Největším problémem současného Česka je nepochopení toho, co znamená svoboda. Předsevzetí nám vydržela po revoluci v roce 1989 příliš krátkou dobu, máme sklon propadat hokynářskému způsobu uvažování, nebýt solidární s těmi, kdo to potřebují, říká filozof Jan Sokol, letošní laureát Ceny nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, v rozhovoru s Petrem Honzejkem v Hospodářských novinách.
V rozhovoru zazní i tyto otázky a odpovědi:
 |
| Jan Sokol (cs.wikipedia.org) |
Všechny stránky politiky zastínila snaha převálcovat konkurenty. Jde čím dál víc jen o to, vyhrát volby za jakoukoli cenu. Ring je volný. Prostředkem k získání moci je tak hlavně nadávání na druhé a jejich shazování. A to je divná soutěž.
Nezdá se mi, že by to bylo specifické jen pro Česko.
Ne úplně. Ve všech bohatších zemích se z politiky ztrácejí velká témata, pro která by se mohla velká část společnosti nadchnout, jako to bylo v devatenáctém nebo ještě ve dvacátém století. Všeobecné hlasovací právo, národní sebeurčení, sociální pojištění, to už nejsou témata. Ty věci už máme. Takže ve vysoké politice chybí pozitivní témata, která by byla tak silná, že by k soutěži vystačila. A tak se pozitivní témata nahrazují žlučí a dnes před sebou vidíme jen nejrůznější rizika a hrozby.
A vy nějaké pozitivní téma vidíte?
Moc ne. A pokud je vidím, tak nejsou taková, aby si, alespoň v české společnosti, získala pozornost, jakou si zaslouží. Takovým tématem by byla například otázka vzdělávání nebo vymahatelnosti práva. To je dle mého klíčová záležitost a česká společnost si to neuvědomuje. Politik si tady může klidně dovolit ignorovat rozhodnutí soudu a nic se nestane. Česká společnost v tom nevidí žádný zvláštní problém.
Nepřipadá vám, že svoboda je jen cosi „pro dobré počasí“? Že stačí, když se objeví nějaké ohrožení, a étos svobody je pryč?
Je pozoruhodné, že vlna určitého primitivismu přichází v době, kdy se nám všem vede vlastně dobře. Žijeme v průměru lépe než kdykoli v minulosti. A stejně tak je pozoruhodné, že ten strach vzniká z nereálných ohrožení. Reálná ohrožení, třeba ekologické hrozby, kupodivu žádné zděšení nevyvolávají. Strach vyvolávají hlavně zdánlivá, domnělá ohrožení, která ve skutečnosti nic moc neznamenají. Je to celé trochu hysterie.
Celý rozhovor naleznete zde
3 komentářů:
Doporučuji shlédnout v Nové Scéně v Praze představení Experiment Myší ráj. K přemýšlení o tom, odkud pramení ta současná asi celosvětová politická frustrace, agresitiva, primitivizace. Máme blahobyt, a rveme se čím dál víc. Nevím, jestli to je přelidněností - přírůstek populace už klesá, ale možná i tak jsou si lidé (jako myši) moc fyzicky nablízku a jejich vztahy jsou příliš členité a nepřehledné - a to provokuje neracionální a agresivní chování? Jak vrátit do populace zodpovědnou vnitřní ukázněnost jednotlivce? To jistě trvá stovku let, a mezitím může neracionální a neśoucitné chování národ zlikvidovat jako společnost. Pořád myslím, že lidstvu hodně prospějí učitelé malých dětí a mládeže, pokud ovšem sami nejsou agresivní, nedemokratičtí nebo nebo pokud postrádají osobní otevřenost a kloní se spíše k primitivním názorúm na společnost (touží po řešeních prostýchá a rychlých jako facka, ano).
Opravdu máme všichni blahobyt?
I staří lidé, mladé rodiny, matky samoživitelky?
A opravdu se všichni rveme?
Kde, s kým a za co?
Já znám dost lidí, kteří se "rvou" o holé živobytí a střechu nad hlavou.
Což takhle proces globalizace, fungování nadnárodních monopolů? Samostatnou kapitolou pak je samostatné fungování některých rozpínavých "superstátů" a jejich falešná hra na demokracii. Třeba pak na Blízkém a Středním východě, v jižním Středomoří, ...
Okomentovat