Jana Karvaiová pro Českou školu k diskusi o úlevách při maturitní zkoušce

Nechci psát vyloženě odborný článek. Reaguji pouze na diskusi vedenou pod článkem o úlevách pro děti se SPU (VPU) při maturitních zkouškách. (Článek a diskusi naleznete zde)

Jana Karvaiová (cz.linkedin.com)

Specifické poruchy učení nebo také vývojové poruchy učení, to je oficiální název pro soubor poruch, které ztěžují lidem proces učení se. Jedná se podle výzkumů o malé neurologické poruchy, které narušují artikulační oblasti, vizuo-motorické schopnosti, logické myšlení, vnímání abstrakce, koncentraci apod. Ne všechny symptomy musí nutně mít každá osoba, které byla jako SPU diagnostikována. Ale většinou jde právě o souhrnná narušení jednotlivých těchto funkcí, kdy jedinec má později problémy s učením. Tuto vadu lze již dnes poměrně dobře diagnostikovat. Takže není možné se domnívat, že poradenská zařízení jen píší „papíry“ pro úlevu líných dětí. Bohužel, to, co mnoha lidem přijde jako samozřejmost – schopnost číst, psát, počítat apod. je u těchto lidí ztížena a většinou nestačí jen píle k její kompenzaci.

Opět, nebudu se zde rozepisovat o reedukačních metodách. Jedno je však jisté. Osoby se SPU nemají v mnoha školách dostatečnou podporu. Z jednoho prostého důvodu. Na pedagogických fakultách se budoucí učitelé sice o těchto vadách učí, ale pouze obecně. Reedukační techniky se neučí. Mnozí učitelé nabývají dojmu, že dítěti se musí věnovat např. formou doučování, případně, že stačí nějaké úlevy.

Nestačí to. Ve chvíli, kdy je tato porucha u dítěte diagnostikována, musí nastat proces reedukace. Speciálních metod, kdy se dítěti napravují jednotlivé schopnosti. Žádná z metod není „zázračná“ a učitel musí hledat, co danému jednotlivci pomáhá. Většinou se pracuje s narušenou jemnou či hrubou motorikou. U dyslektiků je důležité je učit pracovat s mikromotorikou očních pohybů, artikulčních orgánů, je třeba provést analýzu sluchových schopností a v případě jejich narušení je reedukovat, totéž se zrakovým vnímáním. Hodně se také věnuje rozvoji prostorové orientace a dalším schopnostem. A ruku na srdce, kdo z učitelů tohle dělá? Moc jich nebude. Škola, která má ve svém sboru speciálního pedagoga, ať už jako běžného učitele nebo školního speciála, má tak říkajíc vyhráno. Tento učitel může provádět reedukaci např. skupinovou místo některých hodin českého jazyka či matematiky. Ne, není to zameškání hodin předmětů, pro tyto děti je přínosnější naučit se kompenzovat svůj hendikep, než sedět na hodině a stejně nechápat, co se učí.

Přínosné je začít pracovat s dítětem co nejdříve. Často se stává, že v určitém věku je vada dostatečně zkompenzovaná a není již potřeba s dítětem dále pracovat individuálně. Pozor ale, tato vada je doživotní, to je důležité si uvědomit. A budou jedinci, kterým bude nutné poskytovat pomoc třeba i na vysoké škole.

Každé dítě, které navštěvuje základní nebo střední školu, má posudek z pedagogicko psychologické poradny. Zde učitel najde většinou dost podrobně rozpracovaný návod, jak s dítětem pracovat (tedy ty tzv. „úlevy“) a také seznam pomůcek, které by žákovi pomohly. Jestli ty zprávy učitelé čtou nebo ne, toť otázka. Totéž se týká maturitní zkoušky, i zde jsou dána pravidla pro jednotlivá postižení, většinou navržená poradenským zařízením. Nevidomému musíte poskytnou text v Breillově písmu nebo na počítači s programem , kde je psaný text převáděn do mluvené podoby. Neslyšící bude naopak potřebovat psaný text a ještě někoho, kdo ovládá znakovou řeč. U žáků se SPU stačí většinou více času na zvládnutí zkoušky, možnost psát na notebooku nebo podobném zařízení (pro dysgrafiky a dysortografiky), případné dovysvětlení textu učitelem (u dyslektiků). K maturitě se stejně většinou dostanou ti nejpilnější a nejinteligentnější z této skupiny žáků. S touto vadou lze vystudovat vysokou školu. Ti lidé jsou většinou dost inteligentní na to, aby pochopili, co v životě zvládnou a co je mimo jejich schopnosti. Asi nenajdete třeba dyslektika překladatele. Ale proč by nemohl být zahradním architektem apod.

Nejdůležitější asi bude změnit postoj k lidem s touto vadou. Stále totiž přetrvává názor, že kdyby chtěli...... A to je špatně. Není to o snižování latěk, je to o umožnění lidem, kteří mají problém, tu zkoušku zvládnout. Každému je jasné, že nevidomí nebude moci číst běžnou knihu. Stejně takto musíme nahlížet i na lidi se SPU.

Chápu učitele středních škol, především těch prestižnějších, že nechtějí, aby maturitní zkoušku dostal každý, kdo jim usedne do lavice, i když na to tzv. nemá. Dobrý učitel pozná, zda jde o dítě s postižením (tedy alespoň pojme podezření a navrhne odborné vyšetření) nebo zda jde o dítě, které prostě intelektově na danou školu nepatří. Také nejsem zastáncem toho, abychom masově udělovali všem zkoušky pouze za účast. Musíme si umět přiznat, i když se to dnes politicky nenosí, že jsou jedinci, kteří opravdu nejsou studijní typy a ti by měli čas věnovat vyučení se poctivému řemeslu, které začíná být nedostatkové. Proč asi? Ale to je zase jiný příběh.