Je módou v médiích poslední doby neustále nasazovat na školství a především osoby učitelů. Neuplyne většinou ani týden, abychom se nedočetli, že školy , konkrétně učitelé, mohou za... a následuje výčet různých „špatností“. Jeden by řekl, že školství a učitelé mohou i za změny klimatu na zeměkouli.
Je s podivem, kolik péče a starostí je věnováno žákům a studentům a jak málo se naopak věnujeme učitelům. Učitel nepotřebuje motivaci k práci? Učitel nepotřebuje klid na práci? Učitel smí být přehlcován? Učitel smí být neustále kritizován?
 |
| Jana Karvaiová (FOTO: cz.linkedin.com) |
Co by mohlo napomoci našemu školství a jeho učitelům:
1/ Opravdová změna vzdělávání budoucích pedagogů. V tom by bylo zahrnuto i to, že budoucí učitele by mělo učit více lidí z praxe. Akademici by mohli učit tu teorii (psychologie, pedagogika apod.). Zbytek ti z "praxe". Oni ví, jak to ve školách vypadá reálně. Odtrženost od reality mnoha lidí, kteří dnes vyučují nebo tvoří vyhlášky, je tristní.
2/ Kariérní řád učitele nesmí být pro "kariéristy". Je nutné velmi dobře ocenit i učitele, kteří chtějí "jenom" učit a nemít dalších pět funkcí. To, co navrhuje dnešní podoba KŘ je paskvil. Přesto to vypadá, že bude „protlačen“ i v této své hrůzné podobě.
3/ Zrušit ČŠI. Ve Finsku ji taky nemají a přitom je to země s jedním z nejlepších školství v Evropě. Alespoň nám je stále předkládáno v médiích. Neustálé kontroly především „papírů“ jsou učitelům k ničemu. Nebo by se měla změnit role ČŠI na poradní orgán, který by pomáhal učit a pracovat. Který by měl jasno v legislativě.
4/ Velmi omezit zodpovědnost učitelů za děti. Také to jde, viz různé země v Evropě, kdy je odpovědnost přenesena především na rodiče. To, že dítě ve škole upadne a vyrazí si zuby, není problém učitele. Nejde o to podporovat lajdáctví učitelů, ale zbavit je strachu z kdejaké vycházky , exkurze, výletu, tělocviku, ale i obyčejného dozoru na chodbě školy apod. Učitel nemůže už z podstaty věci odpovídat za chování a jednání žáků, pokud se rozhodnou se strkat, dělat neplechu na WC, či se „utrhnout“ na vycházce od skupiny, pokud uvidí třeba maminku. Jsou to velmi často spontánní projevy chování, kterým nemůže zabránit ani ten nejlepší pedagog.
5/ Velmi omezit administrativu nebo na administrativu najmout sekretářky. Učitel má učit, ne zapisovat knížky do seznamu knih v knihovně či kontrolovat, zda nezmizela nějaká skříň. O dalších zbytečnostech není třeba psát. Škola by také mohla vybírat poplatky za sepisování různých papírů pro policii, soudy, OSPOD apod., tak jako si poplatky účtují lékaři.
6/ Každých x let by měl mít pedagog něco jako dlouhodobé studijně odpočinkové volno (jako v Německu).
7/ Uznávat některé zdravotní problémy jako nemoci z povolání - chronické záněty hlasivek, reflux (každý lékař vám řekne, že je to z „nervů“), psychické problémy (chronická únava a další).
8 /Sjednotit zřizovatele škol, aby to nebyl subjekt měnící se každou chvíli (politicky). Tím také zjednodušit tok financí do škol.
9 /Celková školská vize by měla být zcela apolitická, nepodléhat chvilkovým diktátům různých politických a zájmových skupin.
10/ Veškeré základní školské aktivity musí být nutně financovány pouze ze státního rozpočtu. Jen "třešinky na dortu" by se mohly financovat z grantů a peněz EU. Na těchto penězích nesmíme být závislí, protože jsou nám pak diktovány nesmyslné požadavky, jak peníze utrácet či vyhrožováno naopak zastavením toku peněz. Které další povolání je tak často dofinancováváno z kapsy zaměstnanců? Obávám se, že se mnohdy s tímto stavem už dopředu počítá.
11/ Nastavení jasných pravidel a výkladů legislativy. Není možné, aby dva, tři subjekty podávaly zcela rozdílné informace o jedné věci, o jednom paragrafu.
12/ Nestavět vzdělávání jako službu. Mnoho rodičů a dalších subjektů má poté pocit, že si smí diktovat skoro vše, protože oni jsou zákazníci a učitelé jsou sluhové ( služebníci). Škola je vzdělávací instituce především, výchovná jen částečně. Stát nesmí klást na školu požadavky, které mají suplovat úlohu rodiny ve výchově.
