Ivana Málková: (Ne)Vzdělaní učitelé.

„Jsou učitelé po ukončení studia zralé osobnosti? Jaké jsou možnosti jejich dalšího vzdělávání? A jak se k požadavku na profesní a osobní růst učitelé staví?“, ptá se v dalším rozhovoru Ivana Málková a mimo jiné v něm reaguje na diskusi na České škole. V diskusi k minulému rozhovoru Ivany Málkové  diskutující kritizovali výběr metod, které autorka učitelům doporučila pro „sebepoznávání“ - astrologie, One Brain, konstelace...

Z nadpisu nemám jasno. Jsou čeští učitelé vzdělaní nebo nevzdělaní?

Ivana Málková (archiv autorky)

Jeden z požadavků na učitele je, aby se po dosažení potřebného vzdělání dále vzdělávali. Otázkou zůstává, co si kdo představuje pod pojmem „vzdělaný“.

Učitelé si stěžují, že se cítí přetížení. Vzrůstající tlak na výkon, povinná školení a rozsah nepedagogických požadavků je často zahltí tak, že na to, co je zajímá, zbývá malý prostor. To platí i tehdy, když mají podporujícího a vstřícného ředitele. Přesto se mnozí z nich s chutí vzdělávají v metodice, didaktice, komunikaci, oborově, technologiích atd. Méně časté je vzdělávání se v oblasti osobního rozvoje.

Jsou učitelé ochotni se dále vzdělávat a pracovat na sobě nebo vidíš mezery?

Vím o učitelce, která strávila dva dny ředitelského volna v jiných školách. Když chtěla v inspirativních návštěvách pokračovat, ředitelka její žádost o uvolnění zamítla. Mezera je v tom, že když učitel během dopoledne ve třídě chybí, je to komplikace. Mnozí učitelé během svého života nikdy neviděli učit nikoho jiného a neviděli ze záznamu sami sebe. Představme si, že by měli učitelé během roku možnost čerpat určitý počet dnů „studijního volna“ právě na návštěvy v jiných školách. Inspirace, sdílení a různorodost by jim umožnila být v kontaktu s realitou.

Někdo může namítnout, že studijní volno již mají. Tuším, že je to kolem deseti dnů v roce. Tyto dny se většinou čerpají v době, kdy mají děti prázdniny, školy jsou zavřené, takže není možné navštívit výuku někoho jiného. Kromě toho někteří ředitelé na tuto dobu zadávají učitelům práci na doma.

Troufnu si nadhodit, že široká i odborná veřejnost považuje za samozřejmé, že učitel je osobnostně i sociálně vyzrálý jedinec. Kdo jiný by měl být více?

Odpovědět bude jako projít minovým polem:). Podle mne o tom takto vědomě moc lidí neuvažuje, ale automaticky to předpokládají. Toto očekávání umocňuje tlak, o kterém učitelé často mluví. Co si kdo z nás představuje pod pojmem zralý jedinec? Slyšela jsem názor, že většina lidí „uvízla“ v emočním vývoji někde mezi dětstvím a pubertou a rozdíly mezi námi jsou v tom, do kterého věku kdo z nás doputoval. A protože téměř vymizely přechodové rituály, mnoho lidí v této nezralé fázi zůstává po zbytek života, aniž si to uvědomí. Takže mezi učiteli jsou jak zralí tak nevyzrálí jedinci, jako je tomu v jakékoli jiné profesi.

Znám učitelku, kterou žáci druhého stupně natočili na mobil, když se rozčilovala, a dali to na FB. Zuřila, plakala, hroutila se, dožadovala se trestů, nedokázala si před třídu znovu stoupnout. Bylo pro ni téměř nemožné od situace „poodstoupit“, natož ji pochopit v širších souvislostech. Nebyla toho schopna ani s odstupem času.

Zralost, tak jak já ji vnímám, je schopnost projít emocemi tak, aby to bylo bezpečné pro mne i mé okolí. Představuji si to tak, že zůstávám pozorovatelkou sebe sama, jsem schopna určitého nadhledu a přijímám svoji část zodpovědnosti za to, co se děje. Dám si čas, než zareaguji, jsem schopna sebereflexe a přijímám událost jako novou zkušenost.

Podle této tvé definice si nejsem jista, zda nějakou zralou osobnost znám. Co se s tím dá dělat? Kde se to „doučit“ a tak říkajíc dozrát?

