Norští experti: Dítě není majetek rodičů. Odebrání je však poslední možnost

„Zajímavé je, že v Norsku se naopak ozývá převážně kritika, že úřady zasahují příliš pozdě, a že řada dětí žije příliš dlouho v nepřijatelných podmínkách. Ty kritické mezinárodní reakce podle mne vycházejí především z dezinterpretací a nepochopení norského systému péče o děti. Například představa, že „krademe“ potomky cizinců a imigrantů, abychom získali děti k adopci pro norské rodiče, je absurdní a nezakládá se na žádných faktech,“ říká v rozhovoru pro MF DNES norský odborník na ochranu práv dětí Benjamin Larsen. Rozhovoru se účastnil i jeho kolega Børge Njå.

Larsen pokračuje:

Benjamin Larsen (twitter.com)

V Norsku je menší podíl dětí umístěných trvale do náhradní rodinné péče než ve většině evropských zemí. Počet adopcí je u nás nízký. Ačkoli v posledních letech stoupá, stále se týká ani ne procenta dětí, s nimiž pracuje Úřad pro ochranu dětí (Barnevern, pozn. red.). Naším cílem není rozhodně zvyšovat počet adopcí, ale dělat to, co je nejlepší pro dítě. Jmenujeme se totiž Úřad pro ochranu dětí, ne pro ochranu rodiny nebo rodičů. Pokud je tedy pro dítě nejlepším řešením adopce, bude zvážena.

V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:

Z čeho podle vás pramení ono nepochopení norského přístupu?

Larsen: Myslím, že existuje několik faktorů, které lidem ve světě ztěžují pochopit norský systém. Jedním z nich je, že my si skutečně zakládáme na tom, že děti považujeme za svéprávné plnohodnotné obyvatele, což nutně nemusí platit ve všech zemích. Pro lidi z jiných kulturních prostředí může být obtížné pochopit, že máme nulovou toleranci k násilí a pravidelnému fyzickému trestání dětí. S tím se bohužel velmi často setkáváme především u chlapců z pákistánských rodin. Snažíme se na tom proto s rodinami preventivně pracovat. Úřad na různých setkáních diskutuje o přístupu k dětem se zástupci pákistánských komunit a mešit. Snaží si vzájemně porozumět a vysvětlit si, co je ve výchově nepřijatelné.

Njå: Mezinárodní kritiku Barnevernu může způsobovat i nedostatečné povědomí o všech možných opatřeních, která úřady učiní ještě předtím, než vůbec začnou uvažovat o umístění dítěte do náhradní rodinné péče. Předchází tomu celá řada kroků: konzultace, rodinné poradenství, opatření činěná přímo v domově dítěte atd. Odebrání dítěte je až posledním možným řešením. Přistupuje se k němu pouze v případě týrání nebo sexuálního či jiného zneužívání dítěte.

Podíl odebraných dětí v Norsku je vyšší v rodinách imigrantů než v rodinách rodilých Norů. Čím je to způsobeno?

Njå: Ano, to je pravda. Neplatí to ovšem jen v Norsku ale ve většině evropských zemí. Poslední statistiky máme zatím z roku 2014 a tehdy bylo v péči státu celkem 8 892 dětí, z toho nově odebraných dětí bylo 1 665. Pokud se na data podíváme perspektivou původu rodin, jsou tam skutečně rozdíly mezi neimigranty, dětmi - imigranty a dětmi narozenými v Norsku imigrantským rodičům. Na tisíc dětí z rodin neimigrantů připadá průměrně 6,9 případů odebrání dítěte. U imigrantských dětí to je 8,8 a u dětí narozených v Norsku imigrantským rodičům 5,5 na tisíc dětí, tedy méně než v populaci neimigrantů.

Mezi jednotlivými skupinami imigrantů jsou významné rozdíly. Zvláštní případ jsou Nigerijci, kteří zvedají průměr. Z Nigérie neodchází velké množství emigrantů, země však „exportuje“ mnoho žen, které různě po světě pracují jako prostitutky. Úřad pro ochranu dětí má v péči poměrně velký počet dětí těchto žen, jelikož jsou často v situaci, kdy se o ně nemohou řádně postarat. Nutno podotknout, že ve většině těchto případů je dítě v péči státu s dobrovolným souhlasem matky, často jen na dočasnou dobu, než se žena stabilizuje tak, aby byla schopna převzít za dítě zodpovědnost.


Celý rozhovor naleznete zde