13/ Za důležité považuji také ustanovení profesní komory. Roztříštěnost různých asociací není dobrá. Zajišťuje sice specializaci, ale učitelé se potřebují také semknout za obecné zájmy, ne jen za zájmy jedné skupiny.
14/ Cokoli nového se ve školství bude zavádět, mělo by to být velmi důkladně promyšleno, nejlépe také odzkoušeno na vzorku škol. Raději těch nefakultních, spíše těch v terénu, které nemají až tak ideální podmínky pro práci. Takové to naše české :“musíme TO rozjet, protože nám to nařídila komise XY , a nebo protože teď právě jsou peníze a pod.“ , vede jen k zhovadilostem, úniku peněz a nepromyšleným změnám, které stresují školy, rodiče i žáky.
15/ Připomínky praktikujících učitelů ke změnám ve školství jsou často bagatelizovány. Většinou je podsouváno veřejnosti, že učitelé si nepřejí změny apod. a přitom jde o to, že učitelé vidí ony změny v kontextu s každodenní prací a možnostmi školských zařízení. A mnohé i třeba hezké vize jsou v praxi prostě nerealizovatelné nebo realizovatelné v jiné podobě, o které se ovšem diskutovat nechce. Všechna ta tzv. připomínková řízení jsou často jen hrou na připomínky, které nikdo „nahoře“ nebere vážně. Zato se dopřává sluchu různým zájmovým, až ideologickým skupinám, které své vize stavějí spíše na víře (třeba i dobré) ,ale nemají představu o realitě.
Možná by mě napadlo více věcí, kdybych měla čas sepisovat články. Třeba to napadne někoho dalšího.
44 komentářů:
Souhlasím s každým bodem paní Karvaiová. Jen prosím změňte bod 15 - je nešťastně formulován, vyznívá opačně, než jste zamýšlela.
Navrhuji: "Připomínky praktikujících učitelů jsou často bagatelizovány"
Ano, ta formulace je lepší.
Dekuji, upravil jsem to. Hezky den!
Děkuji, že jste si našla čas to všechno sepsat. A souhlasím se vším, co jste napsala.
Profesní komoru by bylo třeba založit. Klidně se na tom budu podílet. Krásně napsáno.
Napadají mě další věci:
16 Přítomnost pomáhajících profesí ve škole jako samozřejmost (školní psycholog, speciální pedagog apod.), placené ze státního rozpočtu
17/ Nárok na bezplatnou péči psychologa pro učitele (aby řešil své problémy, ne žáků)
Ja si musela udělat krátky a rychlý pruzkum, že profesní komoru učitelů opravdu nemáme. A potvrzeno. Existují asociace, vetšinou se zaměřují na část učitelů, at oborově nebo typem školy. Měla jsem z počtu emailů atd dojem, že ruzných asociací a uskupení a spolků pro učitele je už opravdu dost. Ta jedna zastřešující všechny učitele ale stále není. Péči o učitele považují za důležitou, včetně vzniku takové komory.
Se vším lze souhlasit, jen mají mnohé z bodů v sobě "implicitně zabudovanou" společnou podmínku: zrušit ČŠI či založit pedagogickou komoru má smysl jen když učitelé - těmi z pedagogických fakult počínaje a těmi ze školek konče - v převážné většině budou reálně připraveni a ochotni (jako celek - všichni dohromady i každý zvlášť) za institucionalizované vzdělávání dětí v této zemi přijmout kompletní odpovědnost (a kompletně opustit roli státních podúředníků, pracujících podle ministerského foršriftu a dokonce ho vyžadujících).
Jen jako příklady: Zkuste si představit lékaře, člena lékařské komory, jak mu úředník z ministerstva zdravotnictví nařizuje, jak má léčit. Zkuste si představit advokáta, člena advokátní komory, jak mu úředník z ministerstva spravedlnosti nařizuje, jak má hájit či nehájit klienta. A teď si zkuste rekapitulovat, kolik věcí, kterými se řídí učitel, nemá původ v odborném konsensu, případně v zákoně či regulérní podzákonné normě, ale jsou jen výplodem "tvořivosti" nějakých ministerských úředníků, případně nějakých jejich (nejčastěji "aktivistických") našeptávačů?
když učitelé ... budou reálně připraveni a ochotni ... přijmout kompletní odpovědnost
Tomu nerozumím. ČŠI nebo ministerští úředníci teď nesou nějakou odpovědnost?
kompletně opustit roli státních podúředníků, pracujících podle ministerského foršriftu a dokonce ho vyžadujících
Jakého foršriftu? Myslíte, že ty bláboly v RVP a v ministerských vyhláškách mají něco společného s metodami výuky?
