Ondřej Šteffl o frontální výuce, motivaci k učení, rozdělení výuky do předmětů, hodinových dotacích nebo rozdělení tříd podle věku.

„Mnoho lidí, včetně mnohých rodičů je přesvědčeno, že vzdělání je jen to, co se děti naučí ve škole. V tradiční škole je pak často až zarážející, s jakou úporností ignoruje okolní svět. V mnoha případech to vypadá tak, že se učí jen to, co je v učebnicích a to jen proto, aby se to potom vyzkoušelo a děti měly známku nebo uspěly u přijímacích zkoušek. Když to není v osnovách nebo v učebnici, jako by to nebylo,“ píše Ondřej Šteffl v dalším díle svého textu o „přeludech a omylech v tom, jak vnímáme školství“.

Šteffl mimo jiné píše:

Ondřej Šteffl (twitter.com)

Všichni na povel
Nahradit frontální výuku jinými formami - skupinovou, kooperativní, individuální - není snadné. Jednak je to problém logistický a organizační, např. zcela individualizovaná výuka by vyžadovala úplně jinou organizaci výuky, individuální plánování práce žáka zase vyžaduje mnohem více učitelů. Nové technologie by sice umožňovaly výraznou individualizaci, ale nevyužívají se. To souvisí s druhou překážkou, většina učitelů s jinými formami výuky neumí dobře pracovat, nemá s nimi zkušenost, dobře je nezná. Nad tím vším ale převažuje třetí překážka. Učitelé, rodiče, a po pár letech ve škole i mnoho dětí si vlastně jinou výuku ani nepřeje a nedovede si představit nic jiného. Škola = frontální výuka. Tak jsme to každý zažil, tak to známe a tak si to přejeme.

Cukr a bič nebo radost z poznávání
Mnoho lidí věří, že nutnou silou, bez které by se děti neučily, je metoda cukru a biče, odměny a trestu. Nejčastěji jde o známky, dobré jako odměna a špatné jako bič. Ale jsou i jiné metody: pochvaly, symbolické dárky v podobě včeliček a hvězdiček v sešitech prvňáčků za každou povedenou věc, nebo i skutečné dárky, ba i se zkoušely rovnou peníze za přečtenou knihu. A na druhé straně třídní důtky, domácí úkoly navíc, poznámky, černé puntíky a samozřejmě neúspěch u důležitých zkoušek. Není to tak dávno, co se ve školách užívaly i tělesné tresty.

Původ těch věcí je opět zřejmý. Odměna pochází především z modelu manufaktury, lidé přece pracují kvůli platu, kvůli tomu, aby se uživili. Kdysi se i v manufakturách užívaly fyzické tresty, ale později to byly a jsou stále pokuty, srážky platu, nebo propouštění (vyhození ze školy). Fyzické tresty byly běžné v armádách.

V psychologii takové uvažování zastupuje behaviorismus. Dnes ovšem víme, a kognitivní vědy k tomu přinášejí další a další důkazy, že takto to funguje dobře, ale pouze u rutinních činností. Tam lze opravdu výkon zvýšit vidinou odměny či hrozbou trestu. Jenže učení není rutinní činnost. Naopak. Každý člověk se rodí s úžasnou schopností a potřebou orientovat se ve svém okolí, potřebuje porozumět tomu, jak co funguje a proč. Proto se naučí mluvit, chodit, komunikovat, poznávat předměty kolem sebe a zacházet s nimi, dnes třeba užívat chytrý mobil a mnoho dalších věcí. Proto také dítě pořád klade otázky. Proč? A žádnou vnější motivaci, odměny a tresty k tomu dítě nepotřebuje. Naopak, děti často kladou své otázky i přes velkou nechuť některých rodičů jim odpovídat.

Přirozené učení přináší radost z poznání. Dnes víme, že když se něco naučíme, něco pochopíme, mozek vyprodukuje dopaminovou odměnu, která má v mozku stejné cílové místo jako třeba heroin. Učení samo přináší dobrý pocit, a to je silnou motivací v dalším poznávání a učení pokračovat. Proto dítě ani dospělý, pokud nejsou „pokažení“ už další vnější motivaci k učení nepotřebují. Experimenty (viz např. kniha Daniela Pinka: Pohon) ukazují, že když začneme za učení děti, ale i dospělé odměňovat nebo je k učení nutit, může to vnitřní motivaci úplně potlačit. Z učení se stane práce, kterou pak žáci jsou ochotní dělat jen za odměnu. Přesně to často ve školách děláme a přesně takhle děti často „pokazíme“. A to je jedna z příčin, proč mnoho dětí, které se do školy před první třídou těší, o učení ztratí nakonec zájem.

Řada lidí je ovšem přesvědčena, že metoda vnější motivace, špatných a dobrých známek nejlépe připravuje děti na jejich dospělý život a zaměstnání – za odměnu, za plat nebo pod hrozbou nějakého trestu dělat něco, co je nebude bavit. A tak to také bohužel často dopadne. Takto „připravené“ děti s takovým životem počítají a jinou seberealizaci v práci pak často ani nehledají. A pak samozřejmě ani nenajdou.

Mnoho lidí si školu bez systému odměn a trestů neumí představit. Obvykle jde o známky, které jsou esencí pojetí školy založené na odměnách a trestech. Škola bez známek, to přece nemůže fungovat. A když ne známky, tak alespoň slovní hodnocení, nejlépe takové, které jde převést do známek. Tak to ostatně zase ukládá Školský zákon – hodnocení je povinné. Děti ovšem k učení žádné hodnocení nepotřebují, potřebují jen zpětnou vazbu.

Svět rozdělený do předmětů
Musí být výuka ve škole organizována podle předmětů? Nemusí.

Jednou z možností čím předměty částečně či plně nahradit je projektová výuka, tedy organizace obsahu kolem nejrůznějších témat, na která se pak nabalují poznatky z jednotlivých předmětů. V projektu pes je možné od biologie savců a života šelem se plynule dostat třeba k historii domestifikace psa, matematice a pracovnímu vyučování při stavbě boudy pro psa, psychologii emocí psa i jeho chovatele, obecní politice při registraci psů využití vybraných poplatků a samozřejmě sledování či psaní blogů a prezentace zjištěných poznatků. Co vše se v konkrétním projektu objeví, může určovat vyučující, ale může to také z velké části určovat zájem žáků.

Jeden projekt samozřejmě nepokryje kompletně celou látku. Těžko však několik projektů může pominout něco důležitého. Naopak, to, co je důležité, je důležité právě proto, že se to objevuje často. Trojčlenka, plocha obdélníka, skladba hmoty, zákon zachování hmoty a energie, pravidla psaní srozumitelných textů atd. se objevují snad v každém druhém projektu, objevují se v souvislostech, jsou využívány, objevují se opakovaně a objevují se jako podstatné a důležité.


Celý text naleznete zde