už to samo o sobě svědčí o tom, že vlastně nikdo neví, která je lepší a že rozhodování se neopírá o vědecké poznatky. Připočtěme k tomu, že čím dál víc dětí se naučí číst ještě před tím, než jdou do školy. A naopak opakovaně se z pedagogicko-psychologických poraden dozvídáme, že tam přicházejí děti s vážnými studijními problémy. Často se ukáže, že příčina je v tom, že vlastně neumějí číst. Sice formálně čtou, nahlas přečtou či alespoň přeslabikují předložený text, ale nerozumí mu, neví, co čtou. A některým z těchto dětí je 15 let! Ostatně i podle mezinárodního šetření PISA, je ve čtenářské gramotnosti v Česku 10 % patnáctiletých pod úrovní jedna, tedy v podstatě číst neumí a 25 %, kteří rozumí jen opravdu jednoduchým textům.

Co by se tedy stalo, kdybychom děti ve škole číst vůbec neučili. Takový „experiment“ podstupují všechny děti, které chodí do takzvaných svobodných škol – nejznámější jsou Summerhill či školy řetězce Sudbury Valley a patří k nim také zmíněná holandská škola De Ruimte. Tam žádná výuka čtení neprobíhá. Výsledek: všechny děti v deseti letech čtou, naprostá většina už v osmi. Některé se to naučí dřív, jiné později, ale všechny čtou. S porozuměním. A rády! A jak se to naučili? Nevíme, stejně tak, jako vlastně přesně nevíme, jak se dítě naučí mluvit. Každé si najde svoji cestu. Jedno dítě chce po ostatních, aby mu předčítali nápisy, co vidí, jiné kouká přes rameno někomu, kdo čte nahlas, jinému pomohou titulky u filmů nebo počítačové hry, další se vyptává na jednotlivá písmenka, další inspiruje jednoduchá kniha s obrázky. Každé si najde svoji cestu. Nejdůležitější ovšem je poznání, proč se děti naučí číst. Prostě proto, že v našem světě je čtení nezbytné. A to se vracím k tomu, co jsem napsal na úplném začátku. Každé dítě potřebuje rozumět světu kolem sebe, a k tomu v dnešním světě potřebuje umět číst. Naučí se to v okamžiku, kdy je k tomu připravené. A takto připravenému dítěti se nemůže stát, že se naučí číst jen formálně, bez porozumění. To by mu k ničemu nebylo.

Že k tomu, aby se dítě naučilo číst, je nutná škola, je jen další příklad bobra, naší neodůvodněné víry v tradiční postupy školy.

Stále léčíme pouštěním žilou

Zastánci tradičního školství ovšem proti tomu argumentují tím, že přece nemůže být dosavadní způsob školy tak špatný, když lidstvo za dobu od plošného rozšíření škol udělalo tak úžasný pokrok nejen v technologiích a vědě, ale třeba i lidských právech, demokratických institucích, v životní úrovni atd. atd. Tomáš Barták 5. srpna 2016 20:31 např. na České škole napsal. „A můžeme říct, že naši předkové to dělali špatně? Potom je divné, že něco vybudovali. Myslím, že bychom se od předchozích generací měli poučit. V mnohém a hodně. Selský rozum vzít do hrsti.“

Podobně ovšem kdysi většina lidí věřila lékařům, že je může vyléčit pouštění žilou, baňkami či pijavicemi. Dělalo se to tak přece od Galéna. Stačilo přece vzít selský rozum do hrsti, že s otékající krví zmizí i nemoc. A většina lidí také nakonec i pouštění žilou ve zdraví přežila a většina se i uzdravila. Průměrný věk se i tak prodlužoval a medicína od té doby udělala úžasný pokrok. Mj. víme, že to byl omyl a že u naprosté většiny chorob je pouštění žilou na škodu (i když ho většina lidí přežije).

Ve školách se ovšem aplikuje různé „pouštění žilou“ zcela běžně. Zkuste jich namátkou pár ve svém okolí obejít: téměř jistě se nejednou setkáte s mlčící třídou naslouchající monotónnímu výkladu učitele, s tresty za každou chybu, výkladem izolovaných jednotlivostí, nulovou či omezenou autonomií dětí, rozdělením látky podle předmětů, dětí do tříd podle věku, zvoněním každých 45 minut atd. atd. Každá moderní učebnice pedagogiky vám sice vysvětlí, že jde mnohdy o obdobu pijavice přikládané na holé tělo s cílem vyléčit žaludeční vředy a že takové postupy jsou nejen mimořádně neefektivní, ale často i škodlivé. Bohužel učitelé i školy musí pracovat v zajetí předpisů, které některé z těchto bobrů přímo předpisují, jsou pod tlakem bobrů rodičovských, úřednických, inspekčních, někdy i žákovských a samozřejmě i vlastních. A jak jsme viděli i pod vlivem zastaralé výuky na pedagogických fakultách. A nakonec a vlastně nejvíc pod vládou bobrů nás všech. A tak takovou výuku nejen tolerujeme, ale někteří z nás to obhajují tím, že jsme si těch „pijavic“ v mládí taky užili. A jací jsme dneska kabrňáci.


Převzato z autorova blogu

Předchozí díly jsme uedli zde a zde