Co s tím má ČŠI společného? Co s tím bude mít společného profesní komora? To je problém oborových didaktik.
naše školství potřebuje zásadní školskou reformu,její základy musí být definovány vzdělávací politikou státu,tuto vzdělávací politiku musí definovat ústavním zákonem poslanci,možná to mnozí nevíte,ale koneckonců podívejte se sami na původní povolání našich poslanců,jsou to většinou učitelé,ve všech polit stranách jsou,
Zásadní reforma? Vím, jak to myslíte, ale ve školství se pořád reformuje, až jsme to zdeformovali. Já vím, že reformou myslíte především to, aby se školství usadilo a nemuselo se do něj každou chvíli vrtat. Je to tak?
"...má smysl jen když učitelé - těmi z pedagogických fakult počínaje a těmi ze školek konče - v převážné většině budou reálně připraveni a ochotni (jako celek - všichni dohromady i každý zvlášť) za institucionalizované vzdělávání dětí v této zemi přijmout kompletní odpovědnost (a kompletně opustit roli státních podúředníků, pracujících podle ministerského foršriftu a dokonce ho vyžadujících)."
a
"Celková školská vize by měla být zcela apolitická, nepodléhat chvilkovým diktátům různých politických a zájmových skupin."
Zcela a bezvýhradně souhlasím, krví podepisuji a k apolitické dodávám i aprůmyslová.
tomáč b/ přesně tak.my posledných 40 nereformujeme ale ku..víme,devastujeme,ale to je všude kolem v eu,jediný, kdo provedl zásadní školskou reformu v souvislosti s reformou společensko- ekonomicko, byli finové (1994-2004),čímž jejich reformu nehodnotím,je finsky specifická a je nepřenosná,u nás se za 30 let změnila společnost,státní systém,ekonomika aj. ale školství zůstává principiálně stejné,ono něco zásadně měnit ve školství je záležitost pracná,dlouhodobá,nevděčná,nikdo nemá potřebu se školstvím zabývat,ono to souvisí s tím,že ať máme kdo jakékoliv výhrady k naší polit repre od 1989-dodnes,je výjimečná tím,jak skvěle dokáže všemi těmi pokrokkovými/šílenými změnami (dle libosti čtenáře) proplouvat,klasicky,tradičně,po česku,podíváme li se kolem po evropě tak na východě,tak i i na západě je to tragédie,to menší,tu větší...
Až na pár drobností naprosto souhlasím. Jedinou větší výhradu mám k bodu 12. Stát nesmí klást na školu požadavky, které mají suplovat úlohu rodiny ve výchově. Je to na delší diskusi, ale stát jinou možnost než školy, jak řešit problémy dětí z nefunkčních rodin nemá. Ale formuloval bych to takto: Pokud chce stát klást na školu požadavky, které mají suplovat úlohu rodiny ve výchově, musí slevit z jiných požadavků nebo přidat hodně peněz.
Pokud chce stát klást na školu požadavky, které mají suplovat úlohu rodiny ve výchově, musí slevit z jiných požadavků
To suplování úlohy rodiny ve výchově mne doopravdy zajímá. Především, kterým směrem by se ta pseudorodinná výchova měla ubírat, a kdo stanoví, za které rodiny by to měla škola převzít.
A pak, a to je docela bombááá, na úkor kterých 'jiných' požadavků by to mělo být?
A když už jste zavítal, pane Šteffle, jak to máte ve scio školách s tou absencí žáků?
Jasné a konkrétní, na rozdíl od nejasných a abstrakních vědátorů, expertů a konzultantů.
já jsem pro zrušení čši, viz naše lonější zkušenost: v katalogovém listu je kolonka s názvem: Školský vzdělávací program:(zasvěcení ví), my jsme pod tím dopisovali ŠVP od (datum), průšvih velký, nikdo ze čši netušil, co to švp znamená, takže jsme komplet celý učitelský sbor seděli 2 hodiny ve sborovně a za dvojtečku ručně dopisovali do každého listu školský vzdělávací program, dále jen ŠVP, odvážila jsem se zeptat, zda by tedy nestačilo dopsat jen to dále jen švp, no, nepřejte si vidět ten pohled, to je normální výsměch zdravému rozumu.
zkušenost 2 z téže návštěvy: paní inspektorka sedící se semknutými rty a nesouhlasným pohledem z vás nespustí oči, děti se baví, zasmějí, na látku reagují,... kdo zažil ten pocit, kdy má člověk i přes pečlivě nachystanou práci, že je školáčkem a nad ním stojí trestající ruka, potí se až na.... Závěr hodiny? Z pedagogického hlediska bych Vám, paní kolegyně, nevytkla nic, ale byla jste z mého pohledu napjatá, až nervózní a to je u pedagoga s praxí neodpustitelné... Souhlasím tedy se všemi body v článku, ale hlavně podtrhuji bod o zrušení čši, popř. její reorganizaci, neměla by být čši spíše nápomocná při problémech, než aby hledala za každou cenu chybu? My nesmíme děti či rodiče stresovat s požadavky, ale učitele stresovat volovinama může každý?
