Oldřich Botlík doporučuje České škole: Namísto plivanců v diskusích psát a zveřejňovat podepsané polemické články, přizvat mladší a hledat nový užitečný obsah.

Nabídku na České škole bych stručně charakterizoval takto: výběr článků docela zajímavý, i když se typově už dlouho nemění, úroveň diskuse k nim řadu let srovnatelná s hospodskými debatami ve IV. cenové skupině. Už jsem se rozhodl diskuse na České škole vynechávat, a pokud nedojde ke změně, přestanu sledovat také články. Podnětné čtení o vzdělávání a školství u nás i v zahraničí si umím najít sám a obvykle je nacházím v příjemnějším kontextu než tady. Prostě sem přestanu chodit.

Pokud takto uvažuje víc lidí, asi by stálo za to něco změnit – internetových médií nabízejících rozmanité (a třeba i protichůdné) pohledy na vzdělávání a školství nebude nikdy dost. Mám tři náměty, které stručně odůvodním, ale nehodlám se o ně dál zasazovat.

Návrh 1: Umožnit diskusi jen formou podepsaných článků

Oldřich Botlík (eduin.cz)

Předesílám, že cílem není omezit pluralitu zveřejňovaných názorů, nýbrž dosáhnout vyšší úrovně jejich prezentování. Kdo bude chtít vyjádřit svůj názor (na nějaký článek, na problém, na aktuální událost apod.), ať to udělá podepsaným článkem. Články bývají strukturované, takže autor si obvykle rozmyslí svůj názor mnohem důkladněji, než když něco jen tak plácne v diskusi. Navíc zmizí zbytečné invektivy, k nimž „živá“ diskuse svádí. Uznávám: občas svedla i mě.

Následující ilustrativní citát kurzívou má ale jiného autora (viz diskuse pod článkem Středoškoláci požadují, aby se přihlíželo k jejich hlasu při hodnocení učitelů; příspěvek z 24. září 2016, 22:59 kopíruji celý v doslovném znění).

Dobrý večer pane Kmento, než mě oslovíte, naučte se nejprve číst.

Pan „Kmenta“ předtím drobně zkomolil autorovo příjmení. Jmenuje se ovšem Kment. Spočítal jsem, že než autor tento svůj výkřik napsal a zveřejnil, mohl si to v článku a u diskusních příspěvků pana Kmenta přečíst nejméně desetkrát. Kdyby musel s panem Kmentem polemizovat článkem, nejenže by si nejspíš dal větší pozor, ale něco podobného by si (snad) ani nedovolil.

Návrh 2: Systematicky vyhledávat a zvát autory z řad středoškoláků a vysokoškoláků

V Porgazeenu, což byl studentský časopis vydávaný na starém PORGu, patřily k nejoblíbenějším článkům (i mezi učiteli a rodiči) studentské reportáže z jiných škol. Několik studentů z PORGu čas od času strávilo po dohodě den či dva na jiném gymnáziu jako běžní žáci. A pak o tom napsali. Podobně mohou psát studenti učitelství o tom, co zažili na své praxi v českých školách. A také čeští středo- a vysokoškoláci o tom, jak vypadá „jejich“ škola v zahraničí.

Cíl je dvojí. Za prvé, mladí dostanou prostor vyjádřit, jak to vidí a cítí oni, neboť školy jsou tu kvůli nim. O tom, jak to vidí a cítí několik „starých psů a fen, které nové kousky nenaučíš“, jsme si tady už asi všichni přečetli mnohem víc, než je zdrávo. Za druhé, realita školství a vzdělávání je v řadě vyspělých zemí úplně jinde než u nás: nových kousků tam mají spoustu. A „mladí psi a feny“, i když je nebudou přebírat nekriticky, se ještě nějaké užitečné naučit mohou.

Návrh 3: Zřídit „rubriku“ kvalitních recenzí učebnic a učebních pomůcek

Ministerská schvalovací doložka jako záruka kvality nefunguje. Podle mého názoru by řada učitelů a ředitelů škol taková vodítka uvítala, zvláště kdyby se na České škole postupně etablovalo několik kvalitních recenzentů. Každý by si mohl najít takového, na jehož hodnocení by se mohl spolehnout. Určitým problémem může být „střet zájmů“, neboť učebnice vydává i nakladatelství Albatros. Snad lze ale vymyslet způsob, jak by se na honorování recenzentů mohla podílet i další nakladatelství vydávající učebnice, aniž by kterýkoli z nakladatelů měl možnost ovlivňovat výslednou recenzi.

Abych to shrnul: Namísto plivanců v diskusích psát a zveřejňovat podepsané polemické články, přizvat mladší a hledat nový užitečný obsah.

Před začátkem školního roku jsem odmítl výzvu nového šéfredaktora České školy M. Komárka, abych se podrobněji vyjádřil k tomu, „proč se ve školství nedokážeme domluvit“. Podrobně se nevyjádřím ani nyní, aspoň to však naznačím – my smíme. V čem je podle mého názoru problém? Jedním ze základních rozdílů mezi levicí a pravicí v politice je názor na to, do čeho všeho má stát „strkat nos“, případně jak hluboko. Demokracie je způsob správy společnosti, který tuto rozdílnost názorů respektuje. Přijímá „nesmiřitelnost“ obou konceptů, ale v základech je shoda politických sil alespoň na něčem: stát má vybírat daně, starat se o armádu, policii, soudnictví apod. Detaily a všechno ostatní se může měnit podle výsledků voleb, v některých záležitostech je pak značná lokální volnost.

V názorech na to, jak má vypadat škola, existuje podobná pluralita, i když nemusí nutně kopírovat rozdíly mezi levicí a pravicí. Dříve byla patrná hlavně na západ od našich hranic a rozvinula se tam i ve skutečné podobě škol. Hlavně kvůli tomu, že vyspělá společnost si dnes už nemůže dovolit, co bylo běžné dřív: plýtvat schopnostmi mladých lidí, tedy tím vůbec nejcennějším. Stále více lidí tam chápe, že ani v základním školství už nelze spoléhat na jediné „nejlepší“ řešení vhodné pro všechny.

Portál Česká škola pořád ještě může sehrát významnou roli při vysvětlování, že je nemáme hledat ani u nás. A především, že jím rozhodně není běžná česká základka.