„Nejsem určitě sama, koho dlouhé a mnohdy zbytečné schůzování nenaplňuje žádným blahem. Jistě, pokud jde o pedagogické záležitosti, nemám námitek. Pokud se však - a to je mnohem častější model - řeší hlouposti, jsem poměrně zásadně proti. Takové každotýdenní páteční porady, na nichž se mlátí prázdná sláma a které se často protáhnou do večerních hodin, už dohnaly nejednoho pedagoga ke změně pracoviště, či dokonce oboru...,“, píše učitelka a spisovatelka Jitka Neradová v aktuálním vydání časopisu Rodina a škola.
Neradová pokračuje:
 |
| Jitka Neradová (archiv autorky) |
Zvláštní kapitolu představují dozory ve školní jídelně, protože to je místo, které by jakákoliv hygiena mohla z fleku zavřít. Nikoliv kvůli jídlu či špíně, ale kvůli tomu, že hladina hluku zde hluboce překračuje jakoukoliv snesitelnou a povolenou hranici.
Takový řev ve školní jídelně může i jinak celkem vlídný dozor přivést do určité fáze nepříčetnosti. Hledá cesty, jak se dozoru vyhnout, a během jeho nepřítomnosti pak obědvající student uklouzne na slupce od banánu, zasáhne ho letící flák masa či se docela obyčejně začne dusit tím „hnusným“ jídlem - a malér je na světě. Řekla bych, že je nejvyšší čas na školní dozory nějakým viditelným způsobem upozornit, připomenout je jako týrání menšiny či je prostě nějakým sofistikovaným způsobem smést z povrchu zemského.
Celý text naleznete v aktuálním vydání časopisu Rodina a škola
3 komentářů:
S hlukem ve školní jídelně naprostý souhlas, kdo nezažil, nepochopí.
V tom rámusu musí být a jíst i ty děti. Některým to jistě vadí. Co s tím?
U nás je zpravidla největší hluk od učitelských stolů...
Okomentovat