My nesmíme děti či rodiče stresovat s požadavky
Tedy rodiče jsem nějakými požadavky nestresoval, už ani nepamatuji. Zato žáky:
'Dnes docela dobrý výkon. Normálně bych tě hodnotil chvalitebně. Ale byls takový neuvolněný, jako kdyby sis tak nějak nebyl jistý. Takže za tři... s vodřenejma ušima.'
Ty uši tam nesmějí chybět. Jako že, uvidíš příště, pacholku! To povzbudí.
Problém nefunkčních rodin se školy promítá, škola tudíž není jeho původcem ani ho nemůže řešit jako celek. Inkluze je ve své nejvíce ideologizované části vedena snahou přehodit neúspěchy v sociálně-rodinné politice na školy. Za tyto neúspěchy jsou v principu zodpovědné i neziskovky angažující se právě v této oblasti; inkluzivní zákon je nenápadně zbavuje zodpovědnosti a umožňuje jim radit a podávat pomocnou ruku neschopným a neochotným školám.
ucitel123 řekl(a)...
3. října 2016 22:16
...viz naše lonější zkušenost: v katalogovém listu je kolonka s názvem: Školský vzdělávací program:(zasvěcení ví), my jsme pod tím dopisovali ŠVP od (datum), průšvih velký, nikdo ze čši netušil, co to švp znamená, takže jsme komplet celý učitelský sbor seděli 2 hodiny ve sborovně a za dvojtečku ručně dopisovali do každého listu školský vzdělávací program...
He he ... to asi inspektoři měli nějaké školení či instruktáž, že se neví, co je ŠVP. Mám totiž stejnou zkušenost z jarní inspekce. Naštěstí byl šéf inspekční skupiny rozumný v tom, že nám to nařídil opravit jen v třídních knihách. A co se katalogovách listů týká, tak řekl, ať si necháme udělat razítko, abychom to nemuseli vypisovat ručně a "od příště" to uváděli bez zkratek. Takže To byla nějaká koordinovaná akce - "budeme vytýkat zkratky" :-)
Spousta souhlasných názorů. Ráda bych se přidala. Jen jeden bod mi zásadně vadí. Léčení je služba, zastupování advokátem je služba, vzdělávání je služba. Není rozhodující jak (jakým způsobem) je placena, zda formou pojištění, přímou platbou nebo zdaněním či jinak. Rodič (většinou) chce vzdělat svého potomka. A hledá v nabídce. Někdy to chce i stát, někdy církev, někdy obec. A něco nabízí - zřídí školu. A škola poskytuje službu. Pokud se s tím nechcete smířit, je to smutné, ale je to fakt. Sentence o tom, že jde o naplnění poslání, by mohli klíďopíďo mlít i lékaři nebo advokáti. Každý si může najít nějakou vznešenou ideu, za kterou se může schovat. Ale vždy je to jen služba. Ta vznešená idea je tak akorát motivací jedince pro výkon té které služby. A lékař, advokát i učitel jsou za poskytování té služby (zcela rozdílně) placeni. Jinak se vším souhlas, s postoji paní Karvaiové se dlouhodobě ztotožňuji.
Simona CARCY řekl(a)...
4. října 2016 7:40
... Jen jeden bod mi zásadně vadí. Léčení je služba, zastupování advokátem je služba, vzdělávání je služba. Není rozhodující jak (jakým způsobem) je placena, zda formou pojištění, přímou platbou nebo zdaněním či jinak. Rodič (většinou) chce vzdělat svého potomka. A hledá v nabídce. Někdy to chce i stát, někdy církev, někdy obec. A něco nabízí - zřídí školu. A škola poskytuje službu...
Nesouhlasím v případě základního vzdělávání. Stát zákonem rozhodl, že dítě bude chodit 9 let do školy. Tady nejde o to, zda to rodič pro své dítě chce. Prostě musí (neřeším teď marginálie typu individuálního vzdělávání). I u středních škol je to diskutabilní ... mohu se na její absolvování dívat jako na splnění zákonné podmínky pro činnost, kterou chci vykonávat. ... Nebo taky můžu celý život házet lopatou, pak na žádnou střední školu ani nemusím.