Současný trh nabízí škálu metod, jak se pustit do hlubšího sebeobjevování. Většinou jde o techniky založené na vlastním prožitku a osobním uvědomění. Většina učitelů začíná profesní oblastí. Matematika Hejného, Genetická metoda čtení, Comenia Script, Kritické myšlení, Respektovat a být respektován, Začít spolu, Tvořivé učení, Montessori, Využití IT ve výuce atd... patří k nejrozšířenějším kurzům a získané znalosti učitelé mohou okamžitě a viditelně do výuky vnášet. Každá z těchto metod zároveň kultivuje i osobnost pedagoga.

Využití možností mentoringu, supervize nebo kouče, je méně časté. Učitelé si na tento typ služeb teprve zvykají. Jde o dlouhodobější proces. Je k tomu třeba ochota ke změnám a schopnost sebereflexe.

Kurzy osobního rozvoje, jsou zatím v menšině. Setkala jsem se s učiteli, kteří se účast na takovém kurzu dokonce báli před ostatními přiznat. A naopak znám pedagogy, kteří pravidelně navštěvují různé druhy sebezkušenostních výcviků a hrdě se k tomu hlásí.

Čím si nízký zájem učitelů o tento typ kurzů vysvětluješ?

Absolvovat kurz „Jak učit číst“ je bezpečné. Mám-li se rozvíjet osobnostně, je třeba vystoupit z komfortní zóny, být ochoten se dívat na svá slabá místa, mít odhodlání vyměnit nevyhovující postoje za nové. To není pohodlné a vyžaduje to ochotu otevřít se změnám.

Jaké je propojení mezi sebepoznáním učitele a kvalitou výuky? Jak jedno ovlivňuje druhé?

Člověk, který se rozhodne sám o sobě více dozvědět, si je sám sebe více vědom, vnímá svoji hodnotu, více si věří, dokáže si vymezit a hlídat své hranice, je si vědom své zranitelnosti, chápe, že do života patří i kvality, které jsme si zvykli označovat za nežádoucí a umí s nimi zacházet. Takový učitel pak přistupuje k výuce jako komplexnímu procesu osvojování si učiva, péči o vztahy a prožívání, vnímá jedinečnost děti a má respekt k odlišnostem jednotlivých rodin.

Umím si představit, jak pomůže učitelům v jejich práci mentoring, supervize nebo koučink. Ovšem v minulém rozhovoru jsi zmiňovala numerologii, konstelace, systemiku... Patří do školního prostředí tyto nevědy, které nejsou postaveny na vědeckých základech?

Nevědecké techniky a metody jsou často napadané a zpochybňované. Rozumím tomu. Sama jsem žila mnoho let v přesvědčení, že by mne k astroložce nebo na konstelace nikdo nedostal. Vydrželo mi to do okamžiku, kdy se odpor a nedůvěra proměnily ve zvědavost to prozkoumat. Díky vlastním zkušenostem a prožitkům jsem postoj k „pavědám“, jak to některé komentáře označují, změnila. Tyto směry ve vyučovacím procesu místo nemají a ani by mít neměly. Ale pokud se jejich prostřednictvím dozví učitel něco více o sobě, může to být přínosem i pro atmosféru ve třídě. Pokud by učitel „ulítl“ a dělal si například výklad horoskopu žáků nebo stavěl konstelace bez souhlasu rodičů žáků, je to nepřípustné. Pokud se ale například učitelka zabývající astrologií setká s maminkou žáka, která je tomu nakloněna, může jim nahlédnutí do horoskopu přinést širší pochopení toho, co se s dítětem děje. Jaký je rozdíl mezi diagnózou od psychologa a výkladem astrologa? Mně to přijde podobné. Obojí nálepkuje a nabízí tipy, jak k dítěti přistupovat. Vždy záleží na tom, kdo a jak s daným nástrojem zachází. Pokud jsme necitliví a odpojení od souvislostí, může škodu nadělat češtinář, psycholog, astrolog i zubař.

Pokud tedy učitel tyto dovednosti / znalosti / schopnosti má, jak by s nimi měl ve školním prostředí zacházet? Které hranice by neměl překročit, čeho by se měl vyvarovat, jaká jsou pravidla pro jejich používání.

To je na několik samostatných článků:). Například technika One Brain nabízí typy cvičení, které podporují spolupráci levé a pravé hemisféry. Konkrétně existuje cvičení, kdy zapojíme ruce, nohy a oči v určitém sledu za sebou a zvýšíme tak momentální schopnost se soustředit. Pokud si takové cvičení učitel zacvičí s dětmi před důležitým testem, děti jsou v menším stresu a lépe se soustředí. A pokud někdo nevěří, že to funguje, tak bude možná souhlasit, že trochu pohybu a odpoutání pozornosti od čekající zátěže, je fajn. Mně se také lépe pracuje, když si před vyřizováním náročné práce uvařím čaj, který mi k tomu příjemně voní. Na druhou stranu tato technika umožňuje dostat se do regrese, a to je samozřejmě prostor, do kterého žádný pedagog nesmí vstupovat.

