Ondřej Šteffl: Hlavní důvod, proč se škola nemění? Nic jiného si neumíme představit.

„Pokud byste chtěli vytvořit učební prostředí nevhodné pro využití schopností mozku, nejspíš byste navrhli něco podobného školní třídě,“ cituje Ondřej Šteffl z knihy Johna Mediny Pravidla mozku. Šteffl uvažuje o tom, proč se škola během dvou století změnila tak málo a proč je tak těžké ji změnit.

Šteffl mimo jiné píše:

Ondřej Šteffl (twitter.com)

„Nejtěžší na světě je nemyslet na bobra.“ Odpověděl prý jeden zen-buddhistický mnich na otázku svého žáka „Co je nejtěžší na světě?“. Podobnou úvahu najdeme i v Platónově spisu Prothagoras. Zamýšlí se nad tím, že je třeba si pečlivě vybírat, co a od koho se budeme učit. Když totiž sníme něco špatného, můžeme to zvrátit. Když se nám ale do hlavy dostane něco nežádoucího, nesprávného či škodlivého, už to jen těžko dostaneme ven. Zbavit se toho, to je nejtěžší na světě.

My všichni jsme chodili mnoho let do školy. Naprostá většina čtenářů tohoto textu chodila devět let do základní školy, čtyři roky na střední a pět let na vysokou. Celkem tedy 18 let. Mezi čtenáři je jistě i řada učitelů, kteří po škole nastoupili do práce. Zase do školy. My všichni školu dobře známe, a to víceméně takovou školu, jak jsem ji popsal na začátku. Školu založenou na zvyklostech převzatých z armády, z kostela a z manufaktury. My všichni jsme si tak nutně ze školy odnesli mnoho zafixovaných představ o tom, jak škola normálně vypadá. A normálně to pro nás znamená i správně. Cokoliv jiného je pro nás cizí, neznámé a často tedy nedůvěryhodné, podezřelé či rovnou špatné.

Přitom v mnoha případech už víme, že to, jak to vypadalo ve škole, do které jsme chodili, správné nebylo. Protože si ale neumíme představit, jak by to mohlo fungovat jinak, raději pro své děti chceme to samé, co jsme měli my.

Škola a její fungování se za dvě stě let mnoho nezměnily. Zato velký vývoj proběhl v psychologii a v kognitivních vědách obecně. Kognitivní vědy kromě psychologie zahrnují celou škálu dalších věd, které se věnují mozku mj. umělá inteligence, lingvistika, neurologie, antropologie, filosofie či poznatky o evoluci. Zejména během posledních dvaceti let řada výzkumů v kognitivních vědách odhalila mnohé poznatky o fungování mozku a o učení.

John Medina v úvodu knihy Pravidla mozku (vyšla česky) píše: „Co z těchto výzkumů (jde o výsledky kognitivních věd za posledních cca 20 let, pozn. OŠ) celkově vyplývá? Převážně toto: Pokud byste chtěli vytvořit učební prostředí nevhodné pro využití schopností mozku, nejspíš byste navrhli něco podobného školní třídě.“

I když je to asi trochu nadsazené, je na tom mnoho pravdy. Velká spousta věcí v běžné školní třídě probíhá v naprostém rozporu s poznatky o mozku a učení. Kognitivní vědy postupně odhalují, jakých hrubých chyb se ve vzdělávání a výchově dopouštíme jen proto, že používáme tradiční postupy, o nichž jsme si doteď mysleli, že jsou ověřené a správné.

Změnit školu je ale obtížné, a to i když víme, jak ji chceme změnit. Každá instituce se brání změně. A škola zvlášť. Někdy sice víme, jak by to mělo být lépe, ale neumíme to v dané organizační struktuře zařídit nebo prosadit, někdy by to prostě bylo moc drahé, jindy to omezují předpisy. To jsou ovšem všechno pouhé drobné překážky, které se objeví, až když už si umíme změnu přestavit.

Hlavní důvod toho, že se škola nemění, i když už je jasné, že dosavadní postupy jsou nevhodné nebo dokonce, že dětem škodí, jsou naši bobři. To je ta největší překážka. My si prostě nic jiného neumíme představit, bojíme se udělat krok do neznáma.


Celý text naleznete zde