Učitel 123
Školní vzdělávací program pro základní vzdělávání, 5 verze, platný od 1.9.2016
Dobré je taky mít katalogové listy v elektronické podobě a zrušit formu papírovou. To vše samozřejmě patřičně zálohovat. V papírové podobě lze pak katalogový list kdykoliv vytisknout (přestup žáka na jinou školu nebo jiný typ školy). Osvědčil se třeba program BAKALAŘI.
Jana Karvaiová
S body lze souhlasit. Část z nich je však v současnosti bohužel neprůchodná, pač žijeme v totálně byrokratickém státě. Ale jako podklad další činnosti to stačí. Tímto směrem se musí ubírat naše "žluťácké" odbory, za tyto hodnoty musí bojovat. Jinak jsou odboráři jaksi přebytečnou skupinou.
Stát zákonem rozhodl, že základní lékařská péče je "zdarma" (tedy z daní). A nic tím nezměnil na tom, že je to služba. Někdo poskytuje a jiný přijímá. Stát uzákonil zákonem o pohřebnictví službu, kterou každý z nás bude jednou čerpat. Proč se tolik vzpíráte označení služba? Z hlediska ekonomických kategorií je vzdělávání služba. I službu lze dělat s nadšením, vizí, zaujetím a entuziasmem, stejně jako s odporem, nenávistí k určité skupině, nedostatkem empatie. To, že jde u vzdělávání o službu, krásně ilustruje "hlasování nohama" při zápisech do škol. Příjemci služby si prostřednictvím zákonných zástupců volí poskytovatele. Pravda, spektrum výběru je u nás mizerně úzké, ale existuje.
Myslím, že paní Karvaiové nejde o samotný termín služba, ale o konotace, které z toho slova někteří rodiče vyvozují - viz její pokračování "Mnoho rodičů a dalších subjektů má poté pocit, že si smí diktovat skoro vše, protože oni jsou zákazníci a učitelé jsou sluhové ( služebníci)." Tak jako lékaři nebude rodič určovat, jak má jeho dítě léčit, tak by neměl určovat náplň práce ani učiteli.
O tom, že poskytování vzdělávání je státem placená služba, stejně jako třeba policie, snad není sporu.
Problém nastává, když si někdo začne tento význam vykládat tak, že on je objednavatelem služby a že ta má být tudíž vykonávána podle jeho představ.
Je velký rozdíl, jestli zavezu auto do servisu, nebo si nechám zahradní firmou vysázet zahradu a nebo když využívám státem placené služby soudnictví či vzdělávání.
Jo, když si mne rodič zaplatí na soukromé doučování, to je jiná. On je klient a já dodavatel.
Ve veřejné škole ani náhodou.
Svým způsobem je to služba, ALE ne jednotlivci, nýrbž státu. Kdyby nebylo státního aparátu, pak škola bude službou pro žáka či jeho rodiče. Žijeme-li v rámci čehosi, co vznikalo tisíce let a pravděpodobně se ukázalo jako momentálně nejvhodnější "spojení se lidí" za účelem přežití aříká se tomu stát, pak školy nejsou zřízeny pro "jednotlivce", ale pro zajištění chodu státu.
školy nejsou zřízeny pro "jednotlivce", ale pro zajištění chodu státu.
Přesně. Nejde o děti, ale o budoucí občany.
Popleteným rodičům je třeba hned zkraje jasně sdělit svoji představu o tom, jakým způsobem mají marodit, protože jejich nemocenská jde zase z mých daní.
Proč se tolik vzpíráte označení služba?
Přidávám se jen proto, abych ukázal, kolika způsoby lze vysvětlovat totéž.
Náš zákazník, náš pán! Domnívám se, že službu si neobjednal ani žák, ani rodič, ale stát.
Pro soukromé vztahy mezi učiteli a žáky všeho druhu platí tučné.
Paní Simono CARCY, je mi to osobně velmi líto, ale velice se mýlíte. Na rozdíl od Vás pokládám název bodu 12/ paní Karvaiové za správný, a dokonce za jeden z nejdůležitějších. Stručnou anotaci paní Karvaiové jste nepochopila. Shodli bychom se na tom, že jsou se vzděláváním spojeny náklady, které jdou k tíži státního rozpočtu i na tom, že je zde možné rozlišit a označit „poskytovatele“ a „příjemce“ vzdělávání. Snad oba máme na mysli vzdělání základní (povinné a bezplatné) a střední (volitelné a bezplatné). V argumentaci o podstatě vzdělávání v rámci Vzdělávací soustavy České republiky se ovšem budete muset přeorientovat ze soukromoprávní úrovně Občanského zákoníku na úroveň Ústavy, resp. její nedílné součásti - Listiny základních práv a svobod. Ostatně ObčZ Vás tam přesměruje tak jako tak sám ve svém ustanovení § 2 odst. 1. V článku 33 Listiny se dočtete, oč tu běží. O právo na vzdělání. Právo není a nemůže být službou. Něco jiného je, že v souvislosti s právem mohou být služby poskytovány. Škola přijetím žáka neposkytuje jemu ani jeho rodičům žádnou službu, nýbrž naplňuje jeho právo. Tuto podstatu nemění ani skutečnost, že vzdělávání je dále upraveno zákonem.