Regresí myslíš co? Minulé životy?

Regrese je možnost spojit se prostřednictvím nějaké techniky s okamžikem příčiny našich obtíží, porozumět jim a získat inspiraci, jak oslabit jejich vliv na naše současné jednání. Většinou nás to dovede do dětství, k rodičům a v případě lidí, kteří věří na minulé životy, tak i tam. Pokud by například „zapálený“ učitel ovládající tuto techniku chtěl dítěti pomoci odblokovat jeho obtíže s trémou, dopustil by se nepřípustného jednání. Je důležité mít na paměti, že role, na kterou zní pracovní smlouva, je UČITEL nikoliv terapeut nebo čaroděj.

A je to skutečně jediná role, do které učitel vstupuje?

Není. Učitel je jako herec. Mění role podle scény, na které se ocitá. Může být trenér, mediátor, kouč, manažer, psycholog, pokladník, detektiv, bachař, diktátor, kamarád, pečovatel, klaun, dramatik, sociální pracovník, terapeut, diplomat. Pokud do těchto rolí vstupuje na chvíli a vědomě, lépe si ohlídá hranice, kam smí a kam ne. Mnozí učitelé si ale těchto rolí nejsou vědomi nebo v některé z nich přetrvávají dlouhodobě. Pak se jim může stát, že překročí hranice. To, co je pro jednoho rodiče v pořádku, pro druhého může být důvodem k žalobě. Konkrétně například večerní usínání prvňáčků na škole v přírodě. Stýská se jim, vztahují ručičky k učitelce, někteří chtějí pusu na dobrou noc. Smí učitelka dítě obejmout? A co když děti učí učitel? Je na něj ve stejné situaci toréž měřítko?

Ještě mne zajímají ty konstelace. U mnoha lidí tato metoda působí jako červený hadr na býka.

Ano, je to tak. Je to mocný nástroj, který funguje kdekoliv a s kýmkoliv. Buď si je oblíbíš nebo je odsuzuješ. Díky nim si můžeš vyzkoušet „chodit chvíli v mokasínech toho druhého“, jak říkají indiáni. Je to technika, která umožňuje dívat se na svoji situaci z odstupu a objevit skryté souvislosti, které mají na naše jednání vliv, aniž jsme si toho vědomi.

K čemu je to dobré? Znám učitelku, která „nadržovala“ holčičkám a „vytáčelo“ ji, když kluci zlobili. Konstelace jí pomohly objevit příčinu, která souvisela se vztahy v její rodině. Díky tomu dokázala původní automaticky se spouštějící nepřátelské reakce proměnit na neutrálnější postoj. Nepřípustné by bylo, kdyby se konstelacemi vměšovala do života konkrétních rodin žáků.

Mně se na konstelacích líbí to, že se dají užívat i jako nástroj „vyzkoušet si události nanečisto“. Představme si učitelku, kterou čeká první třídní schůzka v životě. Když si stoupne sama v prázdné třídě před lavice a představí si všechny rodiče žáků, může cítit úzkost, trému, ohrožení. Pokud si ale stoupne například stranou tak, aby stála na straně rodičů, mohou se její pocity změnit. Jde o to, aby si vybrala ve třídě takové místo, kde se bude cítit nejlépe. Možná se rozhodne lavice uspořádat jinak, nebo je odstranit a sednout si pouze na židlích do kruhu. Jde o to najít takové uspořádání, které jí na skutečné schůzce dodá větší pocit jistoty.

Druhá možnost, jak lze konstelace ve školním prostředí použít, je zosobnění. Kdysi jsem dala jednomu řediteli tip, jak zacházet se Vztekem, který cítí, když žáci něco provedou, a on to řeší. Za pár dnů mi volal a nadšeně sdílel: „Funguje to! Měl jsem v ředitelně tři kluky, porvali se a nebyla s nimi řeč. Cítil jsem, jak ve mně kvasí Vztek a nechtěl jsem v tomhle afektu jednat. Vylezl jsem zpoza stolu a sedl si s kluky na židle do kruhu. Přidal jsem pátou židli, dal ji do rohu místnosti a řekl: Tato židle je pro můj Vztek. Vzteku, sedni si sem, kousek dál ode mne, prosím. Potřebuji s kluky něco probrat. Když jsi u mne blízko, mám strach, že bych řekl něco, co by mne mrzelo. A pak si sedl mezi kluky a všem dal prostor, aby řekli, co se mezi nimi stalo. Kluci se rozvyprávěli, občas koukli na prázdnou židli a ujišťovali se, zda tam můj Vztek stále sedí. To mi pomáhalo ho tam skutečně udržet. Situací jsem prošel zcela novým způsobem a s určitou lehkostí pro nás všechny.“

Co mají tyto nevědecké techniky společné, je osobní prožitek. Účastníci se učí například zaměřit svoji pozornost na dýchání, projevy těla a pocity. Vědomé oddělení těchto vjemů od sebe přináší možnost umět reagovat s vyšší mírou zralosti, což se například při konfliktech může hodit.

