Michal Komárek: Inkluze jako vědomí a nic

Parafrázuji název knihy svého oblíbeného spisovatele a filosofa Ladislava Klímy Svět jako vědomí a nic, protože mi čím dál víc připadá, že s inkluzí je to podobné jako s Klímovým „světem“. „Zevní svět“ je „můj“ duševní stav: to je tak jisté, jako že 2 x 2 = 4: – proto také tomu skoro nikdo nerozumí,“ psal Klíma. A kromě toho také zastával názor, že „silná vůle všechno zmůže“ a že si se světem může silný člověk libovolně pohrávat. Každý po svém.

Vezměme jenom dva články o inkluzi v MF DNES, na které jsme tady dnes upozornili: Jedna redakce, jedno téma, dva redaktoři, dva úplně rozdílné pohledy.

V textu o inkluzi v Moravskoslezském kraji se zdůrazňuje, že peníze na inkluzi nejsou, školy na ně zatím marně čekají, učitelé jsou nervózní, nedůvěra je velká. Mezitím ovšem na Svitavsku peníze do škol už přitékají, učitelé jsou sice také nervózní, ale někteří jsou i vyloženě nadšení a vidí vše optimisticky.

Oba články vyšly v MF DNES zřejmě v rámci seriálu o startu inkluze v jednotlivých krajích. Výborný záměr! Je otázka, zda v různých krajích zkoumají různí redaktoři totéž, nebo si jen volně pohrávají se světem.

Nechci jim ale křivdit, nebo jim snad dokonce podsouvat nějaký zájem věci zkreslovat. Ve hře je hodně faktorů. Situace v různých krajích je opravdu odlišná. Navíc v jednom článku nemohou zmapovat situaci v celém kraji, uzávěrka je nemilosrdná, jsou zvyklí pracovat s určitým okruhem respondentů...

Problém ale zůstává: O startu inkluze se mnoho nedozvíme.

A tak je to i s jinými texty a diskusemi o inkluzi. Myslím, že většina lidí, kteří mají o školství a „inkluzi“ zájem, se shodne v tom, že ta reforma není optimálně připravená. A to je tak všechno. O všem ostatním se vedou ostré spory. Střetávají se optimisté a pesimisté, ideologičtí zastánci inkluze a její ideologičtí odpůrci, učitelé, teoretici, aktivisti, úředníci, politici, novináři, rodiče... A stoupenci jednotlivých v mnohém se navíc nepřehledně prolínajících táborů sice třeba přímo netvrdí, že pravdu mají jedině oni, ale často říkají, že ji rozhodně nemají ti druzí.

Různé pohledy na svět. Různé světy...

Tábory se dají také rozlišovat podle toho k jakému výroku by se jejich zastánci přihlásili:

- Inkluze je dobrá a je třeba s ní začít, i když není optimálně připravena. Nelze ji už po těch létech váhání dále odkládat. Dokonale nebude na startu připravena nikdy

- Inkluze je dobrá, ale za tohoto stavu příprav je její start chybou. Poškodí děti, školy i samotnou myšlenku

- Jestli je inkluze dobrá, se teprve ukáže

- Inkluze je v principu omyl, nemůže fungovat, nesmyslně odmítá reálné rozdíly mezi dětmi

Já se například hlásím k výroku číslo jedna. Ale mimo jiné i proto, že jsem spíš pesimista, se obávám,že nějakému „společnému světu“ může být blíž výrok druhý. Také tuším, že příklon k prvnímu výroku je trochu ideologický a je otázka, zda je opřen o dostatek informací.

Jenže, kde vzít informace o „společném světě inkluze“?

Jedno má ale podle mě smysl určitě: Ukazovat na ty věci, které nejsou dobře připraveny a nefungují a vyvíjet tlak, na odpovědné lidi a instituce, aby to napravili. Při označení konkrétní nefungující věci se můžou shodnout skoro všichni, kteří se v obecnějších otázkách budou třeba tvrdě přít. A platí to samozřejmě i o konkrétních fungujících věcech.

Takový trochu „karteziánský obrat“, snaha dobrat se alespoň nějaké pevné půdy v „klímovském světě“.