Z mého pohledu se nejedná o malicherný spor. Naopak, opakované pokusy o proměnu vzdělávání ve zboží a službu, poskytované za úplatu, je podstatou všech současných koordinovaných útoků na české školství.
Pane Novotný, kvůli mně se netrapte, já se vyrovnám i s cizími chybnými pohledy. Snad vás nepřekvapím informací, že podobně jako právo na vzdělání je u nás i právo na lékařskou péči. A to je - ať se komu líbí nebo ne - služba bez diskuzí. Službou je ta péče, samozřejmě ne to právo. A stejné je to se vzděláváním. Paní Karvaiová označuje ve své anotaci v bodě 12 (kterou jsem podle vás nepochopila) za zákazníky rodiče a nepřeje si, aby vzdělávání bylo službou proto, aby si rodiče nemohli stěžovat. Logika je to absurdní - nechci, aby to byla služba, protože tím skupina příjemců služby si může stěžovat při své nespokojenosti na poskytovatele služby! Ale to je správné schéma!!! Jediné, co celou situaci deformuje (a v tom s paní Karvaiovou souhlasím), je jeden z nejčastěji novelizovaných zákonů, který musí (ale nedělá to) vztahy v tomto procesu řídit a jednoznačně kodifikovat - školský zákon. Že to nedělá, víme všichni. Souhlasím s (nerada to říkám :-))i s panem Štefflem, že protože je tato oblast dlouhodobě neřízená, nekodifikovaná a v dlouhodobém sestupu, jsou představy řady rodičů neoprávněné, neobvyklé, nesmyslné a založené na neznalosti procesů ve školství. Ovšem - jak je (ty procesy) mají znát rodiče, když je často neznají učitelé, zákonodárci, ministerstvo? Jediný, kdo tomu rozumí jsou "experti" z několika neziskovek, které kvůli zbytnělé snaze nové redakce o korektnost, nebudu jmenovat, abych si nepřivodila odsudek. Stejně víme, o koho jde.
Jakože, vzdělávání jako služba, které se žáci i jejich rodiče brání, co jim síly stačí?
Službou, která je pro děti vesměs poptávána, je klidný, pokud možno zábavný pobyt v teple a v době, kdy rodiče pracují, aby z jejich daní mohli být zaplaceni opečovávatelé těch dětí.
Paní Simono CARCY, Vaše přirovnání ústavního práva na vzdělání s ústavním právem na ochranu zdraví se na první pohled nabízí, dokonce jsem očekával, že to znovu použijete. Opakuji, že s právem bývají poskytovány služby, ale samo právo službou není a být nemůže. Pojem právo je v Listině bezpočtukrát. Kolik z těch zde zaručených práv je podle Vás službou. Právo na život, na osobní svobodu a nedotknutelnost, právo petiční, shromažďovací, svobody projevu, svobody myšlení? Takhle přece Ústavu číst nemůžeme.
Mrzí mě, že již podruhé překrucujete anotaci paní Karvaiové? Ten bod zní: „Nestavět vzdělávání jako službu“. To není přání vedené nějakou, Vašimi slovy, absurdní logikou, ale apel, aby se nepodporovala nepravdivá představa, že vzdělávání je službou. Služba je soukromoprávní vztah. To, že školský zákon je šmejd, na tom nic nemění. Pan Šteffl by právě potřeboval, aby vzdělávání bylo službou, aby mohl definovat svůj „produkt“ jako poskytovatel v soukromoprávním vztahu. Proto tak bojuje o kulaté maturitní razítko. Aby mu společnost nemohla určovat, co jeho absolventi mají minimálně osvědčit.
Když si Listinu přečtete pečlivěji, zjistíte, že zaručuje se právo na ochranu zdraví, kdežto právo na lékařskou péči je podmíněné, a to veřejným pojištěním a za podmínek, které stanoví zákon. Jistý Chrenek (Agel) nekupuje školy, ale nemocnice, aby se dostal k podílu na oněch cca 270 mld. Kč, které vyberou zdravotní pojišťovny ročně na poskytování zdravotní péče, a to lege artis a podle zákona. Věta: A stejné je to se vzděláváním, je právě ten Váš omyl, na který jsem si dovolil Vás upozornit.