Jsou nějaké signály, které mohou pedagoga upozornit na to, že by mu sebepoznání a osobnostní rozvoj pomohl?

Signálem mohou být opakující se události, množství nevyhovujících situací a impulsů zvenku, tzv. zrcadlení. Mohou to být i zdravotní či psychické komplikace, zraňující vztahy, nepříjemné pocity atd. Většina lidí se na tuto cestu vydává až ve chvíli, kdy míra nespokojenosti převažuje nad spokojeností.

Jaké místo a prostor by měla ve škole zaujímat věda a jak by měly být zastoupeny její protipóly – vztahy, kreativita, společenská angažovanost, esoterika, víra, intuice, zdravý selský rozum...

Kdysi mi jeden ředitel řekl, že by si přál, aby dění ve škole bylo rozděleno na třetiny – 1/3 trénování mysli, 1/3 péče o tělo a 1/3 péče o duši. To je mi blízké.

Škola je součástí života, a tak by v ní mělo být místo úplně pro všechno. Zvykli jsme si svět dělit na západ a východ. Na jedné straně byla upřednostňováno zaměření na hmotu a na druhé na duchovno. Teď se oba světy začínají prolínat. Zápaďáci meditují a východní národy staví aquaparky.

Vyrostla jsem v prostředí, kde bylo zvykem rozdělovat věci na dobré a špatné, postižení lidé byli zavřeni v ústavech mimo město a prvního člověka s jinou barvou pleti jsem viděla na vlastní oči až v dospělosti. Učím se toleranci, otevřenosti a respektu k odlišnostem ve vzhledu i názorech. Před dvanácti lety jsem obracela oči v sloup a klepala si na čelo, když někdo vyslovil slovo energie, duše nebo meditace. Nedávno jsem četla článek s titulkem: „Vědci změřili, kolik váží duše člověka.“ Vypadá to, že rozdělení na vědecké a nevědecké disciplíny pomalu mizí.

No a to mi dává smysl. Když jsem slyšela Dalajlámu, že mezi jeho koníčky patří kvantová fyzika, tak jsem se v duchu usmívala.

Ještě mne napadá k té astrologii a numerologii, pokud si vzpomínám, i uznávaní panovníci se radili se svými dvorními astrology, kdy je příznivá doba na to a ono.

Dalajláma také hovořil o radosti, která je podle něj důležitou podmínkou pro zdravé tělo a mysl. „Ve školách by měl existovat předmět, který by učil o radosti na základě vědeckých poznatků a zdravého rozumu.“ jak tomuto výroku rozumíš ty? Co nám tím chtěl říci?

U mnoha výroků Jeho svatosti se mi ulevilo. Jako by jeho slova byla podporou pro cestu, kterou teď kráčím. Radost, smysl pro humor a vášeň pro to, čemu se věnujeme, považuji za základní lidskou výživu. Pokud jsme od těchto zdrojů odpojení, stávají se z nás roboti, kterým jednoho dne dojdou baterie.

Nevím, zda je řešením zavést samostatný předmět „Výchova k radosti“, ale vím o školách, které tento záměr mají ve svém kurikulu. Znám učitele, kteří mají smysl pro humor a „jiskru v oku“. Je úžasné slyšet ze tříd smích a potkávat děti, kterým se nechce ze školy domů. Děti nasávají osobnostní kvality učitelů a napodobují je. Vnímají, zda nás baví to, co je učíme. Dokážou rozlišit, zda to, co hlásáme, také žijeme. Mají radary na pravdu.

Proto je velmi důležité, aby učitelé znali své silné i slabé stránky a uměli s nimi zacházet. Aby si byli vědomi svého potenciálu a dokázali ho využít. Aby byli otevření sebereflexi, ochotě uznat chybu a dokázali požádat o pomoc. Aby si byli co nejvíce vědomi toho, jak s dětmi komunikují, jak na ně reagují a dokázali vidět události v souvislostech.



O vzdělávání učitelů si povídaly Kristina Zůbková a Ivana Málková

Se souhlasem Ivany Málkové převzato z jejího blogu