Ivana Málková: Ohrožení tradičních škol

V poslední době vznikají desítky nových základních škol. Jaké jsou důvody, kdo je zakládá a ovlivní to školy tradiční? Jak lze poznat kvalitní školu? A mění se školy státní? V rozhovoru s Kritinou Zůbkovou o nad těmito otázkami uvažuje Ivana Málková, spoluzakladatelka první polistopadové soukromé základní školy v Československu.

Ivana Málková (archiv autorky)

Když jste v roce 1991 založili Školu Hrou, ukázali jste směr a cestu, po které se vydalo mnoho dalších. Dnes jsou podobných škol v České republice desítky. Co je podle tebe důvodem?

Co rodičům a učitelům ve stávající nabídce tradičních škol chybí, že volí „vlastní“ cestu? Někde jsem zaslechla, že od roku 2010 vzniklo 74 nových škol. S některými zakladateli jsem byla v kontaktu, když měli zájem konzultovat „jak školu založit“. Díky tomu jejich důvody znám. Hledali pro své děti bezpečné prostředí, ve kterém je chyba vítanou výzvou, pedagog zaujímá roli naslouchajícího průvodce, učivo dává smysl, děti se v aktivitách potkávají v různých věkových skupinách, a to vše v estetickém a podnětném prostředí, v ideálním případě ve spojení s přírodou. Mnoho rodičů se ke kroku založení vlastní školy rozhodlo poté, co prozkoumali nabídku škol v místě jejich bydliště, a ta jim nevyhovovala.

Většinou jsou tyto školy stále označovány jako školy „alternativní“ a hlavní vzdělávací proud určují školy státní. Jedná se opravdu ještě o alternativu?

Slovo alternativa znamená „jiná možnost“, takže v tomto směru je označení výstižné. Mnoho lidí si ale pod slovem „alternativní“ představuje spíš něco, co vybočuje, vymezuje se, zavádí nestandardní prvky.

V tomto případě je označení nepřesné. Nově vznikající školy jsou rozšířením stávající nabídky a přirozeně se tvořícím doplňkem tradičních škol. Vzpomínám si, jak jsem se v roce 1991 dostala poprvé na „západ“, tedy do Dánska. Během týdne jsem navštívila deset škol různého typu od klasických až po velmi ojedinělou tzv. Friskole. Přestože mezi nimi byly velké rozdíly, jedno měly společné: Ve všech bylo přátelské klima a pedagogové i děti přirozeně a s radostí komunikovali. Cítila jsem se tam vítaná. Děti si s učiteli tykaly, směly do sborovny, nedostávaly známky, neexistovala tam možnost propadnout znovu do stejného ročníku a každé dítě bylo přijato na školu, kterou si vybralo. První roky pak ukázaly, zda „na to má“ nebo ne. Pro mne nově vznikající (tedy alternativní) školy u nás nabízí to, co by mělo být běžnou - normální nabídkou.

Řada učitelů a rodičů považuje za nemožné, aby se dítě v takovém typu školy naučilo totéž, jako na „normální“ škole. Někteří považují takové školy dokonce za škodlivé, a upozorňují na riziko rozvratu zažitých hodnot školství. Co je opravdovým klíčem ke vzdělání dětí?

S ohledem na fakt, že nejstarší alternativní školy vzniklé po roce 1989 mají za sebou více než čtvrt století existence a vyšly z nich stovky úspěšných absolventů, jsou spekulace o „nebezpečnosti“ dopadu takto vedených dětí a studentů jednoznačně vyvrácené.

Je součástí vývoje, že část rodičů dává impuls ke vzniku nových škol a jiná část rodičů lpí na tradičním pojetí. Učitelé a rodiče, kteří se brání změnám, jsou často lidé, kteří mají nedůvěru nebo strach z neznámého, a tak upřednostňují to, co sami zažili. Nedávno jsem slyšela názor jedné maminky prvňáka, která říkala, že správná škola je ta, do které se dítě bojí. Protože kdyby se nebálo, tak se nebude učit. Podobné systémy přesvědčení jsou poměrně časté.

Co by takovým rodičům mohlo pomoci, aby své postoje změnili?

Nemyslím si, že je dobré tyto rodiče a učitele chtít měnit. Každý člověk je jiný, pochází z jiné rodiny a vyznává jiné hodnoty. A je v pořádku tyto odlišnosti respektovat. Co můžeme udělat, je šířit informace o tom, že škola může vypadat jinak.

A jak to vidíš s proměnou státních škol? Co by jim pomohlo, aby se staly otevřenými ke změnám?

Znám školy, kde se učitelé pravidelně vzdělávají, inspirují mezi sebou, chodí na supervize, mají své mentory, sdílí obtížné kazuistiky, zajímají se o nové trendy a možnosti, jak vyučování co nejvíce přizpůsobit tak, aby je učební proces bavil a dokázali se věnovat předepsaným tématům. Pro tyto školy je typické, že mají akční ředitele/ředitelky a dlouhé čekací listiny se zájemci o přijetí.

Existují ovšem i školy, kde to vypadá, že se v nich zastavil čas. Vyučovací hodiny určuje zvonění, lavice jsou uspořádané v řadách, učitel stojí proti dětem, děti většinu času poslouchají, opisují a opakují, jsou srovnávány, známkovány a trestány. Rodiče mají strach se školou komunikovat a pokud se o to pokusí, cítí se nevyslyšeni. Škola přenáší velké množství práce domů, učitelé své požadavky na domácí přípravu dětí nekoordinují mezi sebou, takže se stává normou, že dětem příprava na další den zabere i několik hodin času. To otravuje atmosféru v rodinách a bere dětem chuť se učit. V těchto školách lze začít se změnami tehdy, až se pro to pedagogové sami rozhodnou. Dalším impulsem může být nový ředitel/ka s chutí jít do změny nebo nezájem rodičů o školu – tedy prázdné třídy.