Také sbíráte víčka od PET lahví na bezplatnou zdravotní péči pro některé děti?
Ještě mi v tom právně služebním, nebo vlastně lépe, právově službovém poměru neštymuje ta základně školní povinnost. Ať už má dítě právo na vzdělávání nebo to vzdělávání odebírá jako službu, tak musí. Povinně naplnit svoje právo nebo se povinně nechávat obsloužit.
Nějak se nám to domotalo. To jako, že bych musel žít, být osobně svoboden, musel bych se shromažďovat, svobodně se projevovat, nebo dokonce, a to už teda pardon, svobodně myslet?
Pane Miloslave NOVOTNÝ, nebudeme naším sporem otravovat ostatní přispěvatele. Ale zkuste opustit svou skleněnou kouli listiny lidských práv. Zdrojem práva (vykonávaného) je moc soudní. Nikoli učitel vměstnávající do hlav malých zabedněnců přítoky Sázavy. Jakkoli je u nás právo na vzdělání, tak vzdělávání s právem souvisí toliko vymezením mantinelů jeho poskytování. Pokud to nechcete přijmout, je to vaše volba. Pokud budou konzumenti Štefflem nabízených vzdělávacích služeb, bude je poskytovat. Proti tomu nic nemám. Pokud budou kozumenti zdravotních služeb Agelu, je to jejich volba a svoboda rozhodnutí. Ani jedni z uvedených nekonzumují právo, ale služby. Nevidím sebemenší důvod k dehonestaci podnikatelů ve službách jen proto, že občané kupují jejich služby. Ale - a v tom se asi shodujeme - shledávám problém v tom, jaké kvality uvedené služby jsou. Já bych nedala své dítě do Scio školy, nekoupila Scio testy ani nenavštěvuji zdravotnické zařízení Agelu. Je to moje svobodná volba a mé naplnění práva si vybrat. Ráda bych tím uzavřela za sebe diskuzi k tomuto tématu ze své strany. Přeji hezký den.
Škola výchovnou roli dávno plní. Napomenu-li rošťáka na chodbě za to že řve jako pavián, čímž znemožňuje spolužákům zasloužený odpočinek, plním výchovnou funkcí školy.
Napomenu-li rošťáka na chodbě za to že řve jako pavián, čímž znemožňuje spolužákům zasloužený odpočinek, plním výchovnou funkcí školy.
To je asi tak obdoba výchovné funkce příslušníka zásahové jednotky.
"Napomenu-li rošťáka na chodbě za to že řve jako pavián, čímž znemožňuje spolužákům zasloužený odpočinek, plním výchovnou funkcí školy."
Napřed snad empaticky zjistíš, co se mladé duši stalo. Pak se vtítíš do jeho situace a uznáš, že si zakřičel vlastně právem.
Jaký napomínání?
Add Tajný: psala jsem o suplování výchovné role rodiny. Ne o tom, že škola nevychovává vůbec.
Rozseknu váš spor o slově "služba". Nejlépe to vystihl pan STenzel - mám strach( a často se s tím ve škole setkávám a vy asi také), že nás rodiče považují za služebníky a nařizují nám,co máme dělat. není to o dohodě.K té je vy musíte teprve poté dovést.Pokud se dají. Většinou přijdou a rozkazují. A ČŠI řekne, že když si rodič bude stěžovat, že to máte dopředu prohrané - jak to? (viz spor u nás ve škole asi před rokem).
Z ekonomického pohledu vzdělávání je určitě službou. Ale, to, co se zatraceně lidem plete, je služba veřejná a služba soukromá. To, co, podle mého soudu, chtěla sdělit paní Karvaiová je, že vzdělávání by mělo být službou veřejnou a nikoliv soukromou. Rozdíl je v tom zásadní.
Zatímco veřejné vzdělávání má za cíl maximální využití lidského potenciálu v populaci, vzdělávání soukromé má za cíl maximalizaci nějakého (ne nutně finančního) zisku jednotlivce. Zatímco veřejné vzdělávání je hrazeno z veřejných prostředků, soukromé je hrazeno ze soukromých. Zatímco u veřejného je objednavatelem většinou stát, či nějaká jeho složka, u soukromého je objednatelem konkrétní jedinec. Zatímco u veřejného posuzuje míru dosažení cíle stát prostřednictvím pravomocí delegovaných na státní instituce, u soukromého posuzuje míru dosažení cíle objednavatel, tedy jednotlivec.
V situaci, kdy směna, či jakýkoliv jiný akt prováděný mezi různými stranami má dopad na strany, které se tohoto aktu neúčastní, nazýváme externalitami. Je známým faktem, že volný trh, kde každý poptává co se mu zlíbí a nabízí, co se mu zlíbí a co vlastní, je velmi efektivní (tzv. Pareto efektivní) a to aniž by se o tuto efektivitu kdokoliv explicitně snažil. Adam Smith pojednává o významu konkurence pro dosažení této efektivity, ale v zásadě je to důsledek dobrovolné směny. Jediné, co rozhoduje o tom, zda se směna uskuteční, či nikoliv, je ochota kupujícího za danou cenu koupit a ochota prodávajícího, za tutéž cenu prodat. To je ideální alokační mechanismus z pohledu Pareto efektivity. Jenže časem se přišlo na to, že existují hodnoty, kterých si lidé cení, ale přitom samovolným působením trhu nevzniknou. Jsou to hodnoty, které mají vlastnosti, s nimiž se v původním klasickém modelu nepočítá. Kupříkladu nějaký statek může mít hodnotu pouze tehdy, když jsou jím zásobeni všichni - očkování, povinné ručení, apod. Bez povinnosti jeho odběru postrádají pro jednotlivce smysl. Tak nějak dělají dobro ostatním a jednotlivec sám o sobě k nim není motivován, protože pro něj je ideální, když si takové statky pořídí všichni ostatní, jen ne on sám. Mezi takové statky lze zařadit i základní vzdělání. Jde o statky s vysokými pozitivními externalitami. Další věc je, že klasický model je postaven na tom, že směna je skutečně podmíněna pouze cenou, která určuje, zda k ní dojde, či nikoliv. V případě vzdělání ale tento princip nefunguje, protože směna je závislá rovněž na vlastnostech jednotlivých stran. Zjevně tedy existují statky, které nelze efektivně poskytovat na bázi volného trhu. Proto se z poptávky po vzdělání stala poptávka po titulech a diplomech. Ne proto, že by společnost nepochopila, co má vlastně poptávat a musí být tudíž převychována k jiným hodnotám. Společnost je v tomto smyslu v pořádku a v zásadě stejná jako před stovkami, či tisíci let. Jenom se nám rozmohla nevzdělanost a nepochopení mezi politiky a tzv. experty a začala se propagovat ideologie, která je v tomto případě nefunkční. Začala se aplikovat pravidla, která platí pro běžné statky typu jogurtů, nebo pneumatik, na vzdělání a to je prostě nesmysl a projev hlubokého nepochopení. Ke vzdělání je třeba přistupovat jako k veřejnému statku, jehož úroveň má dopad na všechny, včetně těch, kteří se vzdělávacího procesu aktuálně nijak neúčastní. Proto si jej platíme z daní a očekáváme za to, že nás nebude operovat nemehlo s IQ 70, nebo že nám nespadne most pod nohama. A já tké očekávám, že experty na vzdělávání nebudou novináři, komentátoři a samozvaní myslitelé.
Strůjci vzdělávací politiky by si měli přečíst článek paní Karvaiové velmi pozorně a s hlubokou pokorou. Spor o "služebnost" vzdělávání je zásadní. Školský zákon sice říká, že "Vzdělávání poskytované podle tohoto zákona je veřejnou službou", ale praxe je taková, že velká část veřejnosti a bohužel i část zřizovatelů ke škole přistupuje stejně jako k autoservisu nebo ke kolotoči. Má to mnoho příčin, jednou z nich je naprostá nevymahatelnost zákonem stanovených povinností, které ve vztahu ke škole mají rodiče. Jako příklad uvádím povinnost rodičů "na vyzvání ředitele školy nebo školského zařízení se osobně zúčastnit projednání závažných otázek týkajících se vzdělávání dítěte nebo žáka" - zkuste to někdy vymoci. Učitelé proto mají mnohdy oprávněný pocit, že nemají žádná práva a žádné zastání. Málokterá škola má na zaplacení kvalitního právníka se znalostí školské problematiky (ono takových právníků je jako šafránu), ale bez kvalifikovaného právního zastoupení jsou dnes všechny spory prohrané už předem. K této atmosféře bezmoci přispívá i armáda amatérských vykladačů práva, zejména školních inspektorů a kontrolorů BOZP, a samozřejmě bulvární způsob medializace novinářsky vděčných kauz. Školy byly dlouho vůči této právničině imunní, protože v nich jaksi "o nic vážného nešlo", ale tato situace se během desetiletí dramaticky změnila a budeme se muset nejen smířit s tím, že o školství budou čím dál víc rozhodovat právníci a soudci, ale budeme v tom muset být mnohem více sami aktivní, máme-li si uchovat profesní i lidskou důstojnost.
Okomentovat