Přes tvůj postoj „dát školám čas ke změně dozrát“ máš nějaký tip, s čím a jak začít?

Ráda bych se zdržela předkládání obecných tipů, jak reformovat školství. Odpovím, co jsem vypozorovala během třiceti let praxe a co mi dává smysl.

Zaměřila bych se na péči o stávající učitele. Pokud na ně budeme vyvíjet tlak, aby se změnili, je to cesta, jak je ztratit. Oni jsou ti, které ke změně potřebujeme získat. Mnozí z nich nebyli od ukončení studia na stáži v jiné škole, neví, jak učí jejich kolegové a nikdy neviděli ze záznamu sami sebe. Netuší, že je třeba se celoživotně vzdělávat a pracovat na osobním rozvoji. Učitelé by měli mít svého průvodce-důvěrníka, pravidelně navštěvovat školní supervize a měla by pro ně existovat „help linka“ na které by mohli konzultovat aktuální situace, se kterými si neví rady a potřebují je sdílet anonymně.

Prověřovala bych skutečný zájem a vlohy budoucích učitelů. Jejich přípravu na cestu pedagoga je třeba založit na kvalitní, rozmanité a rozsáhlé praxi. Měli by se učit od řadových učitelů na různých typech škol. Sledovala bych jejich zájem o toto povolání na souvislých praxích, kde by viděli chod školy v průběhu celého školního roku i se všemi vedlejšími aktivitami, povinnostmi a komunikací s rodiči dětí. Každý budoucí i současný učitel by měl podle mne projít i nějakou formou terapeutického výcviku, aby se pod odborným vedením podíval na svá vnitřní zranění a „slabé stránky“ a naučil se s nimi vědomě zacházet.

Jaké jsou metody, kterými na sobě učitelé mohou pracovat?

Kromě již zmíněných výcviků s terapeutickým zaměřením, je sebepoznávacích možností mnoho. Jako ředitelka školy jsem podporovala osobní rozvoj zaměstnanců a oni byli ti, kdo si vybírali formu. Zajímali se o astrologii, numerologii, One Brain, systemiku, psychoterapii, konstelace, koučink, supervize, Reiki, automatickou kresbu, arteterapii, muzikoterapii a mnoho dalších.

V čem konkrétně je poznání takových metod prospěšné pro učitele? Jak může pomoci při výuce? Například studium astrologie nebo konstelace (pro leckoho jakési čáry-máry) mi do „vědeckého“ světa škol příliš nesedí.

To na tom bylo právě to zajímavé. Jak dokázali získané zkušenosti zúročit. Například součástí metody One Brain jsou informace, co vše je vepsané v našich tvářích. Představ si, že díky tomu dokážeš například vyčíst, které dítě potřebuje při řešení situací podporu a které si rádo na věci přichází samo. Všechny tyto techniky mají jedno společné – stávají se nástrojem léčení našich vnitřních zranění a nabízí možnosti, jak s nimi zacházet. Mně například konstelace přinesly větší pochopení pro rodinné příběhy dětí a kolegů. Přestala jsem rodiče dětí posuzovat a přistupovala k nim s větším respektem.

Co bys doporučila školám, které chtějí být přátelské k dětem?

Nejlépe finančně nenáročné a se značným dopadem na pohodu ve škole jak mezi dětmi tak mezi dospělými? Přeju si, aby se přestalo na prvním stupni známkovat, aby škola začínala v devět hodin, snížil se tlak na výkon, přestali jsme děti srovnávat mezi sebou, aby poznávání probíhalo formou projektů, aby se výuka přestala dělit na hlavní a vedlejší předměty, aby levá i pravá hemisféra měla vyvážený prostor na rozvíjení se, aby učitelé uměli zacházet s vlastní zranitelností a byli citliví ke všemu, s čím se na ně děti obrátí. A pro učitele si přeju, aby o ně bylo pečováno a podařilo se nám probudit jejich ochotu ke změnám.

Měřit kvalitu škol je dost ožehavé, záleží na kritériích. Jak se lehce může orientovat rodič?

Záleží na tom, jaké hodnoty rodiče vyznávají. Ten, kdo má rád pevný řád, autoritativní přístup a tresty, bude za kvalitní školu považovat jinou než ten, pro koho je nejdůležitější, aby dítě chodilo do školy rádo a setkávalo se s učiteli, kteří jsou laskaví a citliví. Mé doporučení je: Hledejte takovou školu, kde pedagogové vyznávají podobné hodnoty jako vy doma. Mějte na paměti, že s těmito lidmi bude vaše dítě po dobu devíti let trávit více času než s vámi a budou na něj mít výrazný vliv.

Pro mne je jeden z nepřehlédnutelných ukazatelů nekvalitní školy rychlost, s jakou škola připraví natěšeného prvňáka o radost a zájem o učení. Nedávno jsem slyšela příběh jedné maminky, která druhého září budila syna: „Vstávej, jdeme do školy.“ a klouček odpověděl: „Nikam nejdu, už jsem tam byl.“


Se souhlasem Ivany Málkové převzato z